Magie scén beze slov

V loňském roce byl v rámci pražského festivalu Cinepur Choice uveden váš profil, kde diváci mohli vidět i debut Čokoláda, v němž se vracíte k dětství v Africe. Do českých kin nedávno vstoupil film 35 panáků rumu, inspirovaný životem vašeho dědečka, jenž sám vychoval vaši matku. Pro někoho je autobiografičnost formou terapie. Jakou roli hraje u vás?

U mě to tak není. V mém prvním filmu nebo i v 35 panácích rumu jsem použila jen některé věci ze svého života. Ale ne jako terapii… je to spíš vzpomínání. Řekla bych, že se někdy osobní věci přetřásají mnohem více ve filmech, které nejsou na první pohled autobiografické. Jsou autoři, kteří tak pracují a potřebují to. Ale já vůbec ne. Dokonce bych řekla, že jsem v těchto dvou filmech odhalila tak málo z osobních věcí, že se to dá sotva nazvat autobiografií. Ve fikci je to skrytější. V Miluji tě k sežrání nebo v Dobré práci jsem toho o sobě nakonec řekla mnohem víc.

To „zahalování“ osobních témat je pro vaši tvorbu charakteristické. I když se věnujete intimním mezilidským vztahům – rodinným, milostným či mezi přáteli –, jsou vždy tak trochu ukryté za sociálním kontextem. Například Nénette a Boni i 35 panáků rumu se odehrávají na předměstí, které silně ovlivňuje celý příběh…

U Nénette a Boni to není jen nějaké předměstí – je to Marseille. Mám to město velice ráda. Pro Francouze má Marseille mytický nádech. Má ho i pro mě. Jako malá jsem tam často jezdila. A Jean-Pol Fargeau, s nímž spolupracuji na scénářích, je také odtamtud. Není to nijak bohaté město, je trochu špinavé a má velkou nezaměstnanost. Ale i tak je to krásné, původně antické, středomořské sídlo, které se nestalo turistickým letoviskem se spoustou pláží. Marseille žije nejen v létě, ale i v zimě.

Čtvrť v 35 panáků rumu je zas úplně jiná. Mám moc ráda tuhle pařížskou čtvrť mezi Gare du Nord a Gare de l’Est. Žiju tam. Chtěla jsem, aby hlavní hrdina Lionel, který je řidičem RER – pařížské regionální expresní linky, bydlel mezi těmito dvěma tratěmi. Nakonec jsme objevili dům, který patří samotné SNCF – Společnosti francouzské národní železnice, a dostali jsme svolení k natáčení. Myslím, že dodal příběhu na věrohodnosti. Nemuseli jsme použít žádné kulisy. Všechno jsme nechali v původním stavu, stejně jako když jsme natáčeli scény ve vlaku.

Z určitého pohledu jsou hlavní postavy ve vašich filmech cizinci. V Čokoládě jste to vy jako bílá Francouzka, která vyrostla v zemi, jež ji fascinuje, ale nepřijímá. Ve filmu Nechce se mi spát přijíždí do Paříže hledat práci modelky mladá Ruska. Film Dobrá práce vypráví o životě na francouzské legionářské základně. Jinde zas postavy alespoň zvažují odjezd – Noé v 35 panácích rumu – a Bílé maso, které právě stříháte, má být o ženě – hraje ji Isabelle Huppertová –, která se rozhodne zůstat na své africké farmě navzdory vzrůstajícímu násilí.

Všechno to jsou cizinci. Pocházejí z jiné země nebo jsou z jiné rodiny anebo se cizinci jen cítí. Často mi lidé říkají: „Jsi taková, protože jsi nevyrostla ve Francii, ale v Africe.“ A možná to je ten důvod. Nejsem pravá Francouzka. Na tom „být cizincem“ je myslím něco přitažlivého. Být v cizí zemi nebo vypadat, že sem nepatříte, vyvolává určité otázky, které jsou někdy předpojaté. Cizinci ve mně nebudí strach jako v některých lidech, ale zvědavost. Zároveň jsem sama v pozici cizinky ráda. Když cestuji, mám pocit obrovské svobody. To jde ale jen tehdy, když se cestuje s málem peněz a netáhnete s sebou všechny ty možné „nezbytnosti“, na něž jste zvyklí ze svého domova. Zkušenost cizince je zvláštní, někdy tvrdá i bolestivá, ale mně se líbí. Vlastně jsem vždy cestovala za dobrých okolností, neutíkala jsem před válkou nebo něčím podobným. Mohla jsem všechno soustředěně vnímat: cítit lépe vůně, ostřeji pozorovat lidi. V novém prostředí se všechno zdá intenzivnější. Mou filmovou odpovědí na to, jaké je být cizincem, byla Dobrá práce.

