knihy

Přeložila Kateřina Vinšová

Baobab 2009, 80 s.

O autorství knihy, kterou připravil k vydání učitel prvního stupně neapolské základní školy, se dělí dlouhý zástup jeho žáků. Je to výbor šedesáti nejpozoruhodnějších slohových prací, které mu během deseti let pedagogické praxe prošly rukama. Obecně bývají dětské perličky s osobitou logikou a stylistickými a gramatickými přehmaty humoristickým artiklem, který trpí recyklací a čtenáři se ho rychle přejedí, ovšem texty dětí z Bohem zapomenutého předměstí Neapole disponují kromě běžného žákovského humoru ještě několika zajímavými prvky. Práce nás konfrontují s tristními podmínkami, v nichž děti vyrůstají a samy je lapidárně komentují. Nejedná se o pouhou absenci luxusu, ale o zápolení na prahu existenční nouze, která z oblasti ekonomické bohatě prorůstá do oblasti sociální. Základní vztažnou soustavu dětského světa, rodinu a školu, tu spolu s fotbalem dotváří ještě církev a Camorra. Nesporným kladem knihy je sám editor, totiž „pan učitel“, který sice texty přímo nekomentuje, zato děti jeho osobu ano. Silně také promlouvá skrze zadaná témata, v nichž nadobro opouští školské stereotypy a vede své malé, nepochybně problematické svěřence k samostatnému uvažování nad mnoha tématy. Kdo hledá klasické zábavné čtivo s dětským vypravěčem, jistě mu lépe poslouží Bylo nás pět nebo Mikulášovy patálie. Ostatní nechť to zkusí syrověji, s chuťovým ocasem sociologické studie.

Jana Šrámková

Viktorie Tokarevová

Pták štěstí

Přeložila Ivana Kuglerová

Host 2009, 168 s.

Ruská prozaička Viktorie Tokarevová (nar. 1937) patří ve své zemi k nejpopulárnějším autorům. Její knihy plní police knihkupectví už bezmála čtyřicet let a autorka se blíží metě „klasika sovětské literatury“. Za svůj úspěch vděčí lehkému stylu, laskavému humoru a čechovovsky „obyčejným“ hrdinům, v nichž čtenář snadno rozpozná sebe sama nebo své blízké. Román Pták štěstí je její novější (2005) a slabší dílo. Vypráví příběh krásné, vypočítavé a bezohledné Naďky, která odmítá prožít život jako její rodiče a prarodiče. Svým životním cílem učiní bohatství a vydá se za ním s neústupností opancéřovaného vozu. Tokarevová od první stránky hraje se svými čtenáři úspěšnou, ač velmi starou hru, kdy je nutí tu cítit vůči hrdince antipatie, tu se s ní ztotožňovat. Bohužel to příliš připomíná seriál, v němž se jako na běžícím páse vynořují další postavy, další lásky, další trable, další úspěchy atd. Vyprávění by mohlo pokračovat donekonečna, naštěstí ale končí včas, a to dokonce s elegancí, protože Naďka není exemplárně potrestána (jak by se dalo čekat), ale pouze mění pořadí životních hodnot. A ani to ne tak docela. Nejedná se tedy o „podivuhodný román“, jak se píše na obálce českého vydání, nýbrž o román velice průměrný. Četbu navíc znepříjemňuje kostrbatý překlad. Přes to všechno je knihu možné přečíst jedním dechem, protože mezi plytkými peripetiemi prosvítá poutavý obraz současného Ruska a jeho proměn.

Marie Iljašenko

Jan Musil

Pařezov

Tribun EU 2009, 203 s.

