Kultovní ruská rocková kapela Agata Kristi se rozhodla zakončit svou více než dvacetiletou kariéru.
Hudba ruské rockové skupiny Agata Kristi na mě působila vždy bezvýchodným dojmem. Přesto mě přitahovala magickou silou, jejíž intenzita neopadla ani po dobrých deseti letech, co tuhle kapelu sleduji. Teď se její členové loučí a já se přistihuji, že mě tato skutečnost nenechává chladným. Nepopírám, jsem jejich příznivcem.
Rocker a klaun
Složení Agaty Kristi (www.agata.ru) se během její více než dvacetileté historie nijak dramaticky neměnilo, což v její tvorbě, myslím, sehrálo pozitivní roli. K zásadnějšímu střídání na několika postech došlo v období nahrávání prvních dvou alb – Druhá fronta (Vtoroj front, 1988) a Potměšilost a láska (Kovarstvo i ljubov, 1989) – poté se ustálila sestava hrající spolu řadu dalších let: Vadim (vokál, kytary) a Gleb (vokál, baskytara, kytary) Samojlovovi, Alexandr Kozlov (klávesy) a Andrej Kotov (bicí). Klíčová autorská i sólistická role připadla oběma bratrům Samojlovovým, rozdílným, ale ideálně se doplňujícím osobnostem. Symbioticky vyznívají jejich hlasy – Vadimův křišťálový s širokým rozsahem, Glebův zastřený, teatrální, výrazově proměnlivější. Obdobně se doplňují i jejich projevy na pódiu: Vadim je nezkrotný rockový živel, s dlouhými černými vlasy spuštěnými do obličeje, často pobíhající s kytarou po scéně, Gleb je v dobrém slova smyslu klaun, který nějaký čas při koncertech například hrával a zpíval vsedě (ovšem na židli vyváděl psí kusy), později vystupoval v dojemném oranžovém kostýmu, dnes nesundá z hlavy waitsovskou buřinku atd. Ale je to klaun, který svou maskou a grimasami zastírá své ponuré vnímání okolního světa. Konečně různý je i tvůrčí vklad každého z bratrů, vycházející z odlišného vkusu: Vadim tíhne k rocku sedmdesátých let v celém jeho spektru, Gleba inspiruje kdeco od vážné hudby přes pop až třeba po německé marše. Kozlov byl ve společnosti obou bratrů důležitým mužem v pozadí: nápaditě používal klávesy, občas napsal dobrou píseň, byl však i autoritou, která usměrňovala případné neshody ve skupině. Nikdy se neúčastnil studiového nahrávání. Jeho bicí zněly pouze na koncertech, zatímco na albech kapela preferovala automatického bubeníka, což vysvětlovala zvukovými kvalitami.
Na kraji
Na prvních dvou albech se Agata Kristi hledala, prezentovala na nich jakousi zvláštní modifikaci artrocku s ruskou melodikou a s příměsí hard rocku a punku. Člověk po nich sáhne, když si dočasně oposlouchá ta následující. S třetí deskou Dekadence (Dekadans) z roku 1990, vydanou až o pět let později, však skupina už jednoznačně ukázala, kam směřuje: na žádném albu se nechtěla opakovat, usilovala o písňově pestré, nicméně zvukově homogenní nahrávky. Ustálila se jediná konstanta: temná atmosféra. Dekadence má překvapivě introvertní náboj, je pro mě „podzimním“ albem s přesahem do „zimy“ v titulní písni a ve skladbě Rudý kohout (Krasnyj petuch).
Prvním skutečným hitem Agaty se stala píseň Jako ve válce (Kak na vojně) z alba Hanebná hvězda (Pozornaja zvezda, 1994). Zajistila skupině popularitu, jejíž vrchol nastal s vydáním desky Opium (1995), které Agatu vyneslo na stadiony. Oslovila především masy mladistvých – i její název naznačuje proč. Kvůli písním jako Pohádková tajga (Skazočnaja tajga), Opium pro nikoho (Opium dlja nikogo), Heterosexuál (Geteroseksualist) nebo Chali-Gali-Krišna dodnes chodí na koncerty z nostalgie i lidé, kteří o pozdější tvorbu skupiny nejeví zájem.
