Prázdniny!

Fotografie propůjčuje okamžiku magickou hodnotu. Není to však tím, že by zachycovala přítomný okamžik pro budoucnost, jak bychom si mohli myslet, ale protože svádí diváka k pozorování obrazu, který vznikl, a v tomto obrazu k hledání „jiskřičky náhody, onoho tady a teď, kterým skutečnost obraz pronikla“. Jsme sváděni k pátrání po „tom nenápadném místě, v němž, v bytí oné dávno uplynulé minuty je budoucí ještě dnes a tak výmluvně uchyceno, že jej, pohledem zpět, můžeme objevit“. Takto uvažoval o fotografii v roce 1931, tedy za Kafkova života, jeho o něco mladší současník, filosof a kulturní kritik Walter Benjamin.

Dokonalá kontrola nad viděným

Magie fotografie nespočívá (pouze) v zachycení okamžiku, ale v „uchycení“ náhody během technického procesu fotografování, v částici skutečnosti uvízlé v médiu fotografie, v něčem, co oko pojmout nedokáže. Bez tohoto magického momentu fotografie by všechny obrazové publikace o Franzi Kafkovi ztratily smysl. „Tady žil Kafka“, „... zde psal Ortel, Proces, V kárném táboře...“ – pokud se dnes díváme na tato místa, hledáme v nich právě to, co je vlastní fotografii, částečku skutečnosti těžko pochopitelné, něco, co nám může přiblížit jedinečnost tohoto autora. Může se to zdát pošetilé. (Pošetilostí by pak ale bylo i fotografování.) Franz Kafka „ohledává [svět] svou tenkou hůlkou“, píše Judita Matyášová, autorka textů publikace Na cestách s Franzem Kafkou. „Nahmatává všechny zářivé nové věci. Všechny ty motocykly, aeroplány, kinematografy a roztančené víly moderního tance.“ A dodejme: i fotografii. Měl vypracovaný smysl pro inscenaci obrazů, gest a postojů, „portrétů“ i „skupin“. A nejen ve svých textech: i snímky, na kterých je zachycen on sám, prozrazují dokonalou kontrolu nad viděným a nad viděným skrze fotoaparát; zvláště je to patrné na oficiální fotografii ze zásnub s Felicí Bauerovou. Jeho černobílé portréty, kterými se mezitím staly i pasové fotografie, si už od jeho textů můžeme těžko odmyslit. Možná není bez zajímavosti podotknout, že není zcela jasné, jaká byla barva jeho očí. Tedy: byly světlé, šedivé (nebo modré?, jak vzpomínají někteří jemu blízcí).

Kafka a Brod se chystají psát bedekr

Publikace Judity Matyášové a fotografa Jana Jindry není tak úplně průvodce, ačkoliv je takto označena; nejedná se ani o doplnění životopisných děl ke Kafkovi. Je – a to je na ní to nejcennější – rekonstrukcí toho, co Kafka viděl, v čem žil a o čem – pochopitelně – také psal. Fotograf se nikdy neuchýlil ke „kafkovské impresi“, každý záběr má svou historii pečlivého zjišťování, cesty a následného zachycení toho, co z původních míst a budov zbylo, nebo toho, co tu ještě, často zcela překvapivě, v téměř nezměněné podobě je. Některá místa, jako například Židovský národní domov v německém Graal-Müritzu, v němž v létě roku 1923 pracovala Dora Diamantová a kde se seznámila s Kafkou, se podařilo „zachránit“ v posledním okamžiku: krátce po vyfotografování byla budova stržena. Zohýbané a opuštěné věšáčky v šatně bývalého domova patří k nejjímavějším obrazům knihy.