Konečně! – chci vzkřiknout, ale musím se nadechnout ze setkání s opravdovým Dílem, zrodivším se jednou za sto let, ano, vesnický román byl završen a vydal čarokrásný květ humoru, nadsázky, půvabu kalendářů, smyšlenek, vítězných fantasmat. Již nemusíme zahlížet do ciziny a řídit se cizími vzory coby bájní Epigoni; kniha Pařezov jistě patří na čestné místo v knihovničce píď vedle ohmataného Písma po prachpradědkovi zpod věků drhnutých prken v maštali; moje srdce jásá nad Pařezovem! Přitom všechno začíná tak nenápadně: zas nějaké cancy, řeknete si možná úvodem, ale Mistr uvede čtenářovu mysl od první věty do nádherných hyperbol, jichž v dnešní zoufale fádní době tak pomálu! Dech se úží, mysl těká: sledujeme osudy pařezovského génia Josefa Váni, který chce spasit svět, ale tak bohulibý úkol mu nejde: zprvu abstinent, straní se žen a prchá do lesů; teprve když se naučí pít pivo a namluví si Lidku, milou dceru hospodského, jako by se počal vyhýbat hrůznému konci; po peripetiích a svatbě s Marií Hejtmánkovou začne však opět pohrdat pivem a hospodou, stane se bázlivým popletou a začne děvkařit. Žena už se na tu spoušť nemůže koukat, uteče, grunt přichází cugrunt – jak to skončí? Pařezov i v nadsázce jest smrtelně vážný; Francouzi mají Nadsamce, Češi mají Pařezov; jen líčení výročního trhu ještě chybí.

Vít Kremlička

Donatien-Alphonse-François, marquis de Sade

Povídky

Přeložil Ladislav Matějka

Dybbuk 2009, 107 s.

Výběr z povídkových miniatur libertinského spisovatele a myslitele se nese v duchu klasické erotické literatury 18. století. Pro excesy, které si většina čtenářů spojí s autorovým jménem, zde příliš místa není, a pokud opravdu dojde na sodomii či vraždu, vše se odehrává ve velice zaobalené formě. Nečekejme tedy čtenářské rozechvění či filosofický přesah; jedná se „jen“ o humorné příběhy ze života plného nezávazné touhy, lehké poživačnosti a zdánlivě počestných mravů, narušovaných poživačnými nevěrami a občasnými tragédiemi. Hrdiny jsou podobně jako v ostatních de Sadových textech zhýralí a nadmíru vyvinutí církevní potentáti, perverzní zdegenerovaná šlechta s chlípnými choutkami a také příliš počestní, pokrytečtí měšťané se svými nevěrnými ženami. Kromě několika opravdu dobrých textů zde je dost průměrných povídek, z nichž některé hraničí s banalitou, nabízí se otázka, zda vůbec mělo cenu je do výboru zařazovat. Za zbytečnou ediční chybu lze ale považovat výběr dvou téměř totožných anekdot, jejichž vtip spočívá v tom, že se nezkušená panna při svatební noci se starým zhýralcem řídí radou své matky, která jí zdůrazní, že první satyrovu žádost musí důrazně odmítnout. Pointa je nabíledni… Tato duplikace ale upozorňuje na to, že žánr pracuje s pevně danými schématy i věčně variovanými, zlidovělými příběhy ze života. Milé marginálie od velkého autora.

Karel Kouba

Wallace Stevens

Učenec jediné svíce

Přeložil a doslov napsal Štěpán Nosek

Opus 2008, 176 s.

Wallace Stevens je u nás téměř neznámý, přestože ve Spojených státech jde o jednoho z nejstudovanějších básníků. Donedávna existoval v češtině jediný výbor, který pořídil před šestatřiceti lety Jan Zábrana (Muž s modrou kytarou, Odeon 1973). Nakladatelství Opus, které již vydalo sešitek Stevensových sentencí a aforismů Adagia (2007), přineslo koncem minulého roku poměrně rozsáhlý výbor Štěpána Noska, v němž je zastoupeno všech sedm básníkových sbírek.

Dvacetistránkový překladatelův doslov naznačuje směry interpretace některých básní a celkem podrobně mapuje stevensovskou poetiku, a to především v kontrastu s básníkovým současníkem T. S. Eliotem, který představuje v rámci modernismu jakýsi Stevensův protipól. Zatímco Eliot s Ezrou Poundem se na základě vlastní volby stali Evropany a jejich chmurná díla jsou protkána sítí kulturních odkazů, Stevens v tradicí přetížené Evropě nikdy nebyl a k tvorbě svých „krajanů“ se stavěl při nejlepším vlažně. Tvrdil o sobě, že je „amatérem“; první sbírku vydal ve čtyřiačtyřiceti letech a až do pozdních let skládal své verše v Connecticutu, jednom z oněch fádních domů z nabílených prken. A kromě toho živil rodinu coby pojišťovací právník.

