Jméno jako stvořené pro mne

Karteziánské ponory

V dopise falckraběnce Alžbětě České* z 22. února 1649 formuluje filosof Descartes poznámku o básnictví, která mě – když jsem ji četl poprvé – přímo elektrizovala: „A myslím, že chuť psát verše pramení z prudkého vzrušení zvířecích duchů (esprits animaux), které může zcela zmást fantazii těch, kdo nemají dobře sestavený mozek, ty silné ale jen trochu víc roznítí a obrátí je k poezii.“ Pozoruhodná slova od filosofa: vyplatí se je jednotlivě prozkoumat a chvilku se pozdržet u této pasáže, která jako vždy u Descartese shrnuje celý proces myšlení. Ještě předtím však jedno osobní zpřesnění. Následující úvahy představují pouze volné meditace; vyhrazuji si tuto svobodu, abych je mohl sestavit jako montáž, něco jako myšlenkovou mozaiku; dalo by se říci: propojit je jako labyrint. A bude to méně labyrint mé osamělosti než každého jednotlivého novodobého vědomí.

Ptám se, jakým způsobem se v něm už téměř půl tisíciletí ukrývá moderní poezie. Přičemž musím podotknout, že mé pojetí moderny zcela ignoruje běžnou periodizaci, vycházím z jiné perspektivy. Moderna pro mě znamená fenomén vytržení z času, průsečík mnoha nesouvisejících tendencí v různých dobách, vývojových skoků, které vzájemně nemají nic společného kromě faktu, že jejich působení přestřelí od původního podnětu do nadčasové sféry. V této sféře jsou Archimedes a Einstein současníky. Nebo, abychom zůstali v oblasti umění, básníci jako Ovidius a Apollinaire, malíři jako Vermeer a Kandinskij. V zásadě je moderna velkým zvonem, na který věšíme dávné výdobytky.

* Falckraběnka Alžběta, jedna z nejvzdělanějších a nejpůvabnějších žen tehdejší Evropy, byla nejstarší dcerou českého krále Fridricha Falckého, kterému se říká také „zimní král“ – pozn. překl.

Descartesova knihovna

Existuje obraz, který činí Rembrandta – při veškerém zdánlivém realismu – předchůdcem expresionismu. Pevně přivázán k dřevěnému stojanu zde visí poražený vůl s otevřeným hrudním košem a hlavou dolů, ovšem bez hlavy. Podsadité zadní nohy jsou tak doširoka roztažené, že na první pohled připomínají lidské paže, které jsme už v této poloze někde viděli. Lze předpokládat, že malíř jako Rembrandt, tolik orientovaný na biblické motivy, si nenechal ujít narážku, jež působí o to přízračněji, že tady vedle běžných hnědých, zemitých, hlíně a bramborům blízkých barevných tónů dodává hrubému nánosu barev, typickému pro jeho malbu tohoto období, zvlášť silný výraz sinavá, bledá žluť zemdlelého, kašovitě nabobtnalého, krví podlitého masa. Oknem v pozadí hledí do místnosti potají děvče z kuchyně; její matoucí tvář pod mohutnou volskou kýtou nabývá výrazu madony. Rembrandt maloval ten obraz v čase hluboké osobní krize, zasáhl ho bankrot, po smrti milované ženy a několika přátel zůstal opuštěný; přibývalo zoufalství, ale i jeho hrdosti, důstojnosti, vzdoru. To vše vyzařuje z onoho jatečního kusu dobytka.