Jiná místa náleží k objevům autorů: vila v italské Strese, kterou si dosti přesně nakreslil Max Brod do cestovního deníku. Nebo pohled z pařížského hotelu Saint Marie, přesně z toho balkonu, na který vyšel Kafka a pak si poznamenal: „... nevím, jestli budu s to běhat celý den po těchto ulicích, zvláště jak je teď vidím seshora, ještě bez sebe.“

I když tento netypický průvodce mapuje život Franze Kafky jako celek, a tudíž zde najdeme i mnoho záběrů z Prahy, provádí nás především těmi místy v Itálii, Německu, Švýcarsku, Paříži, v českých zemích a na Slovensku. Některá Kafka navštívil jako student s Maxem Brodem, jiná sám, často pracovně jako zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny nebo jako pacient trpící tuberkulózou. Málo se ví, že cestování mělo pro mladého Kafku zásadní význam. Jeho první publikovaný text je netradiční cestopis: jedná se o úvodní kapitolu románu Richard a Samuel, který psal společně s Brodem. Román, z něhož vznikla právě jen tato kapitola („První dlouhá jízda vlakem Praha-Curych“), vyšel na jaře roku 1912 v pražském časopise Herder-Blätter.

Zápisky z cest, které si v paralelních denících oba přátelé vedli od první italské pouti v roce 1909, podle Broda Kafkovi pomohly překonat tvůrčí krizi. V letech 1909 až 1912 podnikli Kafka a Brod takových cest několik a jejich nadšení dokládá fakt, že plánovali napsat vlastního průvodce Evropou, který by konkuroval těm od Karla Baedeckera. Smysl pro praktično jim nechyběl: jak poznamenává autorka, „Kafka si uměl vybrat hotel.“

Zápraží v Siřemi bez Ottly

Jisté je, že Kafka, který zdánlivě sotva opustil Prahu, zcestoval kus Evropy. „S prstem na mapě“ pak podnikal dobrodružné cesty i na jiné kontinenty. A v neznámou zemi se mu proměnilo i rodné město, dokonce vlastní pokoj, v němž byl v těle „nestvůrného hmyzu“ uvězněn nešťastný obchodní cestující Řehoř Samsa. Praha má v této knize také své místo. I ona je objektem zkoumání a přivlastňování si pohledem. Napadne nás to například při popisu vyhlídky z Oppeltova domu na Staroměstském náměstí. Ve zde citovaném dopise Gretě Blochové Kafka píše: „Mám ostatně krásnou vyhlídku. Jestliže Vašemu dobrému fotografickému citu odpovídá i stejná paměť, snad si ji můžete přibližně představit.“ Následuje matematicky přesný popis polohy kostela sv. Mikuláše, výhled na Petřín a pohled na radnici „v celé její mohutnosti, jak se ostře tyčí a ubíhá v takové perspektivě, jakou snad ještě nikdo správně nespatřil“. Výsek pohledu na Petřín se Janu Jindrovi podařilo zachytit se stejnou přesností. Štěstí, že Praha se v těchto pohledech nezměnila, protože tak se můžeme okem Franze Kafky přímo účastnit jeho pozorování. Ačkoli si kniha v žádném případě tuto ambici neklade, zde ji můžeme brát jako návod na čtení Kafkových textů: spisovatel je přesný, jde o to pozorně ho sledovat. I v případě, že neudá tak jednoznačné souřadnice jako při vyhlídce z Oppeltova domu, pokud se jím necháme tak jako autoři vést, vše do sebe zapadne jako skládačka (třeba objevení domku „skoro jako z pohádky“ v Liběchově).

Dech se doslova zatají, pokud se podaří objevit místo, které se nutně změnit muselo, a které se již stalo součástí kafkovské ikonografie, jako známý obrázek Kafky a Ottly na zápraží domu v Siřemi. Lehce pozměněné tu pořád je, opuštěné bez obou sourozenců, jako tichý komentář šťastného času, který Kafka, už nemocný, v Siřemi trávil.

Tomuto průvodci Kafkovým životem lze vytknout pouze to, že málo zmiňuje autorovy literární texty. Proč se například nedovíme, že v domě č. 48 v Polské ulici kromě kapitol na Procesu, který zůstal fragmentem, vznikla povídka V kárném táboře (navíc přímo tematizující cesty a koloniální výboje)? A také familiární „Franz“ a „Max“, ke kterému cestování za Franzem Kafkou svádí – ale svést by nemělo.

Autorka je germanistka.