Učenec jediné svíce přináší nové překlady několika básní, které byly již obsaženy v Zábranově výboru; je možná škoda, že mezi ně nepatří delší titulní báseň Muž s modrou kytarou. „Věci, tak jak jsou/ se mění, hrány modrou kytarou,“ říká se v první sloce. A ačkoliv Stevens prohlašuje, že v jeho básních žádný symbolismus hledat nemáme, není náhoda, že barvou kytary je modř, která tradičně představuje čistotu, spiritualitu, ideál. Vždyť květ hledaný Novalisem a dalšími romantiky byl také modrý. Poezie, která vychází ze Stevensovy modré kytary, je pak úsilím o čisté „vyjádření toho, co ji podněcuje“ a zároveň se snaží zastoupit opuštěnou náboženskou víru.

Stevensovy básně tvrdí, že si nepřejí být vykládány: „Báseň se musí vzpírat chápání/ téměř dokonale. Znázornění:/ smědá figura v zimním šeru se vzpírá/ totožnosti. Věc, již nese, se vzpírá/ nejnutnějšímu smyslu.“ Anebo, jak Stevens poznamenal jinde: „Báseň je bažant.“ Přitom však Stevensovy básně, které nemáme chápat, vytrvale a zároveň hravě teoretizují: samy o sobě (báseň O moderní poezii), o imaginaci, ideji řádu, jež strukturována skutečností strukturuje skutečnost a konstituuje smysl – neustále se proměňující „výsostnou fikci“, o níž mluví jedna z nejdelších básní.

Autory a knihy vydávané v Opusu – v poslední době mimo jiné Bonnefoy, Miłosz či Durs Grünbein (viz A2 č. 11/2009) – spojuje kromě znamenitosti ještě jeden rys, totiž tíhnutí k neviditelnosti; tři sta výtisků Stevense už je opravdu málo. Ačkoliv – říkává se, že báseň působí již tím, že vzniká.

Michal Špína

Nikkarin

130: Odysea

Labyrint 2009, 100 s.

130: Odysea je komiksový debut mladého českého kreslíře, který své pravé jméno ukrývá pod pseudonymem Nikkarin. Autor nám jeho prostřednictvím nabízí možnost nahlédnout do svérázného poetického, ale zároveň zábavného postapokalyptického světa. Kniha má takřka filmový spád, což podtrhuje i stylizovaná úvodní sekvence, a precizní rozzáběrování. Po halucinačně-snovém bezeslovném začátku, který se příznačně odehrává v prostředí hi-tech protiatomového krytu, se před námi začne odvíjet příběh nepostrádající prvky tajemství, napětí ani inteligentního humoru. V něm se seznámíme s hlavním hrdinou, osamělým poutníkem jménem Bo, který dlouho osamělý nezůstane, s trpasličí bytostí Kňchem, s prorokujícími roboty, lovcem hvězd i exupéryovským princem Antoinem. Navíc každá stránka nabízí množství hravých vizuálních nápadů a (pop)kulturních odkazů, které ani nelze všechny na první čtení vychutnat. Jen namátkou stačí zmínit surreálného slona Salvadora Dalího, čtveřici Rychlých šípů anebo beatlesovskou žlutou ponorku. Když vedle detailně promyšlených reálií a podařených dialogů vezmeme v potaz i profesionální výtvarné provedení, místy neskrývající autorskou sebeironii, je zřejmé, že 130: Odysea patří k tomu nejlepšímu, co v naší původní komiksové tvorbě dosud vyšlo. Nezbývá než se těšit na pokračování.

