Nejhorší je okamžitý efekt

Bienále Industriální stopy se od roku 2001, kdy vzniklo, stalo rozsáhlou celorepublikovou akcí. Letos se představily i menší spolky a občanská sdružení, které pracují na záchraně konkrétních objektů nebo s nimi svou činnost spojují. Jak se bude s jejich zkušenostmi zacházet dál?

V takovém rozsahu se to letos podařilo poprvé. Propojily se odborné instituce, občanská sdružení, aktivisté či umělecká seskupení. Jejich aktivity sice spojuje shodný zájem, ale často je rozděluje například odlišná motivace až vzájemná podezíravost. Mnozí o sobě do té doby ani nevěděli. Pokračováním by se mohly stát webové stránky bienále.

Češi docela líně recyklují i jen domácí odpad. Jaká je naše chuť recyklovat stavby i celé jejich komplexy?

Raději se vyhýbám slovu recyklovat. V podtextu zaznívá cosi jako znovupoužití materiálu z drtičky domácího odpadu. Tady jde, pokud je to alespoň náznakem možné, také o zachování obsahu, poselství, včetně nesporných formálních kvalit a kulturního odkazu dědictví, které, chcete-li, recyklujeme. To je podstatný rozdíl. Problém bych asi neviděl v pohodlnosti recyklovat metodou sběrných surovin. Spíš v posedlosti prosazovat okamžitý efekt před dlouhodoběji platným, trvaleji udržitelným, perspektivním řešením. Konverze pozoruhodné industriální stavby nabídne často právě jen okamžitý efekt. Například nahrazení Schifauerovy strojírny v Klatovech banálním obchodním centrem. Podobné to však je i na mnoha dalších místech. Je to jistě řešení rychlejší, nepřehlédnutelné, z hlediska dlouhodobějšího rozvoje území ale jednoznačně chybné a neprozíravé.

Největší překážkou pro vaše úsilí jsou developeři. Existuje u nás developerská firma, která by konverze vyhledávala?

Odpovím asi jinak, než očekáváte. Developeři dělají to, co mohou; využívají situace ve svůj prospěch. Ne že bych s tím souhlasil, zkoušejí. Projekty jim však zpracovávají konkrétní architektonické kanceláře, jejichž odměna se odvíjí od velikosti zakázky. Spolupracují se stavebními firmami, které celkem logicky prosazují dražší stavby. Vizi rozvoje území předurčily stavební úřady a městská zastupitelstva. Jednota nepanuje ani mezi památkáři. Místní politici zase raději veřejnosti předkládají barvotiskové vizualizace, životaschopné tak pro jedno funkční období, bez hlubší snahy kultivovat prostředí postižené úpadkem průmyslu. Ceněná je dnes třeba konverze bývalého parního mlýna v pražské Jankovcově ulici. To je právě příklad, kdy investor může dnes jen děkovat, že měl mantinely, jež musel respektovat. Díky tomu, že se jednalo o památkově chráněnou industriální architekturu od významného architekta, nezbylo než s ní nakládat poučeněji a ohleduplněji. Výsledek kvalitou architektury i provedením jednoznačně předstihuje spornou úroveň novostaveb v okolí. To platí obecně, rozhodující roli vlastně sehrává ještě někdo jiný.

Jaké jsou výhody a nevýhody industriálního dědictví v malých městech v porovnání s velkoměsty?

Jde o paradoxní vztah. Ve velkém městě je víc prostředků i možností nového využití, ale také větší tlak na využití parcely, která bývá cennější než hodnota objektu, takže objekt z tohoto důvodu mizí. Tak to alespoň dopadá třeba v Praze. Pro menší sídla je naopak zase obtížné nalézt přiměřenou novou funkci, a tím i peníze na přestavbu. A tak chátrá a začas také mizí. Symbolizují úpadek, přitom se většinou nacházejí právě v místech, která by se mohla stát krystalizačním ohniskem dalšího rozvoje. Z řady důvodů – komunikačních, zažitých osobních vazeb místních obyvatel, důvodů historických a architektonických. Zatímco ve velkém městě je možné právě z důvodů, které jsem zmínil, nastartovat velké a drahé projekty. Tady je velikášství od samého počátku hrobem dobře míněného záměru.

Pro lidi je těžké přijmout paradox, že průmysl, který má ve svých zanikajících formách tak destruktivní vliv na krajinu i psychiku, je třeba také chránit. Patří vyrovnání se s industriálním dědictvím k důležitým otázkám udržitelného rozvoje?

Co dědíme, může být vítané i zatracované. Nelze jedno brát a druhé nevidět, dopředu nelze přebírat. Průmyslovým dědictvím je impozantní architektura textilky i zdevastovaná krajina po těžbě uhlí. Smyslem je rozpoznat hodnoty a prozíravě je využít pro udržitelný rozvoj, s nímž by bylo možné naopak překonat i důsledky toho nechtěného dědictví, včetně ekologických zátěží. Využití dominantního, ale opuštěného industriálního areálu jako symbolického urbanistického zakotvení, stmelujícího místa v rámci nové výstavby, jak to známe třeba z některých měst v Porúří, z Manchesteru a dalších míst, je toho příkladem. Odpověď ale určitě není na jednu větu v rozhovoru.

