Tak trochu bez zájmu prošla v médiích zpráva o dobrém stavu českého bankovního sektoru, který je podle testů centrální banky připraven i na ty nejhorší scénáře. Je-li něco dobré a slušně funguje, nemá to tu správnou zpravodajskou hodnotu. Jaká to škoda. Zvláště tentokrát. Zpráva o stavu českého bankovnictví je skoro nejzajímavějším materiálem, který v Česku od počátku globální recese vyšel. Osvětluje totiž kulturně podmíněnou otázku hodnoty peněz a odlišného stylu nakládání s nimi, která rozhoduje nejen o vzniku krizí, ale i o schopnosti udržet se při životě i v časech ekonomických propadů.
Proč jsou tedy české banky tak bezpečné a klidné přístavy? Protože se málo angažují, zní stručná odpověď. Půjčují daleko méně peněz než zahraniční banky, méně se pouštějí do riskantních obchodů, ale také: méně se angažují v reálné ekonomice.
Z dálky to vypadá jako rozumná a opatrná strategie, která se projeví prozíravě právě v době krizí, kdy se všichni hroutí pod náporem potřeby dodatečných fondů, jež mají zachránit banky a podniky před krachem. Při bližším pohledu je okamžitě zřejmé, že to není výraz promyšlené bankovní strategie, sofistikovanější a lepší, než mají ostatní, nýbrž využívání podivných poměrů, které na českém bankovním trhu panují.
Zatímco v zahraničí se děkuje za to, že do banky dáte své peníze, protože konec konců jsou to vaše peníze, v Česku banky očekávají, že budete děkovat vy jim. Proto si také už za vypůjčení vašich peněz berou prémii. Řekne se, těch pár drobných, ale pro banky tento jistý obchod vytváří tři procenta jejich obratu, a to už jsou nějaké peníze. Pro jistotu podnikání pak stačí otočit tuto sumu na státních pokladničních poukázkách nebo podobně jistých papírech a zisk utěšeně roste.
České banky, viděno ve srovnání s finančními institucemi v zahraničí, nic nenutí k tomu, aby riskovaly, protože zkrátka vydělávají už ve chvíli, kdy do nich pošlete své peníze. Nemusí se honit za výdělkem jako britské či americké bankovní ústavy, které vycházejí z úplně jiného principu, totiž: půjčili nám své peníze a my máme šanci na této půjčce vydělat, měli bychom ji využít.
Britští a američtí bankéři se musejí ohánět, aby půjčené peníze zhodnotili. Proto také vymýšlejí nekonečné množství různých instrumentů, protože na tomto trhu je zatracená konkurence. Finanční deriváty neboli virtuální peníze nejsou jen důsledkem lačnosti a hamižnosti finančníků, jak tvrdí Barack Obama a v Česku třeba Jiří Paroubek. Jsou rovněž výsledkem rozdílného vztahu k penězům. Anglosaské země jsou krizí postiženy nejvíce nikoli proto, že lidé tu neznají hranice zisku, že jsou chamtivější než ostatní, ale především proto, že vydělávat peníze je tu obtížnější a náročnější.
Aby banky byly s to udržet v běhu své podnikání, musí hledat nové a nové možnosti zhodnocení, což je nutí nabízet hypotéky i lidem, kteří jsou schopni je splácet jen tehdy, je-li konstelace ekonomiky opravdu výhodná, nebo nabízet úvěry, jejichž splácení má podobnou jistotu jako sázka na druhého a třetího favorita dostihu.
Banky v Česku k takové hazardní hře nic nenutí. Jsou zajištěny předem, stačí jen postavit dům na zelené louce a napsat na něj kouzelné slovo „banka“. Peníze sem potečou a bez větší práce se tu budou samy od sebe množit. Něco jako bankovní perpetuum mobile. A tak vzniká otázka: Je pro budoucnost českého hospodářství opravdu přínosné, že bankovní sektor je v takovém bezpečí? Přináší „krevní oběh ekonomiky“, jak se přezdívá finančnímu systému, potom opravdu čerstvou a okysličenou krev? Lokalizuje kapitál, jak se říká ve slangu bankovních analytiků, skutečně tak, jak ekonomika po-
třebuje?
Moderní kapitalismus je postaven na schopnosti zvládání rizik. Kdo chce uspět, musí riskovat, ale zároveň musí být schopen rizika vyvažovat. Je to protichůdný pohyb, který je ale nejobecnějším principem celého systému – „sem-tam, sem-tam“. Ten pak připomíná jeden velký zajišťovací fond (hedge fund), kde se investují obrovské sumy, které se vzápětí jinde zajišťují: alespoň se o to snažíme – a jednou třeba už zajistit nepůjdou. Je to hra o včasné doběhnutí, která se ovšem nedá hrát bez úvodního riskantního gesta.
České banky nemusí zajišťovat přijímané a investované cizí majetky (vložené peníze), protože na nich vydělávají hned, jen tak samospádem, bez většího úvodního rizika. Vytvářejí tak zvláštní hybridní systém, kterému by se v odkazu na bankovní krizi devadesátých let dalo absurdně říkat „soukromý bankovní socialismus“.
Je pravda, že globální krize je produktem obecného rizika kapitalistického podnikání, ale v zemích, kde banky na základě dlouhých kulturních zvyklostí vděčně dotují vkladatelé, je takové riziko jen malá bouřka v kaluži. Jen se potom člověk nestačí divit, proč se v takovém prostředí tolik nažvaní o posvátnosti pojmu kapitalismus.
Autor je komentátor Hospodářských novin.