Popularita s Agatou zametla, sourozenecké duo si zadalo s drogami, dostavil se rychlý ústup ze slávy. Ten však paradoxně spustil nejsilnější tvůrčí období ve vývoji skupiny, vyplněné úzkostnými výpověďmi Gleba Samojlova, téměř výlučného autora materiálu existenciální trilogie Uragan (1997) – Zázraky (Čuděsa, 1998) – Moje extáze? (Majn Kajf?, 2000). Oproti dřívějšku na těchto albech vzrostl podíl elektroniky, prosytily je masivní plochy syntezátoru a ubíjející beaty, výrazné melodie ustoupily polodeklamované vokální linii. A funkce děsivého cinkavého syntetického zvuku, leitmotivicky procházejícího posledními dvěma deskami trilogie? Zkuste si ji porovnat s rolí flexatonu v hudbě Alfreda Šnitkeho, jehož památce mimochodem Agata Kristi album Moje extáze? zasvětila. S tímto konceptuálně pojatým příběhem naivního chlapce proměnivšího se ve vraha vůbec přichází neúprosný pád posluchače na nejhlubší dno: „Už je čas! Zvěř se chystá do války/ peklo dýchá jedem/ svět vyzývá ďábla/ Juda je v pekle a Faust v ráji/ a my na kraji, zatím na kraji.“ Odtud už východ neexistuje…
V roce 2001 nečekaně zemřel Alexandr Kozlov, s čímž se kapela těžko vyrovnávala. Snahy o aktivity ve třech dlouho nikam nevedly, třebaže se Samojlovové s Kotovem a naprogramovanými klávesovými party alespoň čas od času objevovali na pódiu. Teprve v roce 2004 vydala Agata Kristi skvělou novinku Thriller, díl 1. (Triler, časť pervaja) a slibovala její brzké pokračování. Na ně už ale nedošlo…
Epilog
Na podzim 2008 kapela ohlásila nové složení: bratři Samojlovové se rozloučili s Kotovem, jehož místo zaujal bubeník punkové kapely NAIV Dmitrij „Snake“ Chakimov, a oproti svým dřívějším vyjádřením, že po smrti Kozlova žádného klávesistu přibírat nebudou, přizvali Konstantina Bekreva. Obměněná sestava skýtala naději na vydání nového alba a budila zdání další fáze ve vývoji kapely. Jenže to, co následovalo, určitě nepřekvapilo jen zaryté příznivce Agaty. V únoru letošního roku vydali Samojlovové prohlášení, v němž sice avizovali dlouhé turné a přípravu nového alba (jehož materiál představili několikrát v koncertní podobě), obojí však pod dostatečně výmluvným názvem Epilog. „Epilog Agaty Kristi není patetickou rozlučkou,“ stálo v prohlášení. „Je to jen konstatování skutečnosti, že ukončujeme dlouhou a důležitou etapu našeho společného hudebního a lidského života. Agata Kristi se v té podobě, jakou všichni znají, vyčerpala, a my se s ní chceme rozloučit s pocitem zadostiučinění.“ Turné má trvat do jara příštího roku, na říjen jsou naplánovány dva velké koncerty v Moskvě a v Petrohradu. Momentálně kapela šňůru přerušila a přemístila se do studia, aby nahrála album, jež má vyjít letos v zimě.
Vidina posledních možností vidět Agatu naživo a zvědavost, jak zní aktuální sestava i nové písně, mě podnítily k cestě na koncert do Hamburku (mimochodem, do města, kde zemřel Šnitke), který byl součástí německé fáze turné. Potvrdil mi, že tahle kapela, z níž i dnes tryská energie, chce zkrátka skončit důstojně. Značka AK bude zanedlouho patřit dějinám, hudební aktivity členů skupiny, jak věřím, však nikoli.
Autor je bývalý člen již neexistující české skupiny Agata Kristi Rivajvl Bend.