Mnohokrát jste natáčela v zahraničí, zvláště v době, kdy jste jako asistentka režie spolupracovala s Jimem Jarmuschem, Wimem Wendersem a dalšími známými režiséry. Má jejich tvorba na vaši práci vliv i dnes? Možná, že jste se časem stala i pro ně inspirací. Například váš film Kašlat na smrt z roku 1990 jako by předjímal Jarmuschův Ghost Dog – cesta samuraje z roku 1999. V obou filmech ztvárnil Isaach de Bankolé roli přítele zádumčivého hlavního hrdiny…

Jim má rád Isaacha i Alexe Descase, které společně také obsadil do filmu Kafe a cigára. Nemyslím si ale, že bychom se nějak vzájemně ovlivňovali. Spíš je to, jako když máte někoho doopravdy rádi, kouříte pak i stejné cigarety. Líbí se mi Jimovy filmy a ráda si s ním také sednu na skleničku. Někdy mi Jim řekne o nějaké zajímavé muzice, podruhé mu oplatím tipem zase já. Ale takhle to nemám s každým režisérem, s nímž jsem jako asistentka spolupracovala. S Wimem je to jiné, on působí dojmem úplného nadčlověka, supermana, i když je přátelský a někdy i legrační. S Jimem máme stejný smysl pro humor. Znát někoho opravdu dobře je ale velice vzácné. I Jim je vlastně uzavřený. Když vidím v jeho filmu Alexe a Isaacha, připadá mi, jako bychom byli u mě na večeři, bavili se a vtipkovali. Není to tedy „ovlivňování“, spíš „sdílení“.

Často pracujete se stejnými herci, Grégoirem Colinem, Alexem Descasem, Isaachem de Bankolé, Béatrice Dalleovou nebo Vincentem Gallem, ale také s kameramankou Agnès Godardovou či spoluscenáristou Jean-Polem Fargeauem. Proč?

Je to tak příjemnější. Když pracujete se stejnými lidmi, je další film příležitostí, jak nějakou věc předělat a dostat se dál. Můžete společně experimentovat. Kdybych pokaždé pracovala s někým jiným, byla bych pořád na začátku. S Agnès „rosteme“ společně, společně se vyvíjíme.

V Česku je spousta režisérů, kteří dokola pracují s týmiž herci, a jejich postavy se vlastně moc nemění. Ale třeba Grégoire Colin je ve vašich filmech pokaždé jiný…

Snad je to tak proto, že jsem poprvé potkala Grégoira, když mu bylo teprve nějakých patnáct let. Viděla jsem, jak se z něj stává muž. Bylo dojemné pozorovat tu změnu. Podobně vidíme dospívat Jean-Pierra Léauda ve filmech Françoise Truffauta. V roli Antoina Doinella je Léaud Truffautovým alter egem. Naopak Grégoire není a ani nemůže být mnou. Je to někdo, koho mám ráda, s kým ráda natáčím, ale nemluví za mě. Pokaždé se snažíme přijít na to, jak ho odlišit od minulých rolí.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vás baví stavět mezi vás a Grégoira Colina různé překážky, které pak odstraňujete, abyste se k němu mohla znovu přiblížit. Jakou překážku jste vymyslela tentokrát?

Podle scénáře měl být Noé, mladý soused zamilovaný do Joséphine, černoch. Já se však nemohla zbavit myšlenky na Grégoira. A tak jsem jednou přišla k maskérce a zeptala se jí, jestli by mohla Grégoira namaskovat na černocha. „No to přece není možné!“ řekla. Protože jsme ale s Jean-Polem trvali na představě, že v tom filmu nebude jediný běloch, zkusili jsme to. Všichni jsme se u toho bavili a nakonec se povedlo, že Grégoire působí alespoň exoticky. Narodil se na Réunionu, kde se mísí různá etnika. Má matnou pleť a jemné, přitom úplně černé vlasy, a také zvláštní šikmé oči. Vyhlíží jako pirát. Sám potom vtipkoval, že vypadá jak réunionský cikán.

