Překladatelskou anticenu Skřipec letos dostaly knihy dvě. Proč, uvádíme podrobně na stranách 18 a 23. Zajímalo nás, co si o koncepci této unikátní soutěže myslí Lukáš Novosad, redaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav.
Okruh redakce Plavu tvoří mimo jiné nejmladší generace překladatelů. Existují nějaké problémy u jinak bohulibé akce Skřipec, na něž chcete upozornit?
Určitě nejsem nejvhodnější adresát této otázky, neboť Skřipec sleduji jen zvenčí; lépe by na otázku odpověděli naši redakční radní, z nichž nejeden už v porotě Skřipce seděl: Viktor Janiš, Libor Dvořák, Jan Vaněk jr. nebo Richard Podaný. Skřipci myslím nejvíce ubližuje malý počet nominovaných překladů – letos byla v beletrii nominována jediná kniha, právě Rtuť. Těžko věřit, že by to byl jediný překladatelský zmetek za loňský rok.
Malý záběr lze snad pochopit, neboť člověk musí knihu přečíst, pak na ni upozornit, což znamená sednout si a napsat porotě alespoň mail se základním nastíněním chyb; porota pak musí sehnat někoho zodpovědného a kompetentního, kdo překlad srovná s originálem a znovu to napíše, tentokrát v podobě ucelené recenze. Zabere to hodně času, protože je to – zvláště u beletrie – těžší než udělit ceny pozitivní, a jde o počínání v podstatě hnidopišské. Je to zřejmě výsledek úvodní úvahy o Skřipci, který byl stvořen jako cena pro odbornou veřejnost, aby se nakladatelé i překladatelé zorientovali mezi sebou. Tak funguje dobře a má dokonce velmi dobrou mediální podporu. Jenže je asi načase uvážit, zda Skřipec neredefinovat. Jak ukázalo nesčetně debat vedených na webu o překladu Rtuti, čtenáři většinou nerozumějí, proč by měli chtít za své peníze překlad vynikající, když se mohou spokojit s průměrem i podprůměrem, umožní-li jim porozumět příběhu. Přitom celá česká moderní kultura stojí na dávném umanutém rozhodnutí Josefa Jungmanna ukázat, že čeština je supr jazyk, který dokáže plnohodnotnotně zprostředkovat díla přespolní. Velká česká literatura vyrostla z překladatelského gesta. Myslím, že by bylo vhodné to připomenout a vytáhnout Skřipec více mezi lidi a ukázat jim, proč je dobré tlačit na nakladatele, překladatele a redaktory, aby kvalita předkládaná v knihkupectvích byla co nejvyšší. A kdyby je nezaujaly argumenty o jazykových návycích, vždycky se dá říct, že jde o jejich prachy a že nové hi-fi si většinou také nechodí kupovat na tržnici ke stánkařům.
Z jakých důvodů dnes nejčastěji vznikají v České republice špatné překlady (ve srovnání s minulosti nebo se zahraničím)?
Až na dvě výjimky nevím, jak to chodí v zahraničí. Na Slovensku obecně je překladů málo, čtou se české, takže zlatá éra tamního překladatelství za normalizace, kdy na Slovensku vycházeli autoři, kteří u nás nesměli, se jen tak nevrátí. Dověděl jsem se, že Slováci ještě nemají přeloženého ani celého Shakespeara. Nevím, je-li to pravda, musím si to zjistit, ale je-li, tak o důležitosti slovenského literárního překladu to vypovídá dost. V Lužici se též překládá maličko; zmizela éra řízených překladů, povinných desátků spřátelených národů ostbloku. Po revoluci už Lužičtí Srbové nerozumějí, že překlad je pro tak malý jazyk zásadní pro přežití. Málo platné, vynikající převod Alenky v kraji divů by obohatil lužičtinu více než tisící povídka nebo básnička mladého autora, hořekující nad tím, jak je to náročné být dnes dobrým Lužickým Srbem. Tyto dva příklady na dvou trzích nám blízkých a historicky Čechy významně ovlivňovaných ukazují, že ne všude (ve střední Evropě) je umělecký překlad tak integrální a důležitou částí národní kultury, jako je tomu u nás. Je samozřejmě otázka, zda český vliv a schopnost číst v češtině oba sousední národy paradoxně nezbrzdily. A k druhé části otázky: špatné překlady vznikají především z nedostatku času. Kvaltuje se na rychlost vydání, takže vynikající překladatelé jsou zaneprázdnění a musí se sahat po těch ne tak dobrých (stejně jako v kterémkoli jiném oboru je ta kvalita pochopitelně různorodá, navíc v menších jazycích strmě narůstá počet nadšenců a umenšují se schopnosti dejme tomu jemně lyrické). Není dost dobrých redaktorů, protože na to řemeslo se značně rezignovalo, a též honoráře jsou nižší, než by měly být – ale s tím nářkem nepřicházím do futer jako první. Na druhé straně za tu volnost vybrat si svobodně nakladatele a podle svých přesvědčovacích schopností mu vnutit třeba sebevětší krávovinu to stojí, ne?
S jakými hlavními potížemi se dnes potýká Plav?
Plav zřejmě nemá potíže větší než jiná periodika: Chtěli bychom více peněz, abychom mohli rozjet věci, na něž se nedostává, a především si zaplatit práci, již odvádíme a která je takhle jen drahým koníčkem. Chyb snad pouštíme málo a chtěli bychom ještě míň, ale tenhle vytrvalý boj k této práci patří. Chtěli bychom více předplatitelů a vůbec pro Plav nadchnout více lidí, ale to se časem zvládne. Chtěli bychom, aby se kvalitní články a překlady hrnuly samy a člověk měl méně potíží se k nim dostat, ale to by zase zkalilo radost nad tím, když ten dobrý článek z někoho vymlátíte. Ostatně mám zrovna A2 vykládat, co jsou obtíže literárního periodika v současném Česku?