Jak se dělají souřadnice

Souřadnice je údaj určující polohu bodu na zemi. Kolektiv autorů z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd vydal loni obsáhlou práci na ožehavé téma, naznačené v podtitulu: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Psát jakékoliv dějiny je tím svízelnější, čím víc si pisatel připouští, kolik různých přístupů a hledisek existuje, jak moc ovlivňují výsledek a co všechno při každé zvolené metodě a formulaci zůstane opomenuto. Ještě horší to mají ti, kdo se rozhodnou pro dějepis uměleckých děl či procesů. Vždyť v každé „současnosti“ se mísí poetiky různých generací, jednotlivé artefakty svou dobu předbíhají, zpožďují se za ní nebo ji ignorují. Speciální úskalí představují pokusy zaznamenat zcela nedávné umělecké dění. Odstup pár desítek nebo stovek let sám napoví, co se v kulturní paměti a v následujícím procesu ujalo. Ale jak zacházet s produkcí, která je čerstvá? Podle čeho vybírat? Pokud v politických dějinách vždy budou hrát roli prezidenti, vlády, války, převraty, pakty a smlouvy, co je srovnatelně relevantní pro beletrii? Ceny, o jejichž udělení rozhodují komise složené z kdekoho? Počet výtisků? Recenzí? Estetická hodnota, pro jejíž stanovení se tak těžko hledá společná řeč?

Otevřená dekáda

Čtyři redaktoři kompendia V souřadnicích volnosti se pokusili navzdory všem výše zmíněným nástrahám zmapovat českou literaturu devadesátých let. Jak postupovali? Jiří Zizler napsal dvacetistránkový úvod nazvaný Otevřená dekáda. V něm se snaží popsat studovaný jev jednak institučně, prostřednictvím časopisů, nakladatelství, profesních spolků a kritiků, jednak zmiňuje různá, podle jeho názoru dominantní estetická směřování a ilustruje je jmény autorů. Tak se čtenář dozví, nejen jak a o čem autoři psali, ale i o různých dějištích literatury nebo o tom, proč spisovatelé ztratili svůj společenský význam. Některé poznatky z úvodní části se potom v obměnách vracejí v úvodech k oddílům věnovaným poezii, próze a dramatu, které napsali Petr Hruška, Lubomír Machala a Libor Vodička.

Zizlerův komprimovaný profil české literární skutečnosti 1990–2000 stejně jako dílčí úvody k poezii, próze a dramatu jsou hodny úcty a obdivu hlavně za odvahu zorganizovat nesjednotlitelnou spleť názorů, jevů a tendencí, vybrat z nich několik určujících souřadnic a ty vtěsnat do dvaceti, třiceti stránek. Síla nástinů spočívá v tom, že většinu tvrzení dokládají konkrétními citáty a fakty, oživujícími nedávno minulé děje a stanoviska. Problematičtější jsou pasáže, v kterých se zmiňují obecnější jevy popisované zjednodušujícími formulacemi; čím souhrnnější charakteristika, tím vágnější poznatky. Třeba Václav Klaus svým despektem vůči vlivu nevolených intelektuálů a umělců na veřejné dění jistě jako vysoce postavený úředník ovlivnil i status literatury, jak uvádí Jiří Zizler. Ale platí proto i tvrzení, že „ekonomický liberalismus, jenž rezignoval na humanitní, duchovní i mravní závazky a vazby, nazíral umělecký a intelektuální svět nedůveřivě a podezíravě“? Není to příliš přibližná souřadnice? Stejně tak pasáže o postmoderně jsou výmluvné tam, kde citují konkrétní polemiku, a méně přesvědčivé ve formulacích bez pevnějších dokladů. Z výkladu ční také údaj o jednom periodiku: „Částí kulturní i odborné veřejnosti byl časopis obviňován z militantnosti, sektářských a elitářských tendencí.“ Tvrzení je to sice pravdivé, ale získalo by výpovědní hodnotu, kdyby je doplnil údaj o tom, jaké výhrady měly některé části kulturní veřejnosti vůči ostatním literárním časopisům. Je otázka, nakolik jsou takové výhrady či vzájemná hodnocení relevantní, ale pokud je autor považuje za důležité, měl by je zpracovat ve vzájemných vztazích. Zavádějícím dojmem mohou působit zevšeobecňující profily, třeba že se časopis (Revolver Revue) „důsledně věnoval mravním okolnostem tvorby“ – nebyl to spíš (nijak důsledný) zájem o vztah mezi biografií a dílem, o jisté osobní ručení za uměleckou práci, než otázka mravní?

Próza jako živý tvor?

Petr Hruška, Lubomír Machala a Libor Vodička ve svých pohledech na hlavní tendence a autory v poezii, próze a dramatu podávají soupisy kvantitou postřehů a uvedených příkladů přímo výtečné. Rozpaky může vzbudit členění do podkapitol a zobecňující poznatky. Jak třeba oddělit náročnou literaturu od populární četby? Co napoví podkapitola Nové souvislosti? Jeden oddíl slibuje v nadpisu autenticitu, druhý autobiografii, třetí dokumentarizující autobiografii – je v tom zmatek. Divná je také homogenizace polistopadové prózy – byla nárazovitě vystavena přívalu nových impulsů, musela prokázat konkurenceschopnost ve světě nových médií, nebyla ve všech směrech úspěšná… Všechnu prózu těžko posuzovat takto jako jednu věc nebo tvora. Nejkonzistentněji působí úvod k oddílu poezie.

Po každém dílčím úvodu následuje vlastní „maso“ Souřadnic – četné články o jednotlivých knihách. Jejich sestavitelé (početný tým odborníků různých generací) se většinou nezdržují biografickými okolnostmi, těm je vymezen závěrečný soupis autorů s hlavními životopisnými daty. Charakterizují zvolenou knihu, podrobně a bez přísného mustru. Po stati následuje doprovodný aparát: krátká ukázka textu, výňatky z recenzí, z rozhovorů s autorem, údaje o překladech do cizích jazyků a cenách, filmové a televizní adaptace, bibliografie ohlasů. Samozřejmě, že jednotlivé stati by zasloužily samostatnou reflexi nebo polemiku, nicméně sympaticky a důvěryhodně působí dva výrazné rysy nejobsáhlejší, hlavní části Souřadnic: za prvé svazku dominují jednotlivá díla, vybraná pečlivě, ale bez nároku na nezpochybnitelnost kánonu, který tu chtě nechtě vzniká; autoři hesel usilují také o plastický vhled do dobové recepce. A za druhé je cenná nelibovolná volnost kritérií, podle nichž se dílo popisuje. Autoři hesel jsou zjevně zajedno v tom, že každý autor a každá kniha vyžadují od interpreta přístup, který by především byl adekvátní vůči svému předmětu. A dál se s motivem, fabulí, tématem, výrazovými prostředky, vypravěčskou strategií nebo takzvanou ideou díla zachází podle povahy jednotlivých artefaktů a podle názoru i schopností autora hesla; někdy se uvádí srovnání s jinými díly téhož pisatele nebo jiných, něčím příbuzných autorů, jindy nikoliv. Každopádně se celek čte jako dobrodružný příběh různorodých projevů písemnictví, bohatý na informace a promyšleně koncipovaný. Co víc si můžeme od literární lexikografie přát? Snad jen další díl o desetiletí 2000 až 2010.

Autor je rusista.