Asi deset let předtím, než obraz vznikl, se odehrála v malé vesnici Egmond na severu Holandska scéna, která s ním má mnoho společného. Hlavním aktérem byl dlouholetý Rembrandtův soused v Amsterodamu; předpokládáme-li, že ve městě, které se rozevíralo jako vějíř podél svých grachtů, sotva existovaly podstatnější vzdálenosti. Příliš se vnucuje představa, že filosof Descartes jednoho krásného dne potkal na ulici malíře Rembrandta, u sebe v Kalverstraat, u něj v Anthoniesbreestraat nebo na nějakém jiném rohu tohoto přehledného města mezi řekami Amstel a Ij. Během dvaceti let, kdy filosof do Amsterodamu znovu a znovu jezdil a kdy tu i bydlel, je takové setkání víc než pravděpodobné. Ale velcí duchové, podobně jako malí, žijí ve vlastních světech, i když se jejich cesty zkříží, jeden o druhém často nic neví. Událost, o niž tady jde, dovoluje ovšem srovnání a přiblížení – v jistém smyslu zadním vchodem. Descartes byl v naprosto jiné situaci, poháněly ho konkrétnější zájmy. Jeden šlechtický ná­vštěvník později vyprávěl, jak vystopoval prominentního usedlíka na venkově a poprosil ho, aby mu ukázal svou knihovnu. Ptal se na některá standardní díla fyziky a matematiky; Descartes ho vedl svým obydlím, v jednu chvíli rozhrnul závěs, za nímž leželo tele, které právě pitval, a ohromil svého dotěrného hosta slovy: „Zde, milý pane, vidíte mou knihovnu.“

Téma pro dobře sestavený mozek

„Pourquoi Descartes?“ Těmito slovy mě na konci básnického čtení v jednom berlínském knihkupectví překvapil zdvořilý pán v hnědém dvouřadovém saku poté, co začala společenská část večera. Jeho dotazem pronikal zřetelně oficiální podtón, který mě nenechal zapochybovat o tom, že ten muž očekává věcnou, pokud možno vyčerpávající odpověď, neboť to nebyl nikdo jiný než francouzský velvyslanec. Prokázal mi čest svou návštěvou prezentace knihy s názvem O sněhu neboli Descartes v Německu, zúčastnil se vyvolávání duchů, trpělivě naslouchal deklamaci, nyní mu byl autor dlužen vysvětlení. Měl odůvodnit, proč pro něj právě tento notorický francouzský filosof, synonymum ducha grande nation, byl podnětem k napsání veršované skladby čítající téměř tři tisíce alexandrínů.

„Víte, jak o něm mluvil Kierkegaard? Nazval ho starým, vysloužilým svárlivcem, a to s plným obdivem.“ Jakkoliv diplomaticky zněla má odpověď, jednoznačně nebyla tím, co chtěl politik slyšet. Je prý v dnešní Evropě neobvyklé, řekl velvyslanec, aby se cizinec zajímal o někoho z francouzského pantheonu. Udivovalo ho mé nadšení, prý ho ale stěží mohl chápat, zejména u Němce. Je možné, řekl, že mu něco uniklo, když ho touto skrz naskrz kanonizovanou osobností mučili v jinošském věku na lyceu. Jestlipak vím, kolik škol a gymnázií nese to jméno v jeho zemi, kde ho i každé provinční město neomylně zavede do seznamu ulic? „Nebudete mi to věřit,“ odvětil jsem, „ale jedním z nejkrásnějších momentů mé nově nabyté svobody byl – někdy na jaře 1990 – den, kdy jsem stál na křižovatce v Paříži a četl modrý štít se jménem ulice: rue Descartes. V tom okamžiku mi radostí poskočilo srdce pod tričkem. Bylo mi 28 let – to už není věk největší emfáze –, přesto jsem měl v očích málem slzy. Proč Descartes? Protože je jedním z těch jmen, na která člověk čeká půl života, a pak na mě náhle mrklo ze staré domovní zdi, v nejpůvabnější typografii z dětských knih, bíle na modrém. Tenkrát jsem narazil na báseň polského mistra Czesława Miłosze: V okolí rue Descartes/ zmizel jsem směrem k Seině, plachý cestovatel/ mladý barbar, jenž dorazil do hlavního města světa. Rozumíte, jen
idealista může myslet tímto způsobem, idiot z východní Evropy nebo nepolepšitelný – impresionista.“

„Co má společného impresionismus se starým Descartem?“ chtěl vědět monsieur l’ambassadeur, ne zcela neprávem. „Řekněte mi to vy, vy jste Francouz. Já pouze vím, že tam bylo to jméno, jméno jako stvořené pro mne.“

Úryvky z knihy Der cartesische Taucher. Drei Meditationen, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 2008, a báseň ze sbírky Liebesgedichte, Insel Verlag, Frankfurt am Main 2008, přeložila Wanda Heinrichová.