Situace na české politické scéně vypadá neutěšeně. Politické strany evidentně nejsou s to plnit svou roli, protože nejsou způsobilé vytvořit funkční vládu; nerostou v nich elity, jež by něčeho v politice tak přirozeného byly schopné. Z jejich dohody (ODS a ČSSD) sice vznikl náhradní kabinet, jemuž se bůhvíproč říká úřednický, přestože v něm mnoho úředníků není, český politický systém tím však dokázal pouze to, že místo plnohodnotných a funkčních originálů je schopen produkovat pouze napodobeniny, simulakra a virtuální přeludy.
Virtuální politika – všechno je to jenom jako, sledujete přípravu na skutečnou politiku, která zase začne až po příštích volbách – přesto naprostou většinu občanů uspokojuje. Vláda premiéra Jana Fischera má nejvyšší důvěru za poslední roky a laik i odborníci se ptají, čím to je.
Jedna z možných a velmi provizorních odpovědí zní: lidé po letech nekončících a neplodných konfliktů a svárů touží po klidném manažování státu. Více než polovina občanů chce politiku bez konfliktu. Spor a střet (regulované předem vymezenými pravidly a postupy), které tradičně zakládají pojem politična, najednou nejsou vhod. Fischerova vláda vnesla na českou politickou scénu jiné, svůdnější a dosud spíše odsunované hodnoty, a těmi jsou střízlivost, odstup a přiměřenost, slovem rozumnost. A to rozumnost manažerského typu: stát je podnik a politici jsou tu od toho, aby ho řídili a vedli k zisku, který pomůže co největšímu počtu lidí.
Z manažerského modelu politiky (pořád je tu řeč o společenství, o polis, takže toto spojení není stále ještě nepatřičné) je vyřazen konflikt jako rušivý element, jako prvek výhradně ničivý, nikoli zároveň tvořivý, jak bylo v západní tradici zvykem. Jde-li všem o společný zisk a prosperitu firmy, je přece spor zbytečný. Všichni se dokážou shodnout, protože používají společný rozum.
Fischerova vláda, přesněji způsob jejího veřejného přijímání, svědčí o tom, že v Česku žije více Kantových žáků, než by si kdokoliv myslel. Víra v rozum, jehož struktury jsou univerzální, tudíž může být základem mírového, tedy poklidného politického společenství, a to dokonce v globálním rozměru, patří k tradičním osvícenským mýtům. Z takového světa není spor a střet vyloučen, ale jeho nebezpečné ostří je otupeno tím, že se předpokládá (kdesi daleko, v možnosti, která se ale už udála), že argumenty a cesty rozumu tento rozpor dříve nebo později překonají. Nestřetávají se různé světy či diskursy, nýbrž různé mody jednoho světa. To je základ moderní demokracie: e pluribus unum, píše se ve znaku Spojených států, ale pro demokracii platí spíše druhá strana čtení: ex uno pluribus.
Vláda Jana Fischera jako by reprezentovala ideální, tedy střední případ, což je právě utopie (u-topos, tedy ne-místo, nikde, je přece přesně uprostřed, je to místo, kterého nikdy nedosáhneme, ale víme, že ho dosáhnout lze). Kabinet vládne a hledá řešení podle pravidel rozumu, nikoli podle ideologických pouček, které předsudečně vylučují jiné možnosti než své. Z tohoto pohledu „projekce ideálního řízení státu“ se dá říct, že Fischerova vláda je pro Česko požehnáním, protože podivný systém virtuální vlády, který tu vznikl, názorně odhaluje podstatu politiky.
Fischer a jeho ministři hrají roli utopických idealistů. Je to státem placený think-tank, který všem politickým stranám tolik chyběl. Vznikají tu různé analýzy a koncepce, které pak přicházejí na parlamentní bojiště, kde jsou buď rozcupovány, přijaty nebo odloženy. Rozumu s jeho univerzálními, a proto obecně sdílitelnými pravidly konkuruje vypočítavost, osobní či jiný zájem, čili kalkul a cit, ale také, odlišnými slovy řečeno, jiný druh rozumu. Jednota utopie se štěpí a rozpadá a jen velmi obtížně ji lze sestavit a funkčním způsobem pospojovat zpět.
Vysoká popularita Fischerovy vlády má hlubší nostalgický původ. Je to vyjádření nenaplňované touhy po původní jednotě utopie, která se v demokratickém prostředí, jak jsme s hrůzou po dvaceti letech svobody zjistili, nenávratně rozpadá. Virtuální vláda nabízí možnost tuto utopii jednoty v mnohém po dlouhé době – vlastně poprvé od revoluční euforie na přelomu osmdesátých a devadesátých let – zase na chvíli zažít. Nutný návrat do běžné politické reality, která nemá se simulací Fischerova kabinetu nic společného, dodá této iluzivní představě ještě mocnější nádech reality.
Nemusí to být vůbec škodlivý a bolestný vývoj. Virtuální vláda v prostředí střetů různých rozumů může sehrát pozitivní roli jakési regulativní ideje. Bez ohledu na to, co a jak ve skutečnosti Fischerovi muži dokázali. Vždyť utopie je krásná, přitažlivá a mocná současně ze dvou důvodů: protože se může stát; a protože nikdy není.
Autor vede kulturní redakci České televize.