Jako první mě v obsahu zářijového čísla časopisu Disk (má úctyhodných 190 stran) zaujal text Cirkusová sbírka Národního muzea: Proč sbírat a dokumentovat českou cirkusovou historii? Hanuš Jordan tu nejen čtenáře seznamuje s obsahem cirkusové sbírky muzejního divadelního oddělení, ale především poukazuje na dosud zcela nezpracovanou oblast české divadelní historie, stejně jako na úskalí sběru materiálů dokumentujících domácí cirkusové dějiny, včetně úskalí metod orální historie v cirkusovém prostředí. Helena Gaudeková ve studii Japonsko a jeho tradiční divadlo v tvorbě Emila Orlika sonduje japonské (a obecněji asijské) inspirace česko-
-německého výtvarníka, scénografa a kostýmního návrháře. „Ačkoliv japanismus v evropské výtvarné kultuře kolem roku 1900 právě kulminoval, jen málokterý z umělců měl možnost poznat japonské reálie a kulturu tak všestranně jako on,“ uvádí autorka Orlikovo specifikum. Jak ovšem tvrdí úvodník, číslo je zaměřené především na činoherní divadlo a herectví. Z hereček a herců je věnována pozornost například Miroslavu Horníčkovi a Miloši Kopeckému, Tylovým herečkám Magdaléně Forchheimové-Skalné a Magdaléně Hynkové nebo komickému herectví po Mošnovi. Úvodník je skutečně nezvykle hutný, takže si čtenář může udělat představu o záběru textů ještě předtím, než začne číst. Číslo otevírá studie Júlia Gajdoše Ze sympozia do divadla, následuje Mimos a logos: autorský text a herecká interpretace Jaroslava Vostrého.
Jana Bohutínská
Stanislav Kolíbal
Archiv. Ostrava 1943–1949. Kresby ke knihám (1947–1994)
Galerie výtvarného umění v Ostravě, 6. 10. – 22. 11. 2009
Ostravská výstava obohacuje monolitický obraz Stanislava Kolíbala jako klasika současného českého umění dvěma sondami do umělcova archivu. Jedna se váže k Ostravě, druhá k médiu ilustrace. Kolíbal se narodil v Orlové a od roku 1938 žil v Ostravě. Právě tam vznikaly kresby z let 1943 až 1949, které dosud nebyly vystaveny ani reprodukovány. Expozice obsahuje čtyři celky. V prvním jsou absurdní situace: plynové masky, hořící plyn, krajina s plynojemem a gramofonem. Podivné výjevy v industriální i uboze periferní realitě vytvářejí působivý záznam protektorátní doby. Další skupinu tvoří akvarely a kvaše zachycující nejčastěji pohled z okna. Expresivní obrázky dvorků, střech domů, důlních věží či konečné stanice tramvaje bez lidí jsou nezvykle vyspělé. Další série kreseb tužkou z roku 1947 ukazuje Kolíbala jako vynikajícího kreslíře, který v tvarech objektivního světa (hald, komínů, šachet a lanovek s vozíky na uhlí) hledá skrytý řád, nezjevenou geometrickou strukturu. Fascinace umělou, zdevastovanou, ale výtvarně atraktivní krajinou struskových hald ho dovedla k dílům, v nichž ožívá země archaického bezčasí. Soubor leptů z roku 1947 doplňují pohledy na ploty, tyče, konstrukce a odpadní nádrže. Poslední část tohoto archivu tvoří soubor větších kreseb uhlem, v nichž se motivy Ostravy prolínají s geometrickým zjednodušením. Druhá polovina výstavy ukazuje originály ilustrací Čechovových povídek, Kalevaly i knih pro děti. Ilustrace Jednoho dne Ivana Děnisoviče například vznikly na dřevě vypalovaném žhavým drátem. K výstavě vyšel i katalog.
Vojtěch Lahoda
Jim McCarthy
Sex Pistols (grafický román)
Přeložila Jaroslava Kočová
BB art 2009, 96 s.
Autor ve své komiksové koláži vsadil na punkový přístup, i co se výstavby děje týče. Což skvěle funguje v rámci kresby (ta navazuje na grafiku, kterou si přisvojila punková kultura), ale zcela ztroskotává v líčení příběhu možná nejslavnější punkové skupiny. Příběh spíš skáče, než plyne, a kdo o skupině nic neví, bude nakonec možná docela zmatený. Z krátké historie divoké, ale přitom uměle stvořené kapely autor použil většinou jen to, co se vynechat prostě nedá. Asi sázel na to, že tohle si koupí ten, kdo ví, jenže ten se zase nic nového nedozví. Pochválit tak člověk může již zmíněnou kresbu a občas i trefnou práci s autentickými citacemi. Jinak nic. Najednou totiž Sid umírá a je konec, aniž by stihl zazvonit zvonec. Je pravda, že Sex Pistols byli (jak už to bývá) kanonizováni až po svém zániku, není ale pravda, že by jejich jepičí, ale o to divočejší působení na světové hudební scéně nevystačilo na celé knihy, natož ty obrázkové. Nevadí, že na rozdíl od svých souputníků The Clash postrádají jakékoliv hlubší ideologické pozadí, stačí jim právě jen holá zadnice jako vyjádření názoru na vše kolem, ale i uvnitř kapely. No future! Autor však stvořil spíše jakési curriculum vitae, jemuž chybí už jen, aby bylo psáno v bodech. Ke grafickému románu má tento komiks daleko. I k novele.
Lukáš Rychetský
Anna Pravdová
Zastihla je noc. Čeští výtvarní umělci ve Francii / 1938–1945
Opus – Kristýna Mědílková ve spolupráci s Národní galerií Praha 2009, 180 s.
Anna Pravdová studovala v Praze i na pařížské Sorbonně – přítomná práce je původně disertační – a svá bádání prováděla v archivech a sbírkách ve Francii, Belgii, USA, u nás a v dobovém tisku, zachytila též vzpomínky pamětníků i současných relevantních osob a osobností. Její text, nanejvýš hutný, faktograficky obsažný a stylisticky střídmě elegantní, doprovázený impozantním počtem poznámek, odkazů, reprodukcí, dokumentů, fotografií i rozsáhlou (výběrovou) bibliografií, nezůstává tématu nic dlužen. Povšechně orientovaný čtenář – jiného ani nepředpokládejme – se tak postupně dozvídá velké kvantum informací v pečlivém utřídění (dopomáhá mu kvalitní grafická úprava Jiřího Mědílka), aniž ztratí ze zřetele celek a poslání studie. Od podpisu mnichovské dohody přes drôle de guerre a děje v okupované Francii až po události v osvobozené Paříži – v jejich kontextu sleduje Anna Pravdová životní peripetie všech českých tvůrců, kteří se v té době do Francie uchýlili (srov. například oddíl Dům československé kultury v Paříži a zatčení jeho obyvatel), ale i těch, již zde pobývali, Františka Kupky, Josefa Šímy, Otakara Kubína. Sledujeme spolu s ní osudy Adolfa Hoffmeistera, Antonína Pelce, Aléna Diviše, Imro Weinera-Kráľe, mnoha židovských malířů, jejichž jména nejsou v obecném povědomí – Edity Hirschové (její život skončil v Osvětimi), Jiřího Karse, Fedora Loevensteina, Maxima Kopfa – i jiných tvůrců méně známých, jako byli František Matoušek, Rudolf Kundera, Zdeněk Přibyl. Těším se na stejnojmennou výstavu v příštím roce.
Alena Nádvorníková