Co může podniknout obyčejný člověk, amatér, chodec, zjistí-li, že jeho oblíbenou starou tajemnou továrnu chce městské zastupitelstvo zbourat? Má vůbec šance? Může se obrátit i na vás?

Naše pracoviště není ze zákona účastníkem stavebních řízení, můžeme pouze na žádost některých z účastníků řízení vypracovat expertní posudek, který však může či nemusí být brán v úvahu; bezesporu však dodává argumenty. Cenným nástrojem je především Registr průmyslového dědictví ČVUT, který je naším hlavním výstupem, umožňuje srovnávat, vyhodnocovat. To vše přispívá ke změně vztahu odborné i širší veřejnosti k tomuto segmentu kulturního dědictví, stejně jako konference a akce v rámci bienále. Významnější při rozhodování jsou asi aktivity občanských sdružení. Ani to ale nemusí pomoci. V Liverpoolu se třeba téma nového využití průmyslového dědictví vyšvihlo do popředí, až když se stalo politickým tématem jako program rehabilitace území postiženého útlumem průmyslu a sociálními problémy.

Chystají se velké bytové, rezidentní i krajinné projekty kolem Vltavy v Holešovicích a Libni. Líbí se vám plány na luxusní čtvrti, jako má být holešovická Prague Marina? Počítá se zde nebo v Libni s nějakou konverzí?

Prostory kolem vltavských břehů jsou skutečně jedinečné. To, jak se kupříkladu v Holešovicích zastavuje území bývalého přístavu, je z urbanistického hlediska nepochopitelné, realizace Prague Mariny s přehuštěnou výstavbou představuje likvidaci unikátního pražského prostoru zastavěním. Je to jednoznačně příklad zničení, respektive zneužití bývalého přístavu. To málo, co tam zůstalo kvalitního, je pár zachovaných přístavních staveb ze začátku minulého století, které jen zázrakem nebyly zbořeny, přestože byla snaha sejmout památkovou ochranu a odstranit je. Jde o prvoplánovou exploataci území.

Svou tvář si ještě drží pražský Žižkov, jako dělnická čtvrť s geniem loci zajímá i zahraniční turisty. O které stavby a konverze zde usilujete?

Pro Žižkov byly charakteristické drobné průmyslové stavby a dílny ve dvorech domů. Dokreslovaly atmosféru městských ulic. Největším areálem, který existuje do dnešních dnů, je Nákladové nádraží Žižkov. Je to architektonicky výjimečný areál z první poloviny třicátých let dvacátého století a jeho zamýšlené zboření je pro mne opět spíš hledáním banálnějšího řešení, které spoléhá na povrchní efekt nabízených vizualizací.

Industriální estetika láká komerční umělce, fotografy, filmaře, módní návrháře. Může to být dobré znamení do budoucna?

Může, jen bych se obával, aby, až móda odpadne, nenastala další vlna zmaru. Proto by zásahy, které se ve jménu módy do objektů dělají, měly být vratné a nedevastující. Průmyslové dědictví není na jedno použití pro reklamní klip. Jde o zásadnější kulturní a sociální téma. Myslím, že o tom docela dobře vypovídaly například některé doprovodné akce letošního bienále. Třeba na Kladně, nebo ve Staré kanalizační čistírně v pražské Bubenči, která byla už tradičně jakýmsi ohniskem všech aktivit. O to mi připadá nepochopitelnější, co se tam v závěru letošních akcí odehrálo. Místo sebereflexe a poselství z minulosti, které jedinečná industriální stavba akcemi bienále zprostředkovává, jako by převládl zájem o komerční exploataci. A to je pro budoucnost spíš špatné znamení.

Ke konci bienále došlo ve Staré kanalizační čistírně v Bubenči k personálním změnám ve vedení a následkem toho ke zmatkům v programu bienále. Byly dokonce zrušeny některé večerní performance. Co a komu vadilo? Můžete se k tomu vyjádřit?

Nevím přesně, o co v čistírně jde, spíš jen tuším, že se v pozadí jedná o ovládnutí. Nemám však tuto obavu potvrzenou. Z nepochopitelných důvodů byly některé akce bojkotovány či zrušeny. Skoro jako by těm lidem nezáleželo na tom, že se zde koná za přítomnosti zahraničních hostů jedna z nejprestižnějších událostí v oboru. V posledních dnech byla zpočátku ohrožena i možnost návštěv výstav, což se snad nakonec vyřešilo. Jsem přesvědčen, že všechny uvedené důvody byly spíš zástupné.