Za rohem je Revoluční, ne revoluce

Po vyklizení squatu Milada 30. června 2009 zbylo kromě prázdného domu ve státním majetku, poničeného zásahem najaté bezpečnostní služby, a několika desítek, možná stovek naštvaných squaterů ještě něco. Zůstal bezprecedentní slib ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michaela Kocába, že lidem, kteří zánikem Milady přišli o domov i o místo, kde se snažili po léta vytvářet centrum alternativní kultury, najde náhradu. Slib dal squaterům ve vyostřené chvíli na střeše vyklízeného domu, protože chtěl vyřešit situaci, kdy byly ohroženy lidské životy, ke konečné spokojenosti všech, jak uvedl. Kupodivu, od slov nebylo tentokrát daleko k činům. Už v prvních červencových dnech předložil ministrův známý, podnikatel Petr Svinka konkrétní návrh. Tři byty a sklep v centru města na půl roku za nájem 1 Kč na měsíc a uhrazení plateb za vodu a elektřinu. Situace byla matoucí: že by ministr a podnikatel, dvě postavy, které reprezentují ve zkratce to, proti čemu squateři a anarchisté bojují, skutečně chtěli pomoci „extremistům“, feťákům a flákačům, jak se ke squaterům staví část veřejnosti a často i tisk? A že by to squateři skutečně přijali?

Kam čert nemůže, nastrčí squatera

Kolektiv, který se utvořil po vyklizení Milady a který počtem přesahoval její původní obyvatele, se rozhodl prostory přijmout. Nikoli jako luxusní lacinou ubytovnu, jak se rozhořčovala masmédia, ale především k pořádání kulturních akcí, výstav, přednášek a dalšího programu přístupného veřejnosti. V jeho prohlášení z 8. července se kromě toho píše, že přijetí Truhlářské neznamená, že obyvatelé přestanou usilovat o „svobodné, autonomní – a tedy zasquatované – prostory“.

Záhy se ukázalo, že tu figurují i jiné snahy než ty squaterské. Squateři byli možná do domu v Truhlářské nastrčeni, aby majiteli pomohli vystrnadit zbývající nájemníky a usnadnit tak přeměnu činžovního domu v hotel. Informovali je o tom sami nájemníci.

Aby vtahování squaterů do cizích her nebylo málo, začali se angažovat místní politici, kteří z vyštvání nepřizpůsobivých individuí chtěli vytěžit politické body. Například radní Antonín Kazda (ODS) inicioval petici, kde jsou squateři označováni jako „asociální osoby“ a policie i městská část jsou vyzvány, aby dbaly se zvýšenou pozorností na udržení pořádku ve čtvrti. Tentýž politik uvažoval o zřízení zvláštní policejní stanice v sousedství Truhlářské 11 a umožnil umístit do ulice kameru, která nepřetržitě sleduje vchod domu. Zkrátka, škatulata se umějí hýbat, když jsou v hledáčku médií.

Co všechno se do Truhlářské vejde

Jak vypadá situace v Truhlářské 11 po čtyřech měsících? Na dvorku ve vnitrobloku je jednou za čtrnáct dní cyklodílna, každou sobotu ve zdejší kuchyni vaří Food not Bombs jídlo pro lidi bez domova, v infoshopu se každou středu promítají filmy a dokumenty, což je spojeno s veganskou večeří. Ve vedlejším bytě se pravidelně kreslí figura; nepravidelně se v programu setkáte třeba s fotodílnou a sítotiskovým workshopem.

Z akcí, které se uskutečnily ve sklepě domu, zmiňme výstavu Jiná Forma, kde vystavovalo deset umělců díla věnovaná většinou zaniklému squatu, dále autorské čtení Ivana Magora Jirouse, Jana Jakuba Línka a básníka Ticho a několik divadelních představení, například Lov na losa od Michala Walczaka.

Infoshop ve druhém patře, kde se kromě promítání i diskutuje a přednáší (například feminista Mirek Vodrážka), je otevřený pravidelně v úterý, středu a čtvrtek a patří k němu i freeshop, „obchod“ hlavně s oblečením, kde všechno stojí 0 Kč.

Subkulturou systém neprorazíš

Program pestrý, ale zjevně uzavřený v subkultuře. Jeden squater, nyní přebývající v Truhlářské, sám říká, že od začátku chápal tento prostor jako „danajský dar od nepřítele“, ale nakonec uznal jeho výhody oproti squatu Milada: vystoupení ze subkultury a příležitost k pojednání otázky bydlení a gentrifikace (tj. vylidňování center měst kvůli zájmům byznysu), které se týkají každodenního života mnoha lidí. I když vnímání Truhlářské bylo nejprve váhavé, přišla prý velmi vhod jako zázemí, místo k setkávání a k uskladnění věcí zachráněných z Milady.

