Napsala jsem dopis Stalinovi

Od dob vydání děl Alexandra Solženicyna – zejména průlomového Jednoho dne Ivana Děnisoviče (česky 1963) a Souostroví GULAG (česky 1990) – se český čtenář mohl postupně seznámit s několika díly takzvané lágrové prózy, mimo jiné s memoáry Jevgenije Ginzburgové (Strmá cesta, česky 1992) či brilantními kratšími texty Varlama Šalamova (Kolymské povídky, česky 1995). Nedávno vyšel též překlad fundamentální studie americké historičky Anne Applebaumové Gulag. Historie (2004, rozhovor s autorkou viz A2 č. 11/2006).

Výbor Jen jeden osud byl sestaven z dvousvazkového sborníku Dodnes to tíží (Moskva 1989, reed. 2005), jenž při prvním vydání vzbudil v tehdejším Sovětském svazu značnou pozornost. Antologie, zaměřená původně pouze na ženské autorky, byla posléze (stejně jako ta česká) obohacena o další texty. Sestavitelé Lukáš Babka a Radka Bzonková knihu opatřili předmluvami a nutno podotknout, že velmi zdařilými – Babkovi se podařilo ve shrnutí výsledků (většinou ruských) badatelů na téma GULAGu vyhnout přílišné „aktualizaci“ a politizaci (tak oblíbené v dnešní publicistice), Bzonková se elegantně vyrovnala s úskalími aplikace gender studies na látku, která zjevně vyžaduje subtilnější přístup. Čtenář neznalý reálií též ocení slovníček termínů, názvů a jmen. Škoda, že sestavitelům zřejmě unikla jiná vynikající antologie ženské lágrové prózy – Ženy s vonnými oleji v epoše GULAGu (1918–1932). Svědectví a memoáry (Nižnij Novgorod 2004), uspořádaná P. Procenkem, jež tvoří jakýsi pandán k tomuto svazku.

Výběr textů nemohl být, zdá se, vhodnější. Ačkoliv se mezi autory výboru nacházejí rovněž etablovaní spisovatelé (V. Šalamov, J. Dombrovskij, S. Vilenskij), pro většinu z devatenácti tvůrců byly lágrové vzpomínky jediným literárním počinem. Texty mají překvapivě vysokou uměleckou úroveň – snad právě proto, že autoři pocházeli spíše z vrstev ruské inteligence a najdeme mezi nimi etnoložku, ekonomku či sociologa.

Pro stranu a vládu

Hned v prvním rozsáhlém memoárovém textu O. Adamové-Sliozbergové, nazvaném Cesta, před námi defiluje takřka učebnicový příklad osudů většiny bývalých vězňů: naivní přebývání v bezpečí domova a práce pro „stranu a vládu“, rok 1937, zatčení, vyšetřování, deportace, lágr, propuštění. Příběhy odsouzených se nápadně podobají jeden druhému – snad právě tato ubíjející jednotvárnost, „logika“ a nezvratnost nejvíce odráží monstróznost sovětského vězeňského systému.

Z historické i lidské perspektivy působí zvláště děsivě ty pasáže, v nichž je popisován „světonázor“ a politické přesvědčení většiny zatčených. Kromě nepatrné menšiny odsouzených z řad „bývalých“, tj. předrevolučních vrstev společnosti (menševiků, eserů, křesťanů, sektářů) byli všichni uvědomělými komunisty, ba více – stalinisty. Jako rudý pruh na důstojnických kalhotách vyšetřovatelů NKVD se knihou táhne leitmotiv psaní dopisů Stalinovi. Přesvědčení, že „Stalin o ničem neví“ a to, co probíhá, je součástí „komplotu sil nepřátelských socialistickému zřízení“, nedokázalo v mnohých zlomit ani několikaleté vězení, nezřídka ani likvidace vlastní rodiny. Ačkoliv většina autorů (nikoliv bez bolesti a duševních muk) tyto postoje postupně přehodnocuje, zdaleka to nelze říci o jejich okolí – absence prohlédnutí u většiny spoluvězňů je jedním z nejtemnějších poselství výboru.

Žádné iluze ovšem neměly ty z žen, které musely v lágru čelit sexuálnímu ponížení. Je-li ve většině příspěvků tato zrůdná rovina trestaneckého života, ať již z decentnosti dané výchovou či z přirozeného studu, odsunuta na okraj jako „syžet, který zůstal nevyužit“, končí krátká vzpomínka J. Glinkové „Kolymská tramvaj“ střední tíhy, popisující bez jakýchkoliv příkras kolektivní znásilnění končící smrtí mnoha vězeňkyň, skutečným mementem: „Tento dokumentární příběh věnuji všem přívržencům Stalina, kteří dodnes odmítají věřit, že bezpráví a sadistické násilí uplatňoval jejich idol vědomě.“

Pokud bychom měli hodnotit texty výboru Jen jeden osud ve světle legendární polemiky mezi A. Solženicynem a V. Šalamovem, jejímž hlavním tématem bylo, zda prožité utrpení může člověka vést k očistné proměně a tím ke spáse, či zda je zkušeností zcela zápornou (jak pro vězně, tak pro věznitele), bylo by poselství většiny příspěvků v knize na straně odmítavé, tedy Šalamovově: „Lágr je zkušeností negativní, nikdo by v něm neměl být ani hodinu, ani minutu!“ (Dopis z listopadu 1962.)

Autor je rusista.