Asociál, který spřáteluje lidi

O mnohých Fincherových snímcích (Sedm, Se7en, 1995; Hra, The Game, 1997; Klub rváčů, Fight Club, 1999) se píše jako o moderních ekvivalentech filmu noir. Jejich společnými znaky jistě jsou témata ztráty, nostalgie či nedostatku jasných hodnot, stejně jako důraz na zobrazování amerického města figurujícího takřka jako jedna z hlavních postav. Toto srovnání však zastírá fakt, že zatímco filmy noir stojí a padají s výrazností a specifičností jejich stylu, Fincherovy snímky spíše nenápadně převracejí přelétavé hollywoodské trendy.

V tomto ohledu bývá režisér po právu srovnáván se Stanleym Kubrickem. I on perfekcionisticky pracuje s každým detailem mizanscény, a přitom jeho snímky na povrchu plynou jako typická hladká hollywoodská vyprávění. V nitru se však skrývají deziluze, osamělí, anarchističtí hrdinové a nihilismus. Iluzornost amerického snu, za nímž se protagonista žene, se nejexplicitněji ukazuje ve filmu Klub rváčů, kde je tento sen ještě vzdálenější než v černobílých světech filmu noir.

Podivín, nebo hajzl?

The Social Network byl v době prvních zpráv o „plánovaném filmu o Facebooku“ terčem posměchu, že to s těmi hollywoodskými náměty jde už opravdu z kopce. Po zhlédnutí nutno říci, že dává víc než dobrý smysl, proč se zrovna Fincher, režisér stavějící se kriticky nejen k „Systému“, ale k systémům obecně, rozhodl natočit snímek o vzniku největší sociální sítě. Životní osudy jednoho z nejmladších amerických miliardářů, zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, jsou vhodným materiálem pro specificky americký „žánr“ příběhu cesty za americkým snem. Jejich filmové podání však ukazuje leccos, jen ne cestu za nejvyššími americkými hodnotami: úspěchem, slávou, oblíbeností.

Děj zarámovaný soudním procesem mezi Zuckerbergem a žalujícími spolutvůrci Facebooku v pozadí zkoumání jeho viny klade ještě zásadnější otázku, co je Mark vlastně zač. Dlouhou dobu se film tváří, že vypráví o asociálním nerdovi, který si dobude uznání svými schopnostmi. Rysy takového obrazu si snímek v některých aspektech podržuje. Znát je to obzvláště v dialozích, které mají takřka parametry screwballových komedií. Úsečnost, trefnost a neobvyklost Zuckerbergových reakcí často vyvádí okolí z míry, stejně jako jeho až chorobná zaujatost vznikajícím projektem (pod tlakem momentální inspirace Mark upouští od jakékoli rozdělané činnosti a klidně například vyrazí bosky do sněhu).

Jenže hned v první scéně se Mark dozví od přítelkyně, že důvodem jejich rozchodu není, že by byl mimoň od počítačů, ale to, že je hajzl. Tento dojem hlavní postava stvrdí v pasáži na počátku filmu, kdy v opilosti přes noc naprogramuje zárodek Facebooku jako program pracující s ilegálně stáhnutými daty harvardských spolužaček. Zuckerberg tak zůstává v celém snímku neproniknutelným charakterem, který sice touží po určité satisfakci, po prestiži, kterou si zjevně dle vlastního mínění zaslouží, avšak jeho širší motivace zůstávají nejasné. Úspěch ani peníze si nikterak viditelně neužívá, na rozdíl od svých společníků teplákovku za kvádro nikdy nevymění, mejdany nevymetá a ani ten koks šňupat nezačne.

Paradoxy pod povrchem

Opravdová síla Fincherova snímku pramení z paralel mezi charakterem protagonisty, jeho vynálezu i fungováním filmu samého. Pro všechny prvky výčtu platí, že jsou zdánlivě snadno čitelné, avšak pod povrchem plné paradoxů. Nejde jen o ironii faktu, že asociální mladík bez kamarádů a sociální inteligence naprogramuje síť, která „spřáteluje“ lidi (ať už v jakkoli výrazných uvozovkách či úplně bez nich) a v níž je zaregistrováno půl miliardy uživatelů. Nejistota ohledně toho, jak Facebook ovlivňuje lidské chování a pojímání soukromí a zda jde o nejpřeceňovanější, či naopak nejpodceňovanější fenomén dnešní doby, jde ruku v ruce s tím, že ani člověk, který ho stvořil, není z podstaty věci schopen vnímat povahu svého vynálezu, neboť jde o proces, který se nadále samovolně vyvíjí.

A jeho motivace? Je Mark opravdu po celou dobu onen „hajzl“, který se mstí za krutý rozchod na počátku filmu? Nebo jde o člověka, který v osobním životě alespoň do jisté míry rozlišuje mezi svým jediným přítelem, finančním ředitelem projektu, a druhým kolegou, který má pouze jeho respekt, nicméně vymyslí síť, která takto rozdílné typy hodnot stírá? Otevřená ve filmu zůstává také otázka, co si Mark skutečně myslí o bývalých kolezích z elitního studentského klubu, do něhož nikdy nevstoupil – byť po tom zpočátku toužil –, kteří ho žalují za ukradený nápad?

Podobné otazníky se ve filmu explicitně netematizují, dílo na povrchu působí jako precizně zpracované životopisné drama s prvky komedie i thrilleru, které ukazuje euforii protagonistů i temné stránky jejich úspěchu. Nicméně důslednost v propojení obsahu a formy, nenápadné hladké zpracování, v jehož útrobách leží plno paradoxů, činí z posledního Fincherova filmu dílo, které pravděpodobně s časem bude zrát. Otázku, zda má snímek potenciál žít vlastním životem jako internetová stránka, o níž vypráví, nechme otevřenou. Na odpověď si však rád počkám.

Autor přispívá do časopisů Cinepur a Houser a na webové stránky Rejže.cz.