Ondřej Kavalír

KomiksFest! Revue 4

Komiksový sborník vycházející pod hlavičkou každoročního komiksového festivalu přišel letos před prázdninami se čtvrtým číslem. To je tematicky navázáno na návštěvu Roberta Crumba (viz A2 č. 13/2009) na červnovém Festivalu spisovatelů. Najdeme tu Crumbův profil a také abecedu undergroundového komiksu od Michala Jareše. O této komiksové tradici u nás zatím příliš teoretických textů nevyšlo, a tak buďme vděční i za pět stránek v časopise. Jako ukázka z Crumbovy tvorby zde slouží autobiografický příběh Moje trable se ženami, v němž se autor svěřuje se svými sexuálními neúspěchy v mládí a naopak neskrývá úspěchy, jichž skrze komiks a slávu nabyl. A neopomene přitom zmínit ani některé ze svých sexuálních zvláštností, třeba slabost pro velké zadky. Klasický americký underground tu zastupuje ještě Gilbert Shelton se svými Freak Brothers, kteří si zahrají na skrytou kameru, aby se najedli po hašišovém večírku. Současnou americkou tvorbu zastupuje Anders Nilsen s lehce existenciální sérií Sisyfos nebo Lance Hansen s příběhem Naháč a smrťák. Výtečné jsou také dvojstránkové stripy Portugalce José Carlose Fernandese – glosuje v nich politické soupeření, bulvární tisk a v jednom příběhu nechá hlavního hrdinu poslouchat tisíce hudebních nahrávek pozpátku, aby v nich objevil případné satanistické sdělení, které by mohlo negativně působit na mládež. Ten však objeví jen větu, s níž se ztotožní: „Jak mohou dny ubíhat tak pomalu a roky tak rychle?“ Z české tvorby mě zaujal Petr Špachta s komiksem o tom, co má společného válka a knír.

Jiří G. Růžička

John Gribbin

Životopis vesmíru. Od velkého třesku po zánik vesmíru

Přeložil Petr Kulhánek

Mladá fronta 2009, 251 s.

Briský popularizátor vědy John Gribbin (nar. 1946) napsal přehlednou knihu o celku současných znalostí o vesmíru. Jednotlivé kosmologické a astrofyzické jevy jsou vždy zadefinovány tak, aby jim rozuměl i laik. Kniha obsahuje i slovníček, takže lehce zjistíme, co znamená kvazar, kvark, co jsou piony nebo wimpsy. O temné energii se dozvíme, že je zodpovědná za současnou zrychlenou expanzi našeho vesmíru. Když existuje víc možných teorií, autor se přiklání k hypotéze, která je mu nejbližší. Zdůrazňuje třeba představu, že náš život vznikl z deště kometárního prachu, který sem zanesl organické molekuly vznikající v mezihvězdných molekulárních mračnech. Vytváří srozumitelnou představu o dnešním stavu kosmologie a astrofyziky. O tom, co bylo před začátkem našeho vesmíru, který vznikl „velkým třeskem“, toho moc nevíme. Můžeme se jen domnívat, že to bylo jakési něco (bůh), nebo také nic. Načrtává se tu i představa neustále se recyklujícího univerza. Dozvíme se, že náš vesmír z původního nepředstavitelného horka může spět k tepelné smrti, neustále se totiž rozpíná a chladne. Na cestě ke svému konci má schopnost vytvářet a ničit hvězdy s jejich planetárními soustavami. Tento vesmírný tanec bytí jako by byl v našem vesmíru připraven pro vznik lidského vědomí. Kosmos v sobě nese nejen schopnost „láskyplně“ se prospojovávat až ke vzniku života, má v sobě obsaženu i stránku ničení, ztělesněnou v černých dírách, jež pohlcují veškerou hmotu i světlo ve svém okolí (do těchto tenat temnoty může spadnout i naše Slunce).

Jiří Olšovský

Jan Hron (ed.)

Věčné časy. Československé totalitní roky.

Respekt 2009, 190 s.

Věčné časy je obrazová publikace, jež chce být úvodem do doby socialismu v ČSSR pro nepamětníky. Jádrem knihy je reprodukcemi dobových dokumentů (plakátů, fotek, reklam, pohlednic etc.) bohatě ilustrovaný průvodce érou reálného socialismu rok po roce. To vše na kvalitní křídě. Socialistické anály poskládal historik Kamil Činátl metodou puzzle z ústředních politických událostí a různorodých střípků každodennosti. Inspiroval se zřejmě stylem respektovských závěrečných glos a stejně jako ve jmenovaném periodiku vzbudí sousedství některých dějinných momentek na tváři bezděčný úsměv (místy i škleb). Pamětník si tím může leccos osvěžit, máloco ho však překvapí. O to ale knize nejde. Publikace je primárně zaměřena na čtenáře, kteří mezi pamětníky glosované éry nepatří. „Mladí“ sice často nejsou schopni vykřesat z hlavy víc než zákaz cest za hranice a fronty na banány, ale ono vskutku není snadné předat konjunkturálnímu pubescentovi ucelený dojem z proměn totality. Činátl jako zkušený a tvůrčí pedagog zvolil „postmoderní“ formát, o němž se lze domnívat, že by mohl fungovat. A protože kdysi běžné pojmy (nemluvě o zkratkovém ptydepe) jsou dnes zcela antikvované, sestavil i orientační slovníček. Knihu otvírá pět esejů, jejichž autoři se pokusili o krátkou reflexi inkriminované éry. Z výčtu jmen (J. Šiklová, V. Havel – v dopisech A. Radokovi, J. Ruml, K. Hvížďala, M. C. Putna) je zřejmé, že se jedná o malé generační výpovědi. Užitečné okno do šera a ideální položka školních knihoven.

