Generační literatura

Literární vědu posledních let charakterizuje průnik teorie do oblasti literární historie. Ta je totiž tradičně ohrožována tím, že bude chápána (a některými jejími představiteli tak ostatně stále chápána je) jako snášení historiografických faktů týkajících se literárního života – dat prvních vydání knih, narození a úmrtí spisovatelů a podobně – do předem daných souřadnic vymezených obecnou historií. Takovým způsobem bychom ovšem dospěli jen k nestrukturované a nesnadno uchopitelné mase faktů, která vypovídá málo o samotné literatuře: milníky, jež nabízí obecná historie, války nebo například vznikání a zanikání států, se s povahou literatury jakožto uměleckého druhu míjejí. Jak tedy dějiny strukturovat, aby fungovaly jako smyslem nadaný příběh – a to příběh autonomní, nikoli pouhý vedlejší produkt obecné historie, od této historie odvoditelný a na ní závislý –, je otázka nabídnutá k zodpovězení.

Vývoj neexistuje

Nutným prvním počinem v tomto úsilí je nalézt položku, jež by organizovala popis literárního života tak, aby vyvstala vnitřní logika literatury, logika, která není zakleta do představy „vývoje“, která si poradí se simultánní existencí navzájem nesourodých proudů a hnutí a která zproblematizuje časový rozměr svého předmětu: umění je nadčasové a nepodléhá běžné logice nahrazování starého novým apod. Hledaná položka nemusí být nutně „historická“ (určité období či epocha, život význačného spisovatele, datum vydání knihy), naopak výhodné může být uvažovat o literárních dějinách zosnovaných například kolem určitého žánru či žánrů nebo na základě proměn poetiky. Jedním z těchto principů, jež lze použít, je pojem generace. Generace ovšem nechápaná striktně historicky jako časový úsek daný rozmezím narození a úmrtí skupiny osobností, ale spíše jako diachronní koncentrát určitých snah, tušení, poetik, uměleckých směřování, tedy průsečík logiky dějinné i estetické.

Takto pojímaná generace se stala jednotícím tématem recenzovaného svazku. Knížka obsahuje jedenáct článků doktorandů bohemistiky FF UK. Pojem „generace“ je zde poměřován různými časovými úseky (baroko, předválečná, meziválečná a současná literatura), poetikami (poetismus, moderna) i zkoumán ryze teoreticky; je postaven do různých kontextů, a podroben tak pokaždé jiné interpretaci: od víceméně historického chápání přes pojetí ideové či žánrové (dvě studie týkající se literárního baroka, autoři Martin Bedřich a Marek Janosik-Bielski) k ideologickému (meziválečné vymezování a sebevymezování avantgardy ve studii Zuzany Malé a problematika socialistického realismu ve studii Vítka Schmarce) a tematicko-biografickému (článek Petry Švecové, poměřující básnířky Jiřinu Haukovou a Violu Fischerovou).

Úrok ze sebestřednosti vědy

Pojem generace takto představený splňuje apriorní očekávání. Je dostatečně flexibilní, nese s sebou hledisko nejen vývojové, ale i synchronně sémantické či axiologické. Další jevy uvedené v titulu, skupiny a programy, lze, jak se ukazuje, chápat jako funkce či odvozeniny pojmu generace, jako jeho ryze časové, respektive společenské manifestace, mnohem snáze ovšem zpochybnitelné či relativizovatelné (jako májovci, ruchovci a lumírovci ve studii Věry Jarolímkové). Ocenit lze kompozici svazku. Po výše naznačených faktografických či materiálových studiích přichází závěrečná stať Štefana Švece. Oproti čistě odborným textům předchozím je ironizující, subverzivní – a vědecky pečlivé ohledávání pojmu generace nemilosrdně zasahuje poukazem na všechna jeho slabá místa. Celá debata tak v žádném případě nepřichází vniveč a ani není vážně zpochybněna, je však najednou výrazně zasazena do obecně skeptického, pluralitního teoretického kontextu. Poukazem na vždy jen omezené stanovisko bádajícího teoretika i na proměny pojmů v čase a libovolnost slov vyvazuje text z jisté vědní sebestřednosti a zdá se, že jej tak činí mnohem živějším a relevantnějším.

Autor je bohemista a pedagog Literární akademie.