Investice do průmyslového výzkumu a inovací jsou investicemi do ekonomického růstu a kvality života, říkají zastánci současné reformy vědy. Čí je to růst a čí životy?
Spojené státy americké jsou zemí se suverénně nejvyšším počtem vědeckých publikací a citací na světě. Německo, které je podle databáze Thomson Reuters na druhém místě, jich má za desetiletí 1998-2008 téměř pětkrát méně. Také počty amerických i evropských patentů udělených ve stejném období americkým subjektům významně převyšují všechny ostatní státy. Zároveň jsou Spojené státy zemí, která je v pořadí očekávaného dožití na 25. místě a v dětské úmrtnosti na 37. místě mezi vyspělými státy světa. Čtyřicet šest milionů obyvatel (tj. zhruba 17 procent; v případě Hispánců až 35 procent) je tam bez zdravotního pojištění, miliony dalších jsou „podpojištěny“. Přirovnání těchto dvou údajů ukazuje, že výzkum není za všech okolností veřejným přínosem. Existence veřejných statků je otázkou politické ekonomie, která reguluje vytváření a užívání znalostí a výsledků bádání. Výzkum, tak jak je dnes ve Spojených státech a ve vzrůstající míře i v Evropě provozován, přináší extrémní blahobyt některým; ostatní nechává v extrémní existenční nejistotě.
Současní kritici reformy výzkumu a vývoje v České republice oprávněně poukazují na to, že ministerstvo průmyslu a obchodu, jehož rozpočet se má v příštích letech dramaticky zvýšit na úkor Akademie věd, podporuje opakovaně výzkumy, které nepřinášejí žádné vykazatelné výsledky. I kdyby je ale vykazovaly, zůstává zde podstatnější otázka po tom, jaký typ statků se v tomto případě vytváří a jakou vazbu má na proklamovaný společenský prospěch. Tato otázka politické ekonomie také propojuje současné konflikty o financování výzkumu v České republice s problematikou financování kultury, vysokých škol či zdravotnictví.
Patentová chobotnice
Vztah veřejného a soukromého se v posledních desetiletích podstatně mění. Pojetí práva na duševní vlastnictví jako nástroje podpory inovace, které vycházelo z premisy, že duševní statky jsou ze své podstaty kolektivní a veřejné a jen výjimečně mají být na omezenou dobu z toho režimu vyňaty, dramaticky expandovalo. Trvání copyrightu ve Spojených státech se prodloužilo z 28 let po vydání díla na 70 let po smrti autora; copyrightu tak dnes podléhá prakticky celá kulturní produkce 20. století – a například knihy nelze legálně zpřístupnit v digitalizované podobě. Patenty, které se dříve týkaly produktů výzkumu a inovací s vykazatelným uplatněním, se dnes udělují na relativně obecné postupy, na živé organismy nebo na popisy genových sekvencí, o kterých se neví, k čemu mohou být dobré (kromě toho, že bude držitel patentu vydělávat na jejich licencování pro výzkumné účely). Privatizace duševních statků pohlcuje stále větší část skutečnosti. V souvislosti s diskuzemi o probíhající reformě české vědy se v tomto směru zcela nepokrytě vyjádřil v nedávném rozhovoru pro časopis Profit (17. 8. 2009) Pavel Švejda, generální sekretář Asociace inovačního podnikání: „Sám jsem ostatně několikrát navrhoval, aby někteří naši odborníci dostali dvojnásob zaplaceno za to, že nebudou publikovat, a hlavně nebudou vystupovat na konferencích. Protože v zápalu diskuze tam někdy sdělí i věci, které by sdělovat neměli.“ Utajení a privatizace jsou v tomto pojetí výsostným imperativem bádání, jeho nejvyšší formou.