Nakonec se tam, oproti prvotním plánům, začalo částečně i bydlet. Výchozí předpoklad, že Truhlářská se stane jen místem, kde se budou pořádat různé akce určené veřejnosti, se ukázal jako nerealistický: bylo potřeba, aby se o běžný chod prostor někdo staral. Někteří z bývalých obyvatel Milady také zkrátka neměli kam jít. I noví sousedé squaterů se vyjádřili, že raději potkávají stále stejné tváře, na které se mohou obrátit v případě dotazů, proseb i stížností.

Truhlářská nyní zvláštně spojuje subkulturní životní styl, který je dosud squaterskému a do velké míry i anarchistickému prostředí v Česku vlastní, a snahy přesahovat dál, k obecnějším společenským problémům. Dobrý úmysl byl, ale uvedení do praxe se ukázalo jako mnohem složitější.

Squaty na Západě, v současné době taktéž pokradmu likvidované, často fungují jako sociální a kulturní centra, otevřená pro lokální komunitu. Například v létě vyklizený squat La Clinique na pařížském předměstí Montreuil fungoval jako samosprávné sociální centrum pro imigranty, kvůli nimž se místní autority zrovna nepřetrhnou a kteří jsou často nuceni čelit útokům ze strany policie.

Boj s dvojhlavým drakem

U nás se cesta k lidem a jejich problémům prošlapává horko těžko. Získání Truhlářské byl po dlouhé době impuls k tomu, aby squateři vykročili ze své uzavřenosti a izolovanosti, a ujasnili si další cíle. Protože zapomínat, že squatting je prostředek, a nikoli cíl, jak se zdá, dlouhodobě nikam nevede.

Konzervativní tendence veřejnosti snaze těchto lidí vystoupit ze stínu subkultury příliš nepomáhají. Až překvapivá byla intenzita nepřátelsky naladěných reakcí po vyklizení Milady. Silně medializovaná kauza se stala vítanou záminkou pro ventilaci frustrací, „slušní občané“ se předháněli ve vymýšlení invektiv i chrlení nadávek na adresu squaterů.

A to přesto, že téma deregulace nájmů, nedosažitelnosti kvalitního bydlení pro velké množství lidí, zadluženost hypotékami, gentrifikace a bezdomovectví jsou témata v současné české společnosti aktuální a tíživá.

Prezentovat je veřejnosti pohledem squaterů/anarchistů se ale ukázalo být větším soustem, než je možné za dobu několika měsíců zvládnout. Až v souvislosti s nedávným zřícením domu v Soukenické ulici, kde zahynuli nedbalostí majitele čtyři zahraniční dělníci, je dán této snaze konkrétní tvar. Truhlářskou ale dohání čas.

Co bude, až Truhlářská nebude?

Pokus o obsazení nového squatu v Praze 12. září 2009 narazil, jak se dalo čekat, na represi ze strany státu a neoblomný odpor ze strany majitele. Mají se tedy zúčastnění nadále snažit o squatování, které je podle české legislativy nezákonné, anebo se pokoušet o získání prostorů, kde by bylo možné věnovat se politickým aktivitám, legální cestou?

Najít si prostor, zaplatit nájem a dělat si tam, co kdo chce, zní jako příliš jednoduchý a bezkonfliktní recept na to, aby to byla pravda. Peripetie spojené konkrétně s pořádáním benefičních akcí na podporu vyklizených squaterů z Milady ukázaly, kde jsou hranice svobody spojené s řádným zaplacením nájmu: „protestní diskotéku“ zrušila dokonce starostka Prahy 2, tři následující akce sami provozovatelé prostorů, kde se měly konat, kvůli obavám, že nedostanou dotace nebo je majitel vypoví z nájmu.

Značná část síly squattingu je právě ve vzepření se pravidlům, která stavějí soukromé­ vlastnictví nad všechny ostatní hodnoty. Squatting je proklamování názoru činem. Jak praví staré anarchistické heslo, „práva se nedostávají, ale berou“. Obsadit nový squat nebude jednoduché. Jak ukázala represe po 12. září, nemá squatting šanci na toleranci ze strany úřadů, policie, natož majitelů nemovitostí, byť léta chátrajících.

Přesto má smysl se o to snažit, ať už proto, že je to opozice vůči přizpůsobivé „normalizaci“ společnosti, nebo proto, že jde o přímou kritiku principů, na kterých stojí. Navíc potřebujeme prostory, ve kterých se mohou vyvíjet a zrát umělci i celé subkultury…

Autorka je spolupracovnice redakce.