Novináři ze všeho nejvíce v letním parnu potřebují nějakou aféru, aby měli o čem psát. A nejlépe pořád dokola. Letos se této „pocty“ dočkali Mirek Topolánek a jeho dovolená s lobbisty v Toskánsku a Aleš Brichta, kterého Musicserver.cz popsal jako extremistu, jenž navrhuje „deratizaci Romů“. Aféra bývalého zpěváka skupiny Arakain má z hlediska Hudebního zápisníku větší potenciál. Jak se ale za chvíli ukáže, obě mají dost společného.
Asi není potřeba celou historii Brichtova úletu připomínat. Hojně citovaná sloka skladby Deratizér („Politici dělaj z každýho vola/ na ulici kradou cikáni kola/ už by to vyřešit měl/ nějakej deratizér“) je skutečně především důkazem chabnoucích textařských schopností a celkově uvadajícího intelektu svého autora. Že to ale nebyl náhodný polibek notně opilé múzy, dokazuje obrázek z obalu stejnojmenné desky, na němž jakýsi vlasatý Rambo v plynové masce čistí Karlův most nervovým (?) plynem. Pod nekompromisním útokem prchají krysy a trojice postav, v nichž lze poznat narkomana s rozpíchanými žilami a Roma zkarikovaného jako zlodějíčka peněženek a autorádií. A tím třetím je někdo, kdo vypadá trochu jako fousatý intelektuál s „židovským“ nosem.
Většina publicistů vedla debaty, jestli je Brichta rasista nebo dokonce fašista. Odpověď je vlastně jednoduchá – jeho Deratizér je stejně jako třeba Landův Krysař zosobněnou vládou silné ruky, po níž stárnoucí rocker ve svých písních volá. A to z něho skutečně dělá extremistu. Touha po silných a rezolutních vládcích, kteří vyřeší všechny problémy, už několik let v české společnosti silně rezonuje a současná finanční krize tyto tendence ještě umocnila. Volání jde napříč pravo-levou politickou osou. Přesněji – skrz ni. A Brichta je toho skvělým příkladem. Vždy vystupoval jako příznivec ODS, hrál na předvolebních mítincích Václava Klause, vloni podporoval kandidáta do Senátu ve Zlínském kraji Miroslava Šindláře z ODS a ještě v květnu byl jednou z hvězd Koncertu pro Mirka (rozuměj: Topolánka).
Co Brichta v textech z poslední desky předvádí, je dotažení pravicového myšlení do perverzního absurdna. Skrze Deratizéra vzkazuje Čechům: „Nechceš se účastnit spravedlivé kapitalistické směny práce za zboží? Počítej s eliminací!“ Absolutní platnost babičkovského hesla „kdo nepracuje, ať nejí“ je samozřejmě dost problematická. Po Romech a narkomanech by deratizér mohl svým plynem vyhubit důchodce, dlouhodobě nemocné, studenty vysokých škol nebo tělesně a mentálně postižené. A kdo ví, třeba by nakonec namířil svůj plynomet i proti fanouškům Aleše Brichty, kteří po koncertech vysedávají v hospodách a popíjejí pivo, když by mohli dělat nějakou užitečnější práci. Nuž, Brichta na podobné úvahy nemá čas. Pálí rovnou od boku. „Nemám v úmyslu se do někoho navážet, jen nazývat věci pravými jmény a neschovávat se za alibistický kecy,“ vysvětloval v MF Dnes. Proč? Protože je rocker a ti – když uzřeli pravdu – nemlčí!
Brichta není (pravděpodobně) mentálně a sociálně retardovaný nácek z hospody na rohu, ale mediálně provařená (byť značně vyhaslá) hvězda. Ne náhodou se přes noc stal oblíbencem neonacistů, kteří najednou hojně bojují za svobodu slova. Pro média naplňuje Brichta obraz rockera a ten má v českém prostředí zcela specifickou úlohu. Blízkost rockového undergroundu a politického disentu v šedesátých letech i následné procesy s Plastic People Of The Universe udělaly z rockera nositele pravdy a svým způsobem i mučedníka svobody slova. Po revoluci dostalo rockerství díky Václavu Havlovi a jeho kamarádům, jako byli Frank Zappa, Lou Reed nebo Rolling Stones, svůj metafyzický rozměr – jako svobodomyslná ideologie, s níž její vyznavači pomohli položit na lopatky komunismus.
Rockeři pak začali podnikat, zbohatli, ztloustli a koupili si motorky. V tom nejhorším případě se vrhli do politiky. Když se v mládí nestali rockovými hvězdami, zvolili alespoň cestu, která je jí vlastně docela blízká. Jak se asi chová takový rocker v politice? Myslím kromě toho, že dává dotace rockovým klubům a loví voliče na koncertech. Je to prosté, žije si dál svůj rockerský život. Jeho svobodomyslnost mu velí stát mimo zákony. Jednoduše si dělá, co chce. Místo aby dvakrát mířil, tak rovnou střílí a pohrdá mravy „obyčejných“ lidí. A tak jsme se konečně dostali k druhému letnímu novinovému hrdinovi – Mirku Topolánkovi. Nepřipomínají vám výše popsané základní axiomy rockerské etiky jeho argumenty při osmiminutové tiskové konferenci po prosáknutí toskánské aféry? Správně: kovaný rocker se přece nemusí ze svých činů nikomu zpovídat.
Autor je hudební publicista.