Současná reforma české vědní politiky, která navrhuje financovat vytváření těchto soukromých statků z veřejných prostředků, je ve své krajnosti světovou anomálií. Podobné tendence najdeme ale i ve vědních politikách jiných zemí. Grandiózním tahem tohoto typu v kontextu globální finanční krize byla pak „záchrana“ finančních institucí probíhající od podzimu 2008, která přelila z veřejných do soukromých rukou triliony dolarů. Podstatné je uvědomit si, že v podpoře soukromého vlastnictví nejde pouze o veřejné finanční prostředky, ale o veřejné, po staletí kolektivně pěstované statky jako jazyk, distribuované vědění, formy uvažování, vyjadřování a jednání. Jestliže se obhájci privatizace duševního vlastnictví tváří jakoby své inovace vytvářely od nuly, je třeba je usvědčovat z toho, že čerpají z veřejného prostoru a veřejných zdrojů.
Neveřejné publikování
Když Pavel Švejda představuje vědecké publikace jako kanál vyzrazení potenciálně cenných informací a tedy jako prostředek uvedení poznatků do veřejného prostoru, mate protivníka. Vědecké publikace totiž nejsou tak veřejné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vědecké publikování samo o sobě je byznys (zhruba v objemu 5 miliard amerických dolarů ročně), v němž se peníze proměňují na impaktový faktor a ten zas zpátky na peníze. Tento proces přitom vylučuje ze sítě čtení, psaní a publikování ty, kteří nemají prostředky na předplácení drahých časopisů. Výsledky výzkumu financovaného z veřejných prostředků zůstávají tak uvězněny v této polo-veřejné aréně. Komerčním produktem je také samotný impaktový faktor, který vytváří a prodává a jehož pravidla určuje společnost Thomson Reuters. Ten tvoří základ pro hodnocení a financování vědy.
Často se tvrdí, že impaktový faktor dobře reprezentuje vědeckou produkci v medicíně, biologii či chemii, ale velmi špatně především ve společenských a humanitních vědách, pro které je třeba vytvořit odlišný způsob hodnocení. Impaktový faktor ale zásadním způsobem mrzačí i výzkumnou a publikační kulturu v přírodovědných oborech. Jak se nedávno pro The Times Higher Education (13. 8. 2009) vyjádřil editor prestižního medicínského časopisu The Lancet Richard Horton, kdyby mohl impaktový faktor zrušit, okamžitě by to udělal. Impaktový faktor má podle něj pro vědu velmi negativní důsledky. Lancet je například v zájmu udržení svého impaktového faktoru nucen preferovat články založené na klinickým pokusech z rozvinutých zemích, které přitahují nejvíce citací, v neprospěch článků z těch částí světa, jako je Afrika, které se potýkají s nejhoršími zdravotními problémy. „Citace vytvářejí rasistickou kulturu,“ říká doslova Horton.
Jak čelit privatizaci?
Privatizace v oblasti vědy a duševních statků je jen jedním z příznaků globálně se ustavující politické ekonomie. Ta prostupuje různé sféry společnosti a úspěšný odpor proti ní musí mít podobu transverzálního hnutí, které přesáhne hranice jednotlivých oblastí jako věda nebo kultura, tak hranice národních států. Americký právník James Boyle (jeho texty a knihy lze nalézt na internetu v režimu Creative Commons) mluví v této souvislosti o potřebě informačního environmentalismu, který by v oblasti duševního vlastnictví formuloval problematizace obdobné těm, jenž od 70. let rozvíjí ekologické hnutí ve vztahu k přírodě a fyzickým statkům. Trochu radikálněji formulováno, potřebujeme rozvinout svého druhu akademické squatterství, které bude do veřejného prostoru a ke kolektivnímu užívání navracet vědění, technologie, postupy a statky podléhající dnes hypertrofované a společensky nefunkční privatizaci. Zárodky takového hnutí tvoří open software, který ukazuje, že inovace je možná bez utajení a patentu; vědecké časopisy s otevřeným přístupem, jakými je PLOS nebo nedávno ustavená Rejecta Mathematica publikující články jinde z nejrůznějších důvodů odmítnuté; občansky angažovaní badatelé spolupracující například s nevládními neziskovými organizacemi. Tyto iniciativy musíme zformulovat jako životaschopnou alternativu všeprostupující privatizace a utajení, nikoli jen okrajového koníčka. Má-li sterilní slovo „inovace“ získat smysl, pak v podobě socio-technické inovace odehrávající se právě tady.
Autorka je socioložka.