Vždycky jsem se trochu divil kamarádům, kteří prosedí většinu svého volného času u počítačových her. Se špetkou moralismu jsem se jim snažil vysvětlit, že skutečný svět je jinde. To bylo předtím, než jsem se začal živit jako publicista a trávit také celé dny před počítačovou obrazovkou. Lidé, kteří žijí ve virtuálním světě Second Life, mi nejsou o moc sympatičtější, ale teď se trochu cítím být jedním z nich. Někdy mám totiž pocit, že jsem se také ocitl ve virtuální realitě. Uvědomil jsem si to při nedávném soudu s údajnými počítačovými „piráty“ z The Pirate Bay. Zatímco s kolegy a kamarády jsme se po internetových komunikačních kanálech vzájemně ujišťovali o absurdnosti celého procesu a nezvratnosti nástupu nových distribučních technologií, mainstreamová média psala o velkém průlomu v boji za ochranu autorských práv.
Širý informační vesmír internetu paradoxně svádí k tomu, aby se člověk uzavřel do izolace; přijímal vyselektované informace z nedůvěryhodných zdrojů anebo komunikoval jen s lidmi, s nimiž má stejné názory. Velmi lehce pak lze ztratit povědomí o tom, co je menšinový názor a co většinový. Srážka s realitou bývá někdy dost tvrdá. Zjišťuji to pokaždé, když se podívám do žebříčků prodejnosti hudebních nosičů. Internet rád vytváří kolem některých kapel bubliny, a ty se pak zdají být známější, než ve skutečnosti jsou. Jako skvělý příklade může posloužit, co se stalo na začátku roku kolem desky Animal Collective. Webové magazíny se předbíhaly v oslavných fanfárách, o albu se psalo na každém blogu a diskutovalo na všech komunitních serverech. Podle internetu se jednoduše zdálo, že Merriweather Post Pavilion poslouchá celý svět. Jenomže pak přišly první údaje, které sdělily, že v USA si desku koupilo dvacet pět tisíc posluchačů (zhruba desetina toho, co o týden později prodal Bruce Springsteen, jehož poslední album si od novinářů vysloužilo vesměs nepříliš lichotivé hodnocení). Sám jsem to nakonec pocítil, když jsem se snažil do jednoho společenského časopisu vnutit recenzi na Animal Collective. „A nechceš napsat radši Springsteena?“ zeptal se mě editor.
Zatímco na internetu to vypadá, že díky neuvěřitelně varietě zažívá populární hudba nejlepší časy v historii, ve fyzickém světě končí hudební časopisy, bankrotují labely a zavírají se obchody s deskami. A lidé ve velkém poslouchají The Black Eyed Peas, Lady GaGa nebo Daniela Landu. Proč tedy nežít jen na internetu, v bezpečném světě, kde se všechno zdá být ideální? Japonský psycholog Tamaki Saito před jedenácti lety definoval termín hikkikomori – jedinců, kteří se dobrovolně vydělili od společnosti, žijí v bezpečí svých čtyř stěn a odmítají kontakty se vším, co je za nimi. V internetové éře jsme všichni tak trochu hikkikomori přimrazení k monitorům ve svých malých světech úzce omezených oborů. Nejde ani tak o to, že dáváme přednost virtuálním vztahům, ale že ztrácíme zájem o společenskou angažovanost v reálném světě. Kauza Pirate Bay je v tomto ohledu typickým příkladem. Miliony lidí, kteří stahují hudbu a filmy z pirátských sítí, mají pocit, že čím více jich to dělá, tím je to normálnější. Nicméně i kdyby z internetu nelegálně stahovali všichni, pořád je podle stávajících zákonů sdílení dat protiprávní. Změnu zákonů ale způsobí jen změna veřejného mínění.
Je potřeba překročit cestu mezi „virtuálním“ konsensem a tím skutečným. Bitva u soudu bude podle všeho pokračovat odvoláním, jiná, mnohem důležitější, se ale odehraje v médiích. Podstatné bude, zda se podaří veřejnost přesvědčit o tom, že současný stav zábavního průmyslu je dlouhodobě neudržitelný a že na něm stejně profitují jen velké korporace. Příznivci Pirate Bay to, zdá se, už pochopili. Začali provozovat informační autobusy, které velmi připomínají takzvané freedom fighters bojovníků za občanská práva z Ameriky šedesátých let. „I když soud uzná odvolání chlápků z Pirate Bay, nic se nezmění. Jestliže chceme, aby se věci změnily, musíme je změnit sami,“ uzavírá svůj text na toto téma Mike Barthel z blogu Idolator.com. První kroky už jsou tady. Příznivci Pirate Bay můžou ve Švédsku vyjádřit své sympatie prostřednictvím politické strany Piratpartiet (Pirátská strana). Tato, podle počtu členů čtvrtá největší strana bude letos kandidovat do Evropského parlamentu. Podobné strany už vznikly po celém světě a ve Španělsku, v Rakousku, Polsku a Německu už jsou oficiálně registrované. Že by se volné šíření dat mohlo stát předvolebním tématem? Možná si na to ještě pár let počkáme, ale stát by se to skutečně mohlo.
Autor je hudební publicista.