Celosvětová hospodářská recese kousek po kousku odhaluje centrální rozpory politicko-ekonomického systému, v němž žijeme. Už to, že se opět přirozeně spojuje politika s ekonomikou v jednom jediném slově, vypadá jako obrovský posun. Zejména v zemi, kde si někteří nadšení „reformátoři“ devadesátých let dodnes naivně myslí, že ekonomický rozum je nadřazený všemu, protože ekonomie jakožto „obecná věda o fungování směny“ je vědou par excellence, a že politika a ekonomika vedou do velké míry paralelní soukromé životy.
Krize, která se z Ameriky přelila do celého světa, ukazuje, že to tak není a nikdy nebylo. Ekonomika se najednou bez politiky neobejde, protože jedině politická pomoc umožňuje překonat to nejhorší období propadu. Bez šrotovného, tedy státní podpory nákupu a prodeje automobilů, by se fetišizovaná čísla hrubého domácího produktu hroutila ještě více než doposud (a to i v Česku, které šrotovné sice principiálně odmítá,
ale prakticky z něj žije). Bez ohromných státních injekcí by zkolaboval celý finanční systém. Ani neoliberální puristé, s výjimkou několika zdivočelých českých ideologů zrozených po roce 1989, už nejsou schopni říct, že stát do ekonomiky nesmí zasahovat.
Napětí mezi politikou a ekonomikou, hledání vzájemné rovnováhy a momentálně výhodné a efektivní relace se opět stává centrem politiky. Jenže tento obnovovaný politicko-ekonomický rozum naráží na překážky, které není s to odvalit, vždy si totiž vyláme zuby, a to i tehdy, když se mu zdánlivě daří problémy řešit.
Jedním z ukázkových příkladů je dluh. Vztah k němu je tradičně ambivalentní: dluhy nechceme, protože ohrožují naši budoucí výkonnost, ale zároveň je potřebujeme, protože bez nich nejsme schopni realizovat velké investice. Aby dluh byl efektivní a přinášel něco pozitivního, musíme jej „rozumně řídit“. Ale není probíhající krize důkazem, že něco takového není z principu možné, protože prostá investiční logika zadlužování – čím více se peněz otočí a rozpůjčuje, tím větší bude zisk a výkon ekonomiky – neustále rozvolňuje a hatí práci rozumového dluhového kontrolora?
Z jedné strany se systematicky podporuje touha po větší spotřební slasti, která pohání celou ekonomiku, z druhé strany přicházejí výzvy k racionální kontrole této touhy, jíž je třeba nejprve nasadit a pak přitáhnout uzdu. Podstatou všeho, posvátným šémem, svatou formulí politicko-ekonomického systému je tedy kontrola touhy, jenže to je vzhledem k jejímu bezednému základu prakticky nemožné, protože nakonec se koník vždycky utrhne a běží jako splašený, až padne vysílením.
Kontrola touhy je také tématem filmu Lanýž kanadského režiséra Kima Nguyena. Tato filmová metafora, která byla k vidění na letošním Fresh Film Festu, vykresluje bizarní svět po klimatické katastrofě, v němž se dříve vzácné statky – výjimečná pochoutka, černé lanýže – šíří tentokrát skoro doslova jako houby po dešti. Každý si kutá ve vlastním tunelu a shromažďuje lanýžové bohatství, jež ovšem mezitím ztratilo na ceně, neboť ho může mít každý. Touha po bohatství tím zase nebyla naplněna, a tak se zájem lanýžokopů nakonec přirozeně stáčí k monopolu, který nabízí slušnou existenci. Cena za ni je ovšem vysoká: absolutní vnitřní kontrola, přesné zacílení a usměrnění touhy.
I když se film Lanýž postupně proměňuje v černou grotesku bojovníků za svobodu (groteskní je i to, že diváci se smějí, ale smích jim ihned zamrzá na rtech), v závěru je znovu didakticky přesný. Po očekávaném krachu monopolu se ceny zvednou a vše začíná nanovo. V posledním záběru před titulky pak zůstává otevřený pohled, který je ztělesněním touhy, jež naplňuje celý filmový rám. Otázka ovšem nezní: Mám do toho znovu skočit, po všech těch hrůzách, které jsme s lanýži zažili? Následování touhy není rozumové, nýbrž pudové rozhodnutí, v němž analýza a vážení pro a proti nehraje roli.
Závěr Lanýže přesně vystihuje situaci v době krize. Všichni vědí, že se něco stalo špatně. Naše zkušenost proto velí, abychom se pokusili něco podstatného změnit. Jenže přesně v tomto okamžiku deprese se náhle vše obrací k lepšímu. Přichází toužebně očekávaný bod zlomu, naděje, že konzumní slast bude opět mít šanci kvantitativně i kvalitativně růst. Racionalita přikazuje zachovat si odstup, touha po slasti naopak všechny vtahuje zpátky do hry, aniž by se rozumu na cokoliv ptala.
Klíčová věta našeho politicko-ekonomického systému nakonec zazní i ve filmu Lanýž, v krásné a dojemné scéně, v níž se staří rodiče hlavního hrdiny snaží získat poloviční úvazek u zločinného monopolu. „Chceme zůstat ve hře“ – to je ten nejsilnější příkaz ze všech.
Autor je komentátor Hospodářských novin.