Nutnost, možnost a meze komparatistiky

Výhodou sborníku jako žánru je vždy prudké střídání východisek, úhlů pohledu i metodologií, a to i v případě jakkoli pevně daného vymezení tematického. V knize Národní literatura a komparatistika je komparatistika představena nikoli jako hotový a všeobecně přijímaný soubor metodologií a premis, ale jako živoucí diskuse, kde se všechny dílčí otázky neustále vracejí k té zásadní: co vlastně komparatistika je, jak je možné ji definovat a jak ji oddělit od stávajících věd, zvláště od literární vědy. Sborník ukazuje problémy ještě hlubší: probíhající vědecká rozprava dokonce neustále zvažuje i samu komparatistiku jako takovou. Proti hlasům, které ji jednoznačně podporují, se zde ozývají i názory přinejmenším rozpačité: zaslouží si vůbec komparatistika status samostatné disciplíny? Není nahraditelná právě třeba literární vědou?

Věda srovnávací, či literární?

Kniha se de facto dělí na dvě části: první obsahuje šest kratších příspěvků různých autorů, druhá, delší (zabírá dvě třetiny textu), je ukázkou z monografie Petra V. Zimy. Z první části zřetelně vystupují dvě studie čistě teoretické: první od německého kulturologa Jürgena Fohrmanna, druhá od filosofa Miroslava Petříčka. Oběma je společné zásadní ohledávání pozice komparatistiky ve smyslu metodologie a oprávněnosti tohoto oboru v systému stávajících vědních disciplín. Petříček komparatistiku vítá jako odpověď na zásadní volání jiného, jako možnost uchopit elementární potřebu transgrese a podchytit základ jakéhokoli poznání („komparativní myšlení znamená, že je třeba přecházet mezi disciplínami, aby bylo možné setkat se s hranicí, která je jim všem společná, totiž s hranicí našeho vědění samého“).

Petříčkově argumentaci se v části svého článku přibližuje Vladimír Svatoň; i on rozeznává v komparativním myšlení, které chápe jako iniciaci komparatistiky, myšlenkové specifikum neredukovatelné a nepřevoditelné na žádnou jinou metodologii, respektive vědní disciplínu. Naopak Fohrmann je v odpovědi na stejnou otázku výrazně skeptický. Navrhuje různé definice komparatistiky a jednu po druhé dekonstruuje a zdůrazňuje zakotvení­ komparatistiky v literární vědě, upíraje jí tak status samostatné vědy.

V prostoru napětí

Prostor napětí, který tyto dva postoje vytvářejí, je kontextem ostatních statí. Články Petera Zajace a Aleše Hamana jsou založeny více materiálově, studie Zdeňka Hrbaty opět více teoreticky, avšak ne již v oné fundamentální rovině, na níž se pohyboval Petříček. Hrbata se ke komparatistice staví jako k danému pojmu a sleduje historickou zdůvodněnost (a historii zdůvodňování) její existence. Peter Zajac, autor takzvané pulsační teorie literárních dějin, se popisováním středoevropské literatury a jejím vymezováním vůči literatuře národní postupně dotýká zásadních komparatistických témat (světová, respektive generální vs. národní literatura, intertextualita, literární vývoj apod.); stejně tak Haman v případě sondy do literární komunikace českého 19. století.

Obšírný text Petra Zimy funguje jako samostatná část; jde o přetištěné dvě kapitoly jeho komparatistické monografie. Obsáhlejší rozsah textu samozřejmě dovoluje přesnější kladení otázek a pečlivější a doloženější argumentaci. Zima se od ostatních autorů liší zejména důrazem na sociologický rozměr komparatistiky: komparatistiku pojímá šířeji, jako obor nejen literárněvědný či kulturologický, ale jako obecnou teorii diskursů (literatury, ale též vědeckých teorií a sociolektů jakožto jevů diskursivních). Právě Zimův text – tím, že se jedná jen o výsek z delšího textu – poukazuje na těžko pochopitelnou slabinu sborníku: absenci ediční a bibliografické poznámky. Ani u jednoho textu nevíme, kdy byl napsán a kde publikován. Ale snad to u sborníku komparatistických textů byl záměr: nechat texty vznášet se v intertextuálním prostorou a neomezovat jejich dialog bibliografickým zakotvením.

Autor je bohemista a pedagog Literární akademie.