Vůně lilie a popela

Starý Adam se jako lovec perel vrhá do minulosti, s každým ponořením proniká hlouběji dolů. Tohle je ztracený svět, vidí tu potopené střechy a vížky, ulice, jimiž prokluzují proudy, lidi fosforeskující jako ryby, jak vplouvají do domů a zase ven z nich, jak proplouvají napůl povědomými místnostmi a poulí oči podobné očím mořských koníků. Děsí ho to; nechce utonout, jako utonuli oni; ví, že brzy se mu to stane. Cítí, jak jej slap táhne dál, táhne dál. Sahá po úponcích, ty mu ale vykluzují z dlaní, jsou vazké a studené. Cosi se zatřpytí, zablyští, ale když šátrá v písku, nenajde nic, jen lastury a zubatý korál a úlomky kostí – a všude kolem něj se brzy zatmí. Dochází mu vzduch. Cítí bušit vlastní srdce, slyší krev v žilách, tlumený, rychlý ryk. Vzpírá se. Voda se ovíjí kolem něj, je těžká jako řetězy a nenechá se chytit. Z úst mu vyletí veliká bublina. Matko! –

Probudí se, ale do čehosi, co není bdění.

Zase je v hrbatém městě nad ústím řeky, kde je kostel, rozvaliny věže, hustě namačkané domy se strmými střechami. Vidí je v sychravém dubnovém počasí, modré nebe jako vymetené, jen se šmouhami mráčků, bílých jako led, šedých jako modřina, plavých. Ze všech komínů odlétají kazy kouře, jako kdyby odsud vyrážela na moře flotila lodí namačkaných jedna na druhou. Vítr čeří rozlévající se řeku, načesává jí hřebínky. Všechno je to tu, zhuštěné a titěrné, jako maličké město ve skleněné kouli, kde sněží. Je chlapec, plahočí se do kopce podél vysoké zdi ze šedých kamenů. Na sobě má tvídový kabát s falešným páskem vzadu a kšiltovku a tlusté vlněné punčochy, nahoře ohrnuté, aby zakryly doma vyrobené, zašpiněné, bílé elastické podvazky. Na zádech má aktovku. Jsou čtyři. Na druhé straně ostře se zvedající ulice jsou domy, každý o pár schodů výš než ten vedlejší. Na klepadle jedněch domovních dveří je přivázaná mašle z černého krepu a na ní visí kus lepenky se jménem, daty, vše psáno černým inkoustem. Dveře jsou dokořán. Někdo umřel a kdokoli se může jít na mrtvého podívat. Vždycky tam jsou první místní opilci, dostanou zadarmo skleničku, kterou vyprovodí zemřelého na cestu. Chlapec se zarazí a chvíli stojí, prohlíží si dům. Mohl by vejít. Mohl by prostě strčit do dveří a vstoupit rovnou do předpokoje. Tam by někdo byl, žena v černém, stála by se založenýma rukama, kolem očí růžový lem, nozdry u okrajů podebrané. Stiskl by jí hubenou, ledovou ruku a cosi by utrousil; ani by to nemusela být slova. Přešel by po místnosti, školní botky by mu vrzaly, s kamenným výrazem by sklopil pohled k mrtvému, ležel by v rakvi v neskutečně vypadajícím obleku a mrtvolně bledé klouby rukou by měl omotané růžencem. Vznášela by se tam ta vůně lilií a popela, kterou nedávno zemřelí vydávají, anebo která alespoň vždy je tam, kde někdo zesnul. Žena by mu nabídla dort na talířku a sklenici zteplalé limonády. Před ním by byli i jiní lidé, seděli by v šeru na židlích srovnaných u stěn, svírali by v zarudlých pěstích sklenky whisky nebo by na kolenou vyvažovali hrnky a podšálky, vzdychali by a vrtěli by se, a cedili by cosi samolibě zbožného, nad čím by podrážděně skřípal zuby.

Jenže on přes ulici nepřejde. Raději se odvrátí a jde do táhlého kopce k domovu.

