Výstava Free Culture – Svobodná kultura – v pražské galerii DOX se vrací k tématu autorského práva. Požádali jsme dva autory o pohled na problematiku Creative Commons (CC). Jejich názory nabízíme na této dvojstraně, plagiáty v literatuře se zabývá článek na straně 8.
Můj děd, ve vysokém stadiu Parkinsonovy choroby, často opakoval: „Nejhorší póvl lidstva, to jsou právníci, doktoři a sestry, a hned po nich umělci, všechno to jsou zloději, blázni a lháři.“ Už se nedozvím, co mu provedli v nemocnici, ale u umělců a právníků lze jeho přístup pochopit. Pokud se podíváme na dějiny umění, řekněme například od „poradce sběratelů“ Marcela Duchampa a jeho L.H.O.O.Q. (připomeňme i spekulaci, že Mona Lisa je skutečně obrazem muže) přes portréty Warholovy či Kolářovy po Davida Černého, narazíme na zásadní společný prvek: zcizení, přisvojení jiného díla a jeho manipulaci. Dnes je tato tvůrčí idea (metoda) naprostou samozřejmostí ve všech uměleckých druzích a žánrech a doposud jen málokomu její „ilegalita“ zatěžovala hlavu.
Těžko v kyberkulturním světě, který je charakterizován směnou informací, tvořit na zelené louce.
Některá práva vyhrazena
I proto byla v roce 2002 světu poprvé nabídnuta alternativní a navíc prodloužená ruka autorského zákona, licence nazvaná Creative Commons (CC). Vznikla v souladu s autorským zákonem jako legalizace některých způsobů použití cizího díla, jako rozšíření práv autora a hlavně uživatele a jako možnost, jak se při nakládání s cizím nehmotným vlastnictvím vyhnout prostředníkům z řad právníků a poradců trhu i jak se vyhnout zpoplatnění (diktovanému copyrightem). Z preskriptivního „all rights reserved“ (veškerá práva vyhrazena) udělala CC otevřeněji laděné „some rights reserved“ (některá práva vyhrazena). Především jde o licenci určenou samozřejmě pro prostředí webu, pro oblast archivování děl textových a softwarových; pro oblast vzdělávání, studia, vědeckých výzkumů; uchovávání a archivaci dat (české licence CC vznikaly ve spolupráci s Národní knihovnou ČR).
Její know how je však určeno i pro umělecký svět. Zajišťuje pro mnohé tvůrce lepší, jistější podmínky práce, má fungovat jako jisté zpřehlednění. Bude přitom zajímavé sledovat, kam působnost dvou C dosáhne a už dosáhla a kam nikoliv. Osobně vnímám Creative Commons též jako výtečný druh reklamy, velmi dobře využitelný především v mainstreamu.
Vítejte v řetězci CC!
Nejprogresivnější je v tomto směru oblast hudby, což je vedle konzumentské a recyklační povahy doby dáno její srozumitelností, masovostí a nejlepší komerční vytěžitelností. Zřejmě i proto se právě v hudební branži objevily první větší moderní žaloby hájící autorské právo. Zákon chce a musí – jde přece o trh – zasahovat do všech sfér lidské činnosti a dělá to i ve sféře tak málo uchopitelné, jako je umělecká tvorba v dobách internetu. A tak to vypadá, že budete-li chtít tvořit v souladu se zákonem, budete se všichni muset zapojit do mezinárodního céčkového řetězce, CC, a sledovat neustále vznikající „dárcovskou“ databanku a následnou ideu Free Culture (autorem stejnojmenné knihy je otec myšlenky Creative Commons Lawrence Lessig). Většina těchto licencí předpokládá, že užijete-li dílo označené CC, dílo takto vzniklé vystavíte opět v licenci CC.
Výstava Free Culture v pražské galerii DOX připomíná první výročí spuštění CC v Česku. To je asi veškerý její přínos. Je to miniaturní expozice, která problém vlastnictví v umělecké tvorbě nastoluje vystavením několika obrazů, například z tvorby Michala Cihláře, který citoval dílo umíněného Andyho Warhola, nebo Jiřího Hůly, jenž své obrazy tvoří přeuspořádáváním obrazů cizích (včetně téhož Warhola). Na rozměrných panelech je tu pak v textové podobě představeno praktické využití CC v Americe, Brazílii a v Česku (doplněné PC-audioprezentací hudebních projektů, jež licence využívají). Expozice je zabita stísněností výstavního prostoru. K dobru jí buďtež připsány alespoň doprovodné přednáškové a diskusní akce a promítání filmu Copyright Criminals (2009).
Spuštění licencí CC oživilo některé z otázek teorie umění: vztah autor – dílo – uživatel díla, vztah originálu a kopie, otázky intertextovosti, plagiátorsví a evidence děl. Zasáhlo však logicky i do diskuse o kontrole a kontrolovatelnosti umění. Zůstává ke zvážení: můžeme si dovolit přestat být tak řečenými zloději, blázny a lháři a pracovat pouze s věcmi opatřenými – jakkoliv dobře míněnou – povolenkou? Těžko říci.
Autorka je zakladatelka projektu New Born Adult.
Free Culture (Svobodná kultura). Archiv výtvarného umění ve spolupráci s Centrem současného umění DOX, Praha, 18. 3. – 16. 5. 2010.