Jak sklidit festivalovou úrodu v Karlových Varech, čítající kolem dvou stovek snímků? Z několika projekcí těžko odhadnout rýsující se tendence či osobnosti, zvlášť když dramaturgové představují filmy různé kvality. Nejlepší bývají tradičně ty, které už se objevily na jiných festivalech. Kmenoví autoři filmové rubriky A2 popisují, co podstatného ve Varech objevili.
Tomáš Pivoda, filosof, tlumočník a cinefil
Jelikož pro některé návštěvníky festivalu zůstávají filmy stále ještě uměleckými díly, kvůli kterým do Karlových Varů jezdí, byla by škoda snímkům, které si podobné označení letos zasloužily, ničit zbytky „aury“ dalším ohvězdičkováním v pomyslném TOP 5. Raději proto zmíním pár filmových výjevů, jež se mi po více než týdnu stále vracejí v paměti jako pobledlé otisky svých původních obrazů. Mají-li nějaký společný jmenovatel, pak je to kromě nečekaně intenzivního prožitku, který při jejich projekci nedovolil usnout, fakt, že šlo o zajímavé variace na specifickou podobu konkrétního pohyblivého obrazu, jehož abstraktním předmětem je „vztah“. Vztah k sobě samému uvnitř kontinua plynoucího času skvěle zobrazily dva francouzské příběhy hrdinek, z nichž jedna se náhle rozhodne, že přestane potlačovat svou touhu po svobodě a dobrovolně se vzdá nátlaků civilizačního života, včetně své umělecké kariéry (Villa Amalia, 2008, režie Benoît Jacquot), a druhá se skrze intenzivní prožitek truchlení z partnerského rozchodu nakonec dokáže postavit své nové sokyni na opačné straně zrcadla času (ve vlastní koupelně; Ta druhá, 2008, režie Patrick Mario Bernard). Nenápadný, ale až neuvěřitelně precizní odlesk podstaty partnerského vztahu předvedla ve svém novém filmu nadějná mladá německá režisérka Maren Adeová v dokonale vystavěném prostředí letní prázdninové izolace na středomořském ostrově (Všichni ostatní, 2009). Téměř stejně starý izraelský režisér Haim Tabakman svým závěrečným záběrem hrdiny potápějícího se pod hladinu očistné lázně naznačil, v jaké zeměpisné hloubce hledá základ vztahu k druhému jako k sobě samému (Široce otevřené oči, 2009). Diametrálně odlišné, přesto tanečně symetrické, se ukázaly vztahy korejské matky k synovi (Matka, 2009 režie Bong Joon-ho) a francouzského otce k dceři (35 panáků rumu, 2008, režie Claire Denisová). V neposlední řadě pak nelze nezmínit vztahy „mnohostní“, mezi členy uzavřené komunity, skládající mozaiku pohyblivého subjektu celku, který se, jak předvedla jejich íránská (Dvacet, 2009, režie Abdolrez Kahani) a rakouská (Bílá stuha, 2009, režie Michael Haneke; viz A2 č. 15/2009) variace, zákonitě potýká s neodvratitelnou absencí jednotícího smyslu.
Antonín Tesař, filmový publicista (A2, rejze.cz, Houser)
Můj letošní karlovarský favorit se jmenuje Fish Tank (2009) a je to fascinující prezentace současných rodinných vztahů a životního stylu mládeže, natočený jako filmařsky precizní YouTube video. Autorkou je britská režisérka Andrea Arnoldová, která za něj získala na letošním festivalu v Cannes Cenu poroty. Přesto bych se zde rád rozepsal o filmu, který ve mně osobně nerezonoval zdaleka tak silně, ale jenž se pravděpodobně a zcela zaslouženě stane nejdiskutovanějším a nejopěvovanějším snímkem letošního karlovarského festivalu. Mám na mysli německou Bílou stuhu Michaela Hanekeho. Její síla spočívá především v tom, že se jedná o dílo-zjevení, které se výrazně vymyká ze současné festivalové a autorské kinematografie. Daleko více připomíná filmy zlatého věku auteurů v šedesátých letech, na něž upomíná svou naprostou ukočírovaností a sebejistotou. Zjevením je Hanekeho film proto, že v době mnoho let trvající krize scénářů
přichází s propracovaným, originálním dějem a literárními, precizně formulovanými dialogy. Děj i styl sledují jasně definované téma a každý detail dotváří mozaiku komplexní autorské vize světa. Hanekeho film ohromuje chladnou dokonalostí a zároveň zůstává otevřeným dílem, naštěstí velmi vzdáleným od režisérových předchozích pedagogických opusů typu Funny Games USA (viz A2 č. 35/2008 – pozn. red.). Stejně výstředním titulem Bílá stuha patrně zůstane, protože jeden film sedmašedesátiletého tvůrce asi těžko změní celkovou orientaci dnešních ambiciózních režisérů. Ti, jak ukazuje například právě Fish Tank, nemají tak silnou ambici mít „své“ filmy pod absolutní kontrolou a krizi scénářů řeší příklonem k realismu a improvizaci, minimalismem a enigmatičností či přesunem těžiště významů od děje ke stylu.