Jarní vítr proudí po ulicích jako nic nevážící voda. Zmodřelý dubnový vzduch. Stromy se chvějí, jejich mokré černé větve jsou zapudrované obláčky zeleně. Asfalt se leskne. Silný poryv větru zacloumá okenními tabulkami, až se rozechvějí a vrhají kopí světla. Kolem projede knězovo auto, pneumatiky na mokré vozovce šumí. Chlapec svědomitě pozdraví a oplátkou se mu dostane důstojného požehnání, po čelním skle auta proklouzne hladce, jako ryba, odraz mraku.

Z kostelní branky vyjde nějaký chlapík ve starém černém kabátě a manšestrových kalhotách odrbaných na kolenou, na rameni nese rýč. Ani se nezastaví, nakloní se na bok, ze strany si přitiskne prst na nos, ucpe jednu dírku, ze druhé zručně vyžene smrkanec.

Ten ztracený, syrový svět!

Dům stojí na zakřivené ulici, natěsno zaklíněný mezi své vyšší sousedy, jako by se tam jednoho dne vmáčkl a už nemohl ven. Chlapec projede rukou ve schránce na dopisy – pokaždé se u toho roztřese strachy – a vyloví klíč, který vevnitř visí na šňůrce. V předsíni jej přivítá důvěrně známá vůně: leštidlo na parkety, tuha, mýdlo, plyn z kuchyňského sporáku. Kabát a čepici si pověsí na háček, brašnu pohodí na zem. Matka na sobě má zástěru, z drdolu jí vyklouzl pramínek vlasů, teď si otřela tvář hřbetem ruky; věnuje mu právě ten pohled jako vždycky, podezřívavý, skeptický, s trochou zoufalství. Pochoduje prsty po kraji stolu. Otec je v zadním pokoji, podepřený polštáři na provizorní posteli, ustlali mu na hnědé kožené pohovce v rohu, veliké ruce si položil dlaněmi dolů před sebe na deku. Chlapec pomyslí na krepovou mašli na klepadle dveří a na sebe samotného, jak stojí tady v salónku, v hodobóžovém oblečení, ve vůni popela a lilií. Otec se zavrtí, vzdychne si a z hrdla mu vyjde kluzký zvuk. Zprostřed žhavé hromádky na krbovém roštu se strašidelně dívá ohnivé oko, koks vydává rozpařený kočičí pach. Nízko v okně pruh pozdně odpoledního nebe, je mléčně modré, a pak kus plísní potažené zdi, na které navzdory výslovnému zákazu hnízdí a kladou vejce matčiny slepice. Venku jsou keře angreštu, řádky brambor, kapusty nechané přerůst na semeno tak, že jsou vysoké jako velikonoční svíčky. A potom pole, a za nimi skalnaté kopce, a ještě dál, i za nimi, leží někde jinde.

První dárek, na který se rozpomíná, byla hliněná dětská dýmka sloužící jako bublifuk. Nejspíš měl narozeniny. Sestra s ním zašla do trafiky a koupila mu ji za peníze, které jí dala matka. S ní prodávali nádobku z voskovaného kartónu plnou mýdlové tekutiny na vyfukování bublin. Vyzkoušel si to na zahradě, vedle kurníku. Nejdřív tomu ne a ne přijít na kloub, ale pak to najednou šlo. Bubliny váhaly na kraji prohlubně, zvadle se kolíbaly, pak se odtrhly a rozvážně odlétaly. Vypadalo to, jako by se uvnitř otáčely, jako že vršek je vždycky příliš těžký, a tak se přebytek té měňavé hmoty stále řine po stěnách dolů. Někdy se dvě slepily a vytvořily naducaný, třaslavý štucel podobný přesýpacím hodinám, jen podsaditější. Tvořila je nadpozemská hmota, průhledná rtuť, neskutečně jemná a prchavá, duhově zabarvená. Praskaly mu na kůži jako vlhké, studené polibky. Taky patřily k někde jinde.

Otec zemřel o vánočních svátcích. V rohu zadního pokoje složili jeho lůžko a pruhovaná pohovka pak trčela vzpřímeně v čemsi, co vypadalo jako zející jáma ve vzduchu, a už se netopilo v krbu, a jak běžely prosincové