Milan Ducháček

Jan Keller

Nejistota a důvěra aneb K čemu je modernitě dobrá tradice

Sociologické nakladatelství (SLON) 2009, 174 s.

Keller se v knize zabývá některými tématy, která zpracoval již v dřívějších knihách. O klientelismu psal v Úvodu do sociologie, o středních vrstvách, které jsou podle něj stále ohroženější, sepsal knihu Vzestup a pád středních vrstev. V té nejnovější o nich píše v souvislosti s kategorií důvěry, protože právě „střední vrstvy jsou na důvěře existenčně závislé“. Nejistota a důvěra představuje úvod do problematiky sociálních sítí, sociálního kapitálu i různých (nejen sociologických) teorií rituálů, jejichž cílem je snižovat úzkost a pocit nejistoty. Jako ve svých ostatních textech, ani zde Keller nijak nehýří optimismem, přechází od různých stupňů ironie až k tvrdému sarkasmu. Jednotlivé teorie dokáže převyprávět, zkritizovat a navzájem postavit do takového poměru, aby čtenáře nakonec přivedl k tezím, které sám zastává a které jeho čtenáři už důvěrně znají: dnes převládající technokratické myšlení lze podle něj chápat jako „zvlášť krutou formu permanentního obětního rituálu, jenž neváhá obětovat příslibu prosperity celé kusy přírody“; na rozdíl od tradičních rituálů však ty moderní „nedokáží posilovat integritu celé společnosti: jediné, co dokáží zcela spolehlivě, je posilovat existující mocenskou hierarchii. Právě proto jsou ostatně provozovány.“ Čtenář jiného politického zaměření bude v jeho knize marně hledat třeba zmínky o Bellahově konceptu tzv. občanského náboženství, nemůže jí však upřít čtivost a vtip.

Jan Lukavec

DL Byron, Steve Broback

Blogy – publikuj a prosperuj, blogování pro váš business

Přeložil Jiří Hynek

Grada 2008, 186 s.

Blogy jsou mezi čtenáři stále populárnější, literatury k nim se však u nás příliš nedostává. A tak musíme vzít zavděk i touto publikací, zaměřenou na jejich marketingová využití. Blogy si dnes zakládají všechna větší periodika a snaží si jimi zejména zvýšit návštěvnost svých webových stránek (A2 nabízí A2 TV). Informací se na nás dnes valí tolik, že nemáme šanci je všechny vstřebat. Blogy tu slouží jako jakési filtry a zároveň by měly přinášet subjektivní názory, na něž měla donedávna patent především tištěná periodika. Jak se však dočtete v této knize, blogy jsou též využívány firmami jako levné marketingové nástroje. Podle tvrzení autorů přítomné příručky totiž mají daleko větší šanci probojovat se na čelní místa ve vyhledávačích typu Google než oficiální stránky. Důvodem je, že jsou pravidelněji aktualizovány, což se počítá. A také jsou více „odkazovány“, a to se počítá ještě víc. Kniha vyšla v roce 2006 a je už trochu zastaralá, přesto může dobře posloužit těm, kdo se v této problematice dosud nepohybovali. Nabízí i praktické rady, jak si blog založit, jakou použít strukturu, grafiku a nástroje nebo jak o sobě dát vědět. Vytvořit si blog je dnes stejně snadné jako napsat email. Stačí plnit ho pravidelně zajímavým materiálem. Třeba o tom, co se právě děje před vaší poloprázdnou kavárnou. Možná se pak zaplní a život za jejími okny si oblíbí i ti, kteří se na svět raději dívají skrze monitor počítače.

Jiří G. Růžička