Když jsem ke konci devadesátých let začal sledovat dění kolem hudby na internetu, světová síť byla ještě zcela v rukou nadšenců. Ještě než na internet přišly nahrávací společnosti a objevil se Myspace, tvořily drtivou většinu webů o hudbě jen fanouškovské stránky zrozené z čirého entuziasmu, jejichž autoři nic nehleděli na autorská práva nebo pravidla pravopisu. Nebyly to ale vždy jen stránky jejich oblíbenců, častým jevem byly i weby, na nichž autoři zesměšňovali interprety, které neměli rádi. Jak se mělo ukázat později, nenávist našla na internetu svou úrodnou půdu. Jak šel čas, všichni ti cholerici, moralisté a nevyléčitelní chytráci se přesunuli do komentování článků na velkých portálech a „hate-pages“ vymřely. Ono totiž vyrobit celou stránku dá trochu práce, rozhodně víc než napsat pár nenávistných slov pod anonymní identitou do diskusního fóra.
Ventilovat nenávist cvakáním do klávesnice je dobrá terapie. Fanoušci různých hudebních stylů už se nervou na ulicích (tedy pokud nejsme v Latinské Americe) ani si nestrhávají vzájemně plakáty na koncerty. Znamená to, že nenávist z hudby zmizela úplně? Naučili jsme se tolerovat názory druhých a sledovat věci v kontextu, který ospravedlňuje i ty nejpodivnější výstřelky. Ach, omlouvám se. Slova „podivný“ a „výstřelek“ bych neměl používat, protože nejsou příliš korektní. Někdo by se mohl cítit uražen. Někdy mě to napadne při psaní nepříliš lichotivé recenze. Není celý koncept kritiky absolutně nekorektní? O čem pak ale vlastně psát? A má v ovzduší absolutní korektnosti vůbec cenu formulovat nějaké názory?
Problému si nedávno všimla skupina anglických hudebních publicistů-blogerů a našli na něj lék. Začali své kolegy otravovat řetězovým vzkazem, který je ponouká k tomu, aby zformulovali jasný názor, koho ze současných hudebníků nenávidí. K diskusi se přidala celá řada blogerů, mezi nimiž nechyběly ani publicistické hvězdy jako Simon Reynolds nebo Mark Fisher. Inspirací celé akci byla vzpomínka na tričko, které v začátcích punkové revoluce nosil Johnny Rotten ze Sex Pistols. Navrhli ho Malcolm McLaren, Vivienne Westwood a Bernie Rhodes v roce 1974 a bylo na něm napsáno: Jednoho dne se probudíš a bude ti jasné, na které straně postele ležíš. Pod tímto nápisem jsou dva dlouhé seznamy v kolonkách Nenávidím a Mám rád. Tričko symbolicky rozdělilo svět populární kultury na objekty s plusovými a minusovými hodnotícími znaménky. Jak typické pro sedmdesátá léta! Sen generace hippies o světě, v němž se budou všichni milovat, byl v té době mrtvý a místo něho nastoupila krutá vize reality, v níž je třeba se postavit na tu správnou stranu. Z ostře formulovaných názorů vytěžil punk v hudbě maximum, zacílená nenávist proti způsobu života předchozí generace zrodila jistě pozoruhodné výsledky. „Chybí mi punk,“ říká k tomu bloger Airport Through The Trees. „Ne jeho hudba, ale jeho síla. Sledovat pomalou evoluci žánrů je strašná nuda, chceme zase po dlouhé době něco živelného.“ Proč by nová vlna nenávisti nemohla mít stejně blahodárné účinky? (Mimochodem, nová verze trička s aktualizovaným seznamem se už prodává v Londýně.)
Rozhodl jsem se k akci blogerů připojit. Otevřené projevy nenávisti jsou mi výsostně protivné, ale v tomto případě jde nakonec jenom o hudbu. Nemůžu jinak. Slyšte moje přiznání: Nenávidím Morrisseyho. Na tričko si to zatím nenapíšu, ale stojím si za tím celým svým hudebním vkusem. Nenávidím romantický patos v jeho písničkách, utrápené texty, jak ho nikdo nemá rád, jeho obludný účes a elvisovské pózy a samozřejmě neuvěřitelně fádní hudbu. Slavné album The Queen Is Dead jeho domovských The Smiths jsem se několikrát pokusil poslechnout, ale po několika písních jsem vždy kapituloval. Věci zaslechnuté v rádiu i náhodně puštěné singly na YouTube můj názor na tohoto chlapíka jen potvrzují. A moc tomu nepomáhají ani jeho hlášky k zpřísnění imigrační politiky, kvůli kterým bývá často obviňován z rasismu nebo nenávisti k černošské hudbě (mezi oblíbené slogany patří „reggae je odporné“ a „pověste DJe“). Z Morrisseyho přímo čiší sentiment po staré dobré Anglii, v níž je všechno starosvětsky jednoduché. Navíc je hvězdou posluchačského i publicistického spektra, které preferuje rockový tradicionalismus a nástup The Smiths v polovině osmdesátých let byl antitezí všeho, za co bojoval anglický postpunk. (Ano, moje nenávist je vlastně hluboce ideologická.) A jako bonus tenhle přitloustlý chlápek ani nemá dost odvahy na to, aby veřejně přiznal, že je gay.
Uf, je to venku. Ulevilo se mi. Omlouvám se za ten výlev. Pokud se těšíte na Morrisseyho první pražský koncert a koupili jste si dost možná nejdražší koncertní lístky letošní sezony, pak vás určitě můj cholerický výstup nezastaví. Třeba si o mně dokonce pomyslíte něco nelichotivého. Což je vlastně také nenávist. Po ní budete určitě svého Moze milovat ještě víc a o to tady vlastně jde. Víte, jak jmenovala Morrisseyho debutová sólová deska? Viva Hate – Ať žije nenávist.
Autor je hudební publicista.