V minulých dvou až třech týdnech se v české kultuře děly nečekané věci. Tak především se veřejnosti představil nový ředitel České filharmonie Vladimír Darjanin. Před tiskovou konferencí, na níž podle všeho mínil v tichu a rychlosti předvést tři ženy svého nového managementu, ale ČTK uveřejnila zprávu silné ráže. Darjanin chce odvolat dosavadního šéfa pražské Galerie Rudolfinum Petra Nedomu, jednoho z mála lidí na svém místě. O případu a výsledcích rychlé a mohutné akce Nedomu nedáme! píše Lenka Dolanová v rubrice Odpor (s. 38). Mne na oné tiskovce fascinovala především estetická a rétorická stránka. Nejdřív vládl „profesionalismus“, byl vydán (a po vzpouře pak zase zrušen) zákaz vpustit do Sloupové síně Rudolfina veřejnost bez novinářského průkazu. Pak přišla na řadu vážnost umění ve své době, do „taštiček“ jsme dostali CD nahrávku České filharmonie z roku 1939 pod vedením Václava Talicha (rozhlasový přenos z Národního divadla). Má vlast a Slovanské tance včetně reakcí publika v době fašistického útisku „stojí dnes za pozornost“, byli jsme ubezpečeni. Publikum v Rudolfinu ale narušilo důstojně chmurnou césuru a dožadovalo se hlasitě čehosi jiného: vysvětlení, v čem pan Nedoma chyboval. V té chvíli nastoupily etapy žoviálnosti a sousedských vztahů s novináři. Bohužel, tu jedinou a velice jednoduchou otázku jim ale (po asi osmi pokusech) nikdo nezodpověděl. Takže odcházeli doprovázeni s přísným přáním, aby se, novináři a veřejnost, příště chovali etičtěji. Prožili jsme nestárnoucí scénář mlžicí akce, který se s úspěchem používá za všech režimů. A patrně bude za tři měsíce se stejnými aktéry reprízován. Po celém pokusu odstřelit respektovaného odborníka tu zůstává otázka – jak to, že to panu Darjaninovi prošlo? Bez argumentů někoho očernil a navíc očividně prokázal, že o chodu velké organizace toho moc neví (například tvrdil, že vypsat výběrové řízení na post šéfa galerie mu znemožňuje zákon; neumí si také spočítat, že vyměnit ředitele ze dne na den je neekonomické, jemně řečeno) a že novou funkci chápe jako zachovalého medvěda k osobnímu porcování. Na otázku, zda v okolí a v budově Rudolfina budou nadále reklamy na (mj. Darjaninův) festival Dvořákova Praha a zda u diváků nehrozí pocit propojení těchto dvou různých institucí, pan ředitel odpověděl, že reklamy budou, ovšem za ceníkové ceny. Eh.
Další dobře míněné výstrahy dostaly od státu (tentokrát od policie) skupiny uměle skandalizovaných kulturních menšin. Před průvodem teploušů a spol. v Táboře (zprávu přinášíme na s. 35) obešli zástupci města nahlášenou trasu a upozornili obchodníky, že bude asi bitka a pořádný nevkus v ulicích. Takže jedno sobotní dopoledne (jinak nejrušnější doba nákupů) vypadalo centrum města jako za stanného práva. Prázdné výlohy, přes některé desky, venku ani noha. Jen paní v pekárně neposlechla šéfovou a otevřela, protože chtěla vidět průvod. „Tolik ptáků pohromadě jsem ještě neviděla,“ těšila se. Také představitelé neonacistické Dělnické strany varovali o kus dál před „adamity“ (inu, Tábor). Co ti lidé čekali? Podobnou sodomu předpokládali noví majitelé pražské vily Milada u squaterů. Proto z vyhození nechtěných nájemníků udělali monstrózní akci s jednoznačně laděným mediálním pokrytím, kde policisté umožnili velice nerovný boj dvou životních stylů. A strach tu skutečně nenáhaněli pankáči (reportáž a komentář na s. 35). Strategické úvahy o dlouhodobém soužití města s touto komunitou na řadu nepřišly vůbec. Sílící nechuť české společnosti k odlišným způsobům života a problémy uvnitř těchto společenství jsou námětem i uměleckých děl v čísle recenzovaných (kniha na s. 7, video na s. 13). – Hlavní tématem vydání je však (ne)umění překladu. Česká kultura je na kvalitních překladech postavena a sanitární týmy překladatelské anticeny Skřipec o ni aktivně pečují. Čenichají, jdou po barvě; loví slabé kusy i škodnou. Dva úlovky vystavujeme na s. 18 a 23, několik poznámek lidí z jiných revírů na s. 9.
Dobře naložené čtení!
