V diskusi k návrhu reformy vysokého školství je kvůli důrazu na financování někdy opomíjeno to nejdůležitější – ohrožení akademických svobod.
V uplynulém roce probíhaly na vysokých školách v České republice diskuse i nejrůznější akce vyvolané dvěma texty, které měly nastínit záměry chystané reformy vysokoškolského zákona. Jde o Bílou knihu terciárního vzdělávání a její přílohu nazvanou Současný stav, srovnání a širší kontext reformy (oba texty vydalo MŠMT Praha v květnu 2008). Oba dokumenty skutečně zasluhují pozornost i obavy, které vyvolaly. Zvlášť když se zdá, že připomínky, které k těmto textům z odborných kruhů vzešly, byly téměř všechny zamítnuty. Na specifický způsob „vypořádání“ se s připomínkami odborné veřejnosti upozornil velmi trefně již Jakub Jirsa (Lidové noviny 9. 12. 2008). Nyní se u nejednoho svého vysokoškolského kolegy či kolegyně potkávám s reakcí, kterou by bylo možné shrnout do věty: „No co se dá dělat, ale třeba bude alespoň víc peněz…“ Možná tato naděje pro některé obory není úplně lichá, ale může se stát, že mírné ekonomické přilepšení vymění za akademické svobody celého vysokého školství.
Záminka efektivity
Nelze zpochybňovat právo (nebo spíše povinnost) politické reprezentace dohlížet na efektivitu využívání finančních zdrojů pocházejících z veřejných rozpočtů. Jenže z návrhu vyplývá, že pod tímto heslem by měla být výrazně omezena samospráva veřejných vysokých škol a fakult, omezeny pak (již novelizacemi vysokoškolského zákona umenšené) pravomoci akademických senátů veřejných vysokých škol a akademických senátů jednotlivých fakult. Tyto pravomoci mají být přeneseny na správní rady vysokých škol. Jejich členy by měl jmenovat ministr školství, a to jednou třetinou z podnikatelů, jednou třetinou z politiků a jednou třetinou z akademiků. Tato správní rada by pak kupříkladu měla jmenovat rektora vysoké školy.
Možným důsledkem omezení samosprávy vysokých škol by mohlo být faktické výrazné oslabení vlastních akademických svobod. Nejen na to během června a července 2008 upozorňovali zástupci akademické obce v diskusích akademických senátů, ve stanoviscích fakult a ve stanovisku Univerzity Karlovy vydaném v létě. Zároveň se stal nesouhlas s návrhy obsaženými v Bílé knize jedním z impulsů k založení nové odborové organizace na Fakultě humanitních studií UK, která si dala také za cíl zprůhlednění finančních toků v rámci univerzity. Jejich vznik je příkladem úsilí o zefektivnění využití finančních prostředků, který vychází z nitra samotné akademické obce.
Zpolitizování univerzit
Navrhovaný rozsah pravomocí správních rad je nutné úplně odmítnout a zůstat u současného stavu řízení a samosprávy vysokých škol. Oprávněný požadavek větší role „externích aktérů“, kterou podle autorů Bílé knihy mají zajišťovat právě správní rady, je možné naplnit restrukturací grantového systému a zjednodušením některých norem pro nakládání s financemi, jež jsou vysokým školám poskytovány. Pokud by však správní rady přece jen získaly navrhované pravomoci, nesmí být změněna alespoň ustanovení zákona
o vysokých školách, která se týkají odvolatelnosti rektora. Nové znění zákona by nadto mělo explicitně ustanovit, že jsou akademické svobody a svoboda vědeckého bádání nadřazeny správním radám.
Přílišné pravomoci správních rad vůči rektorům by mohly vyústit v to, že by po parlamentních volbách mohli být do měsíce všichni rektoři pozměněni v rámci snah o politickou jednobarevnost. Vysoké školy také doposud (vedle ústavů Akademie věd) v nejedné otázce představovaly v české společnosti potřebnou opozici kritického analytického přístupu. Úzká vazba vedení vysokých škol na správní rady by mohla vést ke snaze mínění VŠ politizovat. Třeba stylem: „My vám, Vaše Magnificence, ty čtyři miliardy nějak seženeme, ale potřebujeme, aby katedra hydrologie zcela pozměnila své mínění o škodlivosti té a té látky…“
Nekvalitní práce
Nepřijatelné však nejsou jen některé návrhy obsažené v Bílé knize a její příloze, ale i používaná argumentace. Nedoložená tvrzení jsou demonstrována jako fakt a návazně se z tohoto „faktu“ vyvozují „nutná“ reformní opatření. Například: „Instituce [z kontextu plyne, že vysoké školy – pozn. aut.] se zaměřují samy na sebe a nezabývají se produktivně potřebami české společnosti.“ (Příloha, s. 36) Jak autoři vůbec vymezují zájmy české společnosti? Dogmaticko-ideologickou cestou nebo cestou sociálně-vědního šetření, či je stanovují jako průnik politických vůlí jednotlivých sociálních skupin? Nevíme. Obdobně lze uvést tvrzení: „Současná role akademických senátů je např. vnímána jako jeden z důvodů velice nízké úspěšnosti spolupráce vysokých škol s praxí.“ (Příloha, s. 36) Kým je takto vnímána? Myslím, že jen tím, kdo není plně orientován ve stávajících pravomocech akademických senátů. Ty jsou již nyní omezeny. Akademický senát nyní těžko může nějak zásadně zbraňovat tomu, aby si kdokoli z akademických občanů podal žádost o podporu projektu u příslušné domácí či zahraniční grantové agentury a v rámci tohoto projektu navrhoval to či ono propojení své vědecko-výzkumné či pedagogické činnosti s „vnějšími aktéry“.
Nejen oficiální stanoviska některých fakult či vysokých škol, ale i řada článků či internetových diskusních příspěvků upozornila na to, že navrhované mechanismy zdůrazňující propojení s praxí se mohou hodit pro obory, které se orientují na tzv. aplikovaný výzkum. Mnoho přírodovědných, lékařských i humanitně-vědních oborů ale stojí na tzv. výzkumu základním. Kromě toho při narůstajícím počtu studentů bakalářských studií na některých fakultách je zapotřebí vedle špičkového výzkumu na vysokých školách dělat také něco, co by bylo možné nazvat „školním výzkumem“. Na to ostatně na stránkách tohoto časopisu (A2 č. 39/2008) již velmi výstižně upozornil Petr A. Bílek. Netvrdím, že by „školní výzkum“ neměl mít žádné výsledky. Pokud ale stovky či tisíce bakalářů, kterými jsou dnes zavalené některé vysoké školy, mají získat základy určitého oboru, musejí být nějak zapojeny do vědeckého bádání v něm. Specifičnost způsobů, jimiž se to děje, je znovu jen argumentem ve prospěch maximální míry samosprávy vysokých škol a jejich fakult.
Nestávkovat jen pro peníze
Na vysokých školách se dnes vedou různé, někdy i dost mimoběžné diskuse, v nichž zaznívá celá škála názorů na další postup. Od relativně velmi umírněných až po úvahy o stávce v době přijímacího řízení. Jádrem těchto diskusí je především otázka finanční, a to jak ve smyslu financování vědecko-výzkumné a vlastní školské činnosti, tak otázka úrovně platů na některých fakultách. Netvrdím, že je to téma podřadné. Nemělo by ale zastínit otázku faktického uchování akademických svobod. Právě tyto svobody jsou totiž hlavním výdobytkem revolučních měsíců z přelomu let 1989–1990 na vysokých školách a jsou nyní v ohrožení.
Autor je historik, člen akademického senátu FHS UK.