debaty o regionální kultuře stále deformuje pragocentrismus, který už se měl se zkracováním vzdáleností a živým regionálním kulturním děním dávno odebrat do věčných lovišť. Pendlující režiséři a choreografové stále neúnavně křižují zemi a lokální divadla neúnavně bojují s konkurencí televize a seriálů. Ne vždy za adekvátního zájmu odborníků a divadelní kritiky. Stále dokola přitom řeší finance a z každoroční nejistoty grantových řízení by normální člověk dostal závrať. Stejně jako z nekonečného přesvědčování volených zástupců o významu původního divadla pro pospolitý život obce. Naše zprávy o divadelním dění mimo hlavní město (balet, opera – s. 13, aktualizace realistických dramat – s. 14) nevyznívají zle. Pokud se na ně ovšem nepodíváme z větší dálky. Proto vznikl například projekt spolupráce regionálních kulturních organizací Nová síť, který umožňuje výměnu inscenací nového divadla po republice, účast na festivalech a výjezdy do zahraničí. V Evropě už jakýsi český předvoj (několik našich ansámblů) vešel ve známost, jak o tom svědčí depeše Tomáše Vokáče z Makedonie (s. 12). Situací tance v regionech se zabývá občanské sdružení Vize tance; Foibos už čtrnáct let vozí divadla do Prahy na přehlídku České divadlo. Česko samo ovšem není z evropského či světového úhlu pohledu nic víc a nic míň než region. Regionální hranice v tomto smyslu stírají migrující umělci, kteří pak lokální problémy ukazují v jiném světle. Když na letošním březnovém festivalu Tvůrčí Afrika – Všichni jsme Afričani vyprávěl v Česku žijící herec a dramatik Paul American svůj angolský příběh vojáka, který strávil nedobrovolně pět let života ve zbytečné válce, vypadaly naše problémy (při vší úctě k jejich závažnosti) poněkud banálně. American, stejně jako Zdeněk Bartoš z chebského divadla (s. 12) nebo dramatik Mohamed Kacimi (s. 15), který vnáší do problematiky regionů širší perspektivu, poukazuje na jediné: divadlo má pomáhat svému regionu a jeho obyvatelům hledat a utvrzovat vlastní identitu. Tematické číslo A2 finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR, odbor umění a knihoven, připravila je Jana Bohutínská. – Další témata této hlasité Ádvojky (s abnormálním množstvím interview) obkružují aktuální veřejná vystoupení lidí spojených s kulturou. Filip Pospíšil vykresluje nečekaně trudnomyslný výsledek studentské Inventury demokracie (s. 38), Lukáš Rychetský je naopak potěšen (a ne sám) průběhem MayDay, prvomájové (sub)kulturní demonstrace proti sílícímu českému nacismu (s. 37). Na pěti stranách představujeme autory, kteří letos přijedou na pražský veletrh Svět knihy, zaměřený širokorozchodně – na literaturu států Evropské unie; zvlášť upozorňujeme na irskou básnířku Vonu Groarke (s. 24). Pokud se na veletrh chystáte, navštivte nás na stánku L 605. Budou vám zde k dispozici střídající se redaktoři a spolupracovníci listu, nový plakát A2 od Dory Dutkové a Martina Kubáta ad. Na stánku L 605, který máme společný s dalšími kolegy, budete moci také zjistit, co nového dělá iniciativa Za Česko kulturní, vzít si její program a letáky k dalšímu šíření. Na stránkách www.zaceskokulturni.cz je možné už nyní iniciativu podpořit podpisem, stáhnout si logo, letáky a další materiály. Nyní se iniciativa pokouší o jednání s novým ministrem kultury a věří, že bude úspěšnější než u zarytě mlčenlivého ministra předchozího. Další veřejná akce na podporu pořádné kulturní politiky bude v neděli 24. 5. 2009 nejen v Praze.
Následující pátek 29. 5. 2009 jste pak srdečně zváni v 19.00 k nám do redakce v Americké 2, kde bude na terase pod rychle plující oblohou číst Jiří Pelán své překlady Sonetů měsíců od Folgora da San Gimignano (1270–1332) a Justin Quinn své Měsíce (v překladech Mariany Houskové, Tomáše Fürstenzellera, Štěpána Noska, Daniela Soukupa, Petra Onufera ad.) a Petr Borkovec svůj Listopad. A nepřehlédněte hlavní rozhovor čísla se Serenou Vitale, italskou literárněvědnou… jak vlastně zní ženský rod od slova detektiv?
Dramatické čtení po všech koutech!
