Nový televizní seriál Vyprávěj měl vtipným a neotřelým způsobem přiblížit období vlády komunistické strany, aby i mladší ročníky mohly pocítit, jaká doba že to byla. Snad i proto tvůrci zvolili uvolněný „cool styl“, který sérii typických a typizovaných rodinných scének (táta dostal přihlášku do strany; rodina jede na prvomájový průvod; učitelka ve školce dělá problémy dětem; asistent na vysoké sexuálně vydírá studentky a pak ukradne studentskou práci; televize přes známé nakonec bude…) z časů dávno minulých natřel odlehčujícím nostalgickým nátěrem, a to už v barvě obrazu a titulní písni. Díváme se na sebe, smějeme se, je nám dobře, protože tohle už přece dávno nejsme my, i když jsme to všichni nějak žili.
Nostalgie plní funkci anestetika. Snižuje práh bolesti k nule a znemožňuje jakýkoliv myšlenkový pohyb (z tohoto pohledu jsou seriály jako Okres na severu nebo Muž na radnici přímo myšlenkovou továrnou). Vyprávěj není dílem, jež by chtělo vyvolávat přemýšlení, naopak má uklidňovat, vytvářet pohodu a klid, a to pouze tím, že se z měkkého domácího křesla díváme a necháváme unášet pouťovou patinou toho všeho. Kdopak by se takové minulosti bál…?
Paradoxně ve stejné době, kdy vstupoval do televize seriál Vyprávěj, se na české politické scéně opět zvedly hlasy varující před nástupem komunismu a návratem před osudový rok 1989. A v médiích proběhla dosud nejostřejší debata na téma prázdného či naopak naplněného a přínosného antikomunismu (Šafr kontra Bělohradský). Zhmotnil se v ní smrtelný, ideologický strach z komunistických idejí, které jako by pořád životně ohrožovaly svobodné prostředí.
Vyprávěj a antikomunistické výbuchy jsou dva extrémy, mezi nimiž se napíná vztah české společnosti ke komunistické minulosti. Jsou to dvě strany jedné mince, přesněji řečeno dvě cyklické křivky, které se pomlázkovitě proplétají a bojují o převládající důraz. Na jedné straně totální uvolnění až nezájem, jehož nejvýraznějším vyjádřením je nanejvýš ideologicky lhostejná, ale osobně, vnitřně zaujatá, „lidská“ nostalgie; z druhé strany na ni útočí neurotická křeč, která se zase vyjadřuje opakovanými výzvami k boji proti komunistům, případně k jejich zákazu.
Obě tyto exprese mají společné interpretační východisko. Musíme k nim přistupovat jako k symptomům nemoci, jež se vyznačuje neschopností přijímat minulost a zabudovávat ji do koncepce budoucnosti, nebo jako k projevům obrany psychiky před skutečným dotekem s realitou. Princip reality, obvykle vítězící u dospělých lidí a společností, je tu odsouván stranou ve prospěch principu slasti – ať už je slast produkována nostalgickou podívanou nebo sebeuspokojivým výpadem ve prospěch nezpochybnitelné hranice mezi dobrem a zlem, tedy určitou omezenou slastí morální či mravní (omezenou, neboť mravní slast vyžaduje praktický výsledek, aktivní postup k cíli, a to v tomto případě není naplněno už dvacet let: jste zloději, ale chytat vás nebudeme, jen do té luxusní restaurace pod Hradem nesmíte!).
Převážení psychického celku české společnosti ve vztahu ke komunistické minulosti od plýtvavé slasti k tvůrčí realitě předpokládá zahrnout do ní její současný rozměr se vším, co k němu patří. Například sebe-vědomí, jež si připouští daleko větší vliv a přetrvávání historicky získaných stereotypů myšlení (primitivní vylučovací logika) a jednání (mezilidská bezohlednost). A protože dvacetileté období pozvolného čekání na samovolné uzdravení nezabralo, není vyloučeno, že je skutečně na čase přistoupit k léčbě šokem.
Ta přirozeně spočívá ve zpřítomnění nebezpečí, které se buď jako nebezpečí opravdu znovu ukáže a vyvolá přitom pozitivní psychické a jiné změny, jež povedou k jeho rychlé a uspokojivé likvidaci, anebo se ve zpřítomnění odhalí coby nebezpečí iluzorní, uměle udržované a po tomto uvědomění také už fakticky neškodné.
Řeč je pochopitelně o uvolnění parlamentní klatby komunistických poslanců. Není to bez rizika, to vědí všichni, ale právě vyloučení jistého základního risku (sázky, investice energie – psychické, sociální) bylo v posledních dvaceti letech tím, co dokonale sterilizovalo politiku jakožto polemický konflikt, jak měly ukázat dva výše uvedené extrémní projevy „přístupu“ ke komunistické minulosti.
Možná je na čase položit základní otázku jinak. Nikoli, zda „komunisté ano, nebo ne“, protože v tomto směru, jak se ukázalo, neumíme stát pevně na jedné straně (nevyjednali jsme, co to znamená), nýbrž: jsme skutečně schopni zpracovat komunistický komplex, aniž bychom komunisty přijali jako živou současnost?
Nejsme, ale nechceme si to pořád ještě připustit. Byla by to totiž tvrdá a nepříjemná práce, pravý opak poklidných pocitů z užívání televizního anestetika a náhražkovitého ukájení potřeby mravní slasti.
Autor vede kulturní redakci České televize.