Fyziognomie herců a choreografie těl před kamerou prozrazuje o postavách a situacích víc než jakýkoli dialog…

Nakonec asi ano, ale naštěstí to není tak, že bych o to předem usilovala. Když pracujeme s Jean-Polem Fargeauem, mluvíme spolu, gestikulujeme, vyprávíme si historky, jako bychom sami byli těmi postavami. Myslím si, že je velké štěstí, objeví-li se scéna, která je výmluvná i beze slov. Když se tohle podaří, je to jako magie.

Podobně magicky působí v 35 panácích rumu motiv vlaku – jako by to byl živý organismus. Film má díky němu nezaměnitelný rytmus – tep, který ještě podtrhuje hudba Tindersticks…

S Tindersticks pracuji často, a tak jsem Stuartu Staplesovi ukázala scénář k 35 panákům rumu i k Bílému masu a on řekl, že udělá hudbu k oběma. Říkala jsem mu, že ve 35 panácích rumu je už tolik ruchů a zvuků, především právě toho jedoucího vlaku, že film možná ani žádnou hudbu nepotřebuje. Protože se mu ale příběh otce a dcery opravdu líbil, řekl, že to přesto zkusí. Nakonec to podle mého funguje velice dobře.

Můžete vysvětlit historku s rumy, která film rámuje?

No to byl takový vtip! Napsali jsme s Jean--Polem scénku, v níž Lionel někomu vypráví jakousi karibskou legendu, kterou jsme si ale vymysleli, o tom, že každý otec, který svou dceru dokázal ohlídat před piráty, musí v den její svatby vypít aspoň pětatřicet rumů. Nakonec mi to přišlo hloupé a nepoužila jsem to. Působilo by to příliš explicitně. Název ale zůstal, a tak je to pro diváka otevřené.

Začátek a konec filmu spojuje také jeden předmět, kterému je věnována zvláštní pozornost – parní hrnec na rýži…

Scénka s dvěma parními hrnci na rýži nám měla pomoci dokreslit atmosféru každodenního života této dvojice a ukázat, že je to opravdu dlouhá doba, co takto spolu tiše žijí. Když Lionel i jeho dcera koupí ve stejný den tutéž věc, znamená to nejenom, že jsou sehraní, ale prozrazuje to i jejich potřebu něčeho nového. Mohl to být jakýkoli jiný kuchyňský spotřebič, ale parní hrnec na rýži se mi líbil také proto, že vypouští páru a hučí, jako by to byl malý vlak. Připadalo mi to zábavné a navíc tomu, kdo má takový hrnec doma, se při pohledu na vypouštěnou páru vybaví vůně rýže, která se vine po bytě a oznamuje, že se už brzy půjde ke stolu.

Jako metaforu jednoho vztahu jste použila ve filmu Nénette a Boni také vrnící kávovar – ten připomíná Bonimu krásnou pekařku, do které je zamilovaný…

Kávovar má své kouzlo, i když to samozřejmě není věc, kterou nezbytně musí mít člověk doma. Všechny tyhle kuchyňské spotřebiče mám ráda. Uklidňují mě. V dětství jsem se v kuchyni necítila dobře, protože se tam jen vařilo a rozdávaly se úkoly. Já se rozhodla, že moje kuchyň bude jiná – čtu si tu noviny, pracuji a k tomu si dám cigaretu a poslouchám zvuky všech těch přístrojů.

Ve filmech Jasudžira Ozua, ke kterým v 35 panácích rumu odkazuji, zaujímá kuchyň také důležité místo. Zdá se mi, že v Japonsku si konkurují jen práce a rodina, a jakmile jedno převládne nad druhým, všechno se začíná bortit. Věřím, že je to pravda. Proto nesnáším filmy, které věnují spoustu času jen tomu, jak lidé vydělávají peníze.

Tuto každodennost často konfrontujete s nějakou téměř kriminální zápletkou. Postavy, které přestoupily zákon, však necháváte vyjít bez trestu. Co znamenají taková vyústění?

Uznávám právo a zákony, které se podílejí na fungování demokratické společnosti, ale ačkoli nevyznávám žádnou víru, věřím v to, čemu se říká lidský osud. Věřím ve fatalitu i pozemskou spravedlnost, a stejně tak se podle mého nepopírají lidský osud a svobodná volba člověka. Chápu, že se někdo, jako René v 35 panácích rumu, když pro něj přestane život mít smysl, sprovodí ze světa. Je to tak, jak říká Frantz Fanon: když se už nemůžete nadechnout, je třeba se vzepřít.