Kamila Boháčková, filmová redaktorka A2
Letošní karlovarský ročník přinesl – možná shodou náhod – velký počet studií ženské osamělosti, strachu a hledání vlastního místa v životě. Ve dvou z nich hrála hvězda festivalu, Isabelle Huppertová. V Gabriele (2005) režiséra Patrice Chéreaua ztvárnila ženu zajatou v kleštích pohodlnosti, která se jen marně snaží utéct svému manželovi, jenž ji považuje za součást svého majetku, své vzácné sbírky. Inspirována povídkou Josepha Conrada Návrat je tato divadelní studie lidské touhy vlastnit i být vlastněn přes svou výpravnost podobně syrová a intimní, jako režisérovy opusy Intimita či Královna Margot. Podobně se snaží z klece dosavadního života utéct i další postava Huppertové, tentokrát ze snímku Villa Amalia (2008) režiséra Benoîta Jacquota. Ann prodá dům i milovaný klavír a hledá osamělé místo, kde by mohla začít svůj život znovu. Na počátku nebyl velký otřes, jednoho dne už jí stávající život zkrátka přestal dávat smysl. Příběhem ženského neklidu je i ruční kamerou rozvibrovaný Fish Tank (2009) Andrey Arnoldové o dospívající Mie, hledající panelákové štěstí, kde se dá. Poezie vykřesaná z oprýskaných míst Essexu je plná autenticity, za kterou snímek vděčí zejména tancující neherečce Katie Jarvisové v roli Mii. Peruánsko-španělský snímek Mléko strachu (2008) Claudie Llosové baladicky vypráví o ženském strachu, zděděném po znásilněné indiánské matce. Fausta se po matčině smrti postupně zbavuje panické hrůzy z lidí i v sobě dušeného vzteku, tak typického pro celou generaci peruánských dětí domorodých indiánů. Polský Puškvorec (2008) Andrzeje Wajdy je také o bolesti, ale zcela jiného druhu: o tíze ze ztráty někoho blízkého i o bezmoci a ochromení z toho, že je nemožné umírajícímu pomoct. Několikrát v čase zmnožený příběh je zesílen osobní zpovědí herečky Krystyny Jandové, jež se rozhodla podělit o svůj zármutek ze ztráty svého manžela, kameramana Edwarda Kłosińského. Podobně i hrdinka Matky (2009) výjimečného jihokorejského žánroborce Bong Joon-hoa má především strach – o svého postiženého syna. Je pro něj schopna čehokoliv a její opičí láska ji přivádí k podobnému šílenství, jaké postihlo i jejího syna. Bongovo intimní drama je jedinečné tím, že se pozvolna převaluje mezi napínavou detektivkou, hororem a nečekanou komedií. Naopak dceřin vztah s otcem je tématem nového snímku Claire Denisové 35 panáků rumu (2008), který vešel nedávno i do českých kin. Na rozdíl od výše zmíněných snímků je úlevně uvolněný, zbavený strachu i předsudků. Fluidní kamera a nenucená atmosféra současné Paříže za hudebního doprovodu Tindersticks načrtává dospívání dcery, která se pozvolna osvobozuje od soužití s otcem. Letos zkrátka převažovaly hrdinky, které jako by se oprošťovaly od strachu k touze po svobodě.