Román o dnešku rychle stárne

Mezi vydáním vašeho prvního a druhého románu uplynulo deset let. Proč tak dlouhá pauza?

Krátce po vydání prvního románu jsem začala pracovat na další knize, věnovala jsem se jí několik let, ale nakonec jsem ji odložila. Zahnala jsem se vlastně sama do kouta: musela jsem se něčím živit, protože už jsem nechtěla žádat o další stipendia. Téma Zahradníka pana Darwina jsem sice nosila v hlavě dlouho, ale teprve poté, co mě jednou napadl název knihy, jsem se pustila do psaní.

V románu evokujete dobovou atmosféru: všechny ty pachy, hlasy, barvy… Čtenář je tu přímo pohlcen obdobím konce 19. století. Vyžadovalo to důkladné rešerše či studium archivů?

Smyslové vjemy se od doby zas tolik neliší, zachytila jsem vlastně jen to, co sama znám a co znají i čtenáři. Na druhé straně mnoho konkrétních detailů jsem nastudovat a ověřit musela, ale vlastně toho bylo méně, než jsem si původně myslela. Dobovou atmosféru stačí navodit několika drobnými detaily, protože čtenářova fantazie si doplní i hrubé obrysy.

Ovšem hlavní postava románu zahradník Thomas Davies jako by se do své doby vůbec nehodil…

To je pravda, pro ostatní obyvatele vesnice je téměř noční můrou. V malém společenství se člověk stane vyděděncem snadno. To platí i dnes. I jiní vesničané vnitřně vybočují, jenže ostatní to o nich nevědí, protože si ty pocity a myšlenky nechávají pro sebe a navenek se plně účastní života komunity.

Vnitřní vztahy vesnického společenství jsou popsány velmi uvěřitelně. I ve Finsku lidé na venkově žijí v malých kruzích. Jsou nějaké rozdíly mezi finskou a anglickou vesnicí, v níž se děj románu odehrává?

Historicky a sociologicky rozdíly určitě existují, ale lidsky a psychologicky je spojuje mnohé. Pocházím z Helsinek a téměř celý život jsem prožila tam, ale když jsem román začínala psát, bydlela jsem zrovna dva roky v jedné malé finské vesnici. To mě nepochybně ovlivnilo – ne jednotliví lidé, ale právě dynamika obce. A vlastně i městské čtvrti jsou takové vesnice, v nichž jde o moc a kde vznikají nejrůznější konflikty.

V románu je velké množství přesných pozorování přírody. Zajímáte se o ni soustavně, nebo to bylo jen pro potřeby této knihy?

O rostliny jsem se zajímala od malička. Chodívala jsem s otcem sbírat byliny, uměl je rozeznávat podle druhů a ovládal i latinské názvosloví. Rostliny jsou pro mě to pravé, protože neuletí jako třeba ptáci. Navíc jsem krátkozraká, takže na ptáky bych ani nedohlédla. Rostliny mají důležité místo ve všech mých románech.

V knize jste porušovala interpunkční pravidla, což vyvolalo velmi vzrušenou diskusi. Proč jsou Finové v otázce pravopisu tak přísní? Bylo porušení normy záměrné, chtěla jste vyprovokovat debatu?

Finové jsou opravdu velmi citliví na pravidla pravopisu. Určitě je to tím, že jich není mnoho a snaží se o jazyk pečovat. Poslední dobou se však norma rozvolňuje, a to konzervativní obránci pravidel jen těžko přijímají. Já jsem ale nechtěla provokovat, jen jsem volně využívala takzvané myšlenkové čárky. V románu je hodně vnitřních monologů a lidská mysl přece nepoužívá čárky, myšlenky proudí různou rychlostí. Čárky v mém textu tedy rytmizují promluvy nebo myšlenky.

Ve všech třech románech se vracíte do konce 19. století a všechny se také odehrávají daleko od Finska. Proč utíkáte v čase i místě tak daleko?

Já si tuhle dobu nevybrala, prostě jsem na ni narazila. První román Na konec světa byl inspirován osudem jednoho mého vzdáleného příbuzného na Sibiři, i když jsem o něm neměla více informací než jen několik řádek. Můj otec sepisoval rodinnou kroniku a tam se ta postava objevila. Ale i přes ten časový odstup mám dojem, že všechny mé romány reflektují současnost. Samozřejmě, že se ve Finsku i ve světě děje všechno možné, ale já z toho chci prosít jen jistá témata. A časový i místní odstup je pro mě tím sítem.

Lze od vás tedy čekat současný román?

To nevím. Když jsem synovi říkala, že bych se už asi měla odpoutat od 19. století, zavtipkoval: Tak co třeba sedmnácté? Téma dalšího románu je ještě velmi nejasné, netuším, do jaké doby zapadne. Ale určitě nikdy nenapíšu „současný román o naší vzrušené době", protože ta se dá lépe popsat jinými než románovými prostředky. Takzvané současné romány neuvěřitelně rychle zastarají. Asi jsem staromilec, ale podle mě by literatura měla zobrazovat jevy a postavy, které přežijí déle než jednu či dvě sezony.

V létě vám vyšel třetí román, Deník Williama N., který líčí pařížské osudy finského odborníka na lišejníky. Vědci vás zjevně zajímají i nadále…

William N. je zajímavý hlavně pro svou zvláštní, neústupnou a obtížnou povahu. Překvapivě se v něm našla řada čtenářů – v dnešním světě, v němž je člověk na veřejnosti nucen vystupovat výhradně příjemně, to pro mě bylo milým překvapením.

Donedávna jste pracovala jako literární kritička. Jaký vztah máte ke kritikám svých knih? A je obtížnější posuzovat knihy jiných autorů nyní, když jste se stala také spisovatelkou?

Letos jsem získala tříleté tvůrčí stipendium a s psaním recenzí jsem přestala. To byla velká úleva, protože psát recenze je obtížné a časově náročné. Sama mám samozřejmě radost, když mi knihu někdo pochválí, a jako bývalá recenzentka také poznám, kdy je kritika odbytá nebo povrchní. Ale kritici to nemají jednoduché – knih je spousta, termíny našponované, prostoru čím dál méně a honoráře mizerné.

Léta jste také působila jako šéfredaktorka časopisu Books from Finland, který propaguje finskou literaturu v zahraničí. Jaké trendy a témata nyní hýbají finskou literární scénou? A jaká je podle vás pozice finské literatury ve světě ve srovnání třeba s dalšími severskými literaturami?

To je obtížná otázka, protože jsem v poslední době ani finskou, ani ostatní severské literatury aktivně nesledovala. Zdá se mi, že do finštiny se z jiných severských jazyků překládá čím dál méně – tedy kromě detektivek. Ve Finsku dál vládne tradiční próza: zobrazování rodinných a partnerských vztahů, aktuální témata. Vychází málo knih, které by tématem či formou nějak vybočovaly. A je překvapivé, že se střední, ale i mladá generace stále zajímá o finskou historii.