Román Strýčkova ponaučení od finského prozaika Petriho Tamminena byl před třemi lety nominován na literární cenu Finlandia. Text bývá prohlašován za román o mužích a pro muže – ale tak jednoduché to není. Osobně se s autorem budete moci setkat v Praze na veletrhu Svět knihy.
Román Petriho Tamminena (nar. 1966) Strýčkova ponaučení (Enon opetukset, 2006) je pro české čtenáře s výjimkou úryvků z autorových povídek (viz A2 č. 6/2008) prvním seznámením s tvorbou tohoto významného představitele silné finské generace takzvaných mužských spisovatelů. Děj se odehrává ve třech chronologicky řazených a přesně datovaných částech, v letech 1981, 1994 a 2005. První dvě popisují jen velmi krátké epizody jednoho dne, respektive víkendu, třetí je časově rozvolněna do několika měsíců. Hlavní postavou je Jussi – v první části jako pubertální chlapec, v dalších téměř třicetiletý otec rodiny a devětatřicetiletý rozvedený muž, jehož spletitý vývoj z dítěte v dospělého sledujeme. Příběh je sice vyprávěn z Jussiho úhlu pohledu, ale ten je vlastně vždy jen jakýmsi vnějším pozorovatelem – skutečným hybatelem děje je titulní postava románu: jeho strýc. Olli je jen o deset let starší, takže není ani tak otcovskou postavou, Jussimu spíše nahrazuje staršího bratra. Bohémského strejdu Jussi obdivuje odjakživa a jeho cílem není nic víc a nic míň než vyrůst ve stejně zábavného a veselého chlapíka, jakým je Olli. Problémem ovšem je, že na rozdíl od rozšafného strejdy je synovec spíš nudný patron, který ani moc dospět nechce a navíc trpí pocity méněcennosti ze své naprosté nevýjimečnosti: „Mne za hrdinu nepovažoval nikdo, dokonce ani vlastní syn.“
Pití, deprese nebo Argentina?
Tamminen v knize řeší podobný problém jako další autoři, dnes již střední generace finských spisovatelů (například Kari Hotakainen, Juha Seppälä či Hannu Raittila): jak překonat rozpor mezi tradičním (klasickým) a moderním (rozuměj zšenštilým) mužem, jak být v dnešní době hrdinou. Dřív přece muži mohli ženy považovat za objekt, dnes musejí řešit zákruty partnerských vztahů. Dřív si každý mohl žít po svém, dnes aby splňoval společenské standardy. Co v takovém světě může správný chlap dělat jiného než propadnout depresi, pít nebo si koupit lodní lístek do Argentiny?
Každý potřebuje svůj idol, někoho, k němuž vzhlíží, a pro Jussiho je to bezesporu jeho strýc, který všechno ví, se vším si poradí, okouzluje ženy i ve stavu naprosté opilosti a příliš nedbá na společenské konvence. Tamminenovo pojetí hrdinství má však daleko do komiksového supermana i do obětavosti a šlechetnosti hrdinů vlasteneckých básní z dob národního obrození. Jde v něm spíš o to, jak s elegancí a šarmem zvládat nástrahy dnešního světa, jak si poradit (skoro) se vším, což není zrovna silná stránka samotného hlavního hrdiny.
Mužský stesk
Vztah mezi strýcem a synovcem je vstřícný oboustranně – strejda Olli drží nad nesmělým Jussim pomyslnou ochrannou ruku i v dospělosti, podporuje ho, povzbuzuje a inspiruje. Ve druhé a třetí části spolu pak vedou několik „zásadních“ rozhovorů o životě (pravda – čím dál častěji telefonicky či později jen pomocí esemesek). Tímto Tamminen volně navazuje na spis Antera Warelia z poloviny 19. století Strýčkova ponaučení o věcech přírodních (Enon opetuksia luonnon asioista, 1845), který si zvolil jako motto svého příběhu. V obou dílech starší muž zasvěcuje mladšího do tajů života, nicméně zde tak strýček činí spíše vlastním příkladem než moudrými poučkami. Je-li to následováníhodný způsob život, je už jiná otázka. Zprvu jeho eskapády vyvolávají shovívavý úsměv, později začne převažovat smutek a lítost nad jedním promarněným životem, zvlášť když se sám strejda začne ptát: „Kam jen zmizel ten čas, kdy člověku stačilo, aby směl někoho držet za ruku? (…) Kam se poděla opravdová radost?“
Mimochodem: motiv strýčka se v Tamminenově tvorbě neobjevuje poprvé. Povídku nazvanou Strýček, v níž se autor zabývá důležitostí existence tohoto mužského vzoru v životě dospívajícího chlapce, najdeme už ve sbírce Mužský stesk (Miehen ikävä, 1997).
Zároveň je strejda pro Jussiho jediným pojítkem s rodinnými kořeny na venkově. Zejména v prostřední části Jussi hledá ztracenou idylu bezpečného dětství v domě prarodičů, ale zjišťuje, že vše cenné (doslova i přeneseně) už tento dům navždy opustilo. Jussi se se ztrátou této danosti vyrovnává jen těžce, a o to víc se upíná na strýce. Autor skvěle zachycuje sociologický jev dobře známý i nám: z původně běžně obývaných rodinných domů se při vylidňování venkova postupně stávají domy opuštěné či v lepším případě víkendové, ovocné sady za nimi pustnou a keře okolo houstnou.
Větší než život je akorát smrt
Petri Tamminen má cit pro svižné dialogy a ani v románu neopustil svůj pověstný lakonický styl. Ačkoliv jej nemohl použít v takové míře jako ve svých dřívějších kratších prózách, mezi větami stále zůstává spousta prostoru pro čtenářovy úvahy. A přestože i zde najdeme množství humorných epizod (například scéna s nákupem rakve pro Jussiho dědečka, který chce na vlastní oči vidět, v čem zanedlouho spočine), hraje Tamminen celkově na daleko vážnější strunu než v předchozích dílech. Jde o to, co po nás zůstane, jakou stopu na světě zanecháme. Děj začíná i končí smrtí, uprostřed se s ní aspoň koketuje, když přítelkyně strejdova kamaráda páchá demonstrační sebevraždu. Ostatně „větší než život je akorát smrt“. Kruh se uzavírá a není jasné, jaké poselství si do života odnese syn hlavního hrdiny, který se v závěru na otcovo přání neochotně účastní pohřbu strejdy Olliho.
Strýčkova ponaučení, Tamminenova celkově šestá kniha a druhý román, bývají označována jako román o mužích a pro muže. Ano, najdeme v ní všechny mužské stereotypy: pitky, kamarádství, ženské i rybaření. Ano, vystupují v něm převážně muži; ženy jsou zde jen jako ozdoba, křoví nebo dokonce zdroj potíží. Avšak čtení jen pro muže to rozhodně není. I ženám může o mužích a jejich pohledu na svět (a také na ženy samé) prozradit mnoho zajímavého. Objektivní pravdu tam ovšem nehledejme, hrdinu má každý svého.
Autorka vyučuje finštinu na FF UK.
Petri Tamminen: Strýčkova ponaučení. Přeložil Vladimír Piskoř. Mladá fronta, Praha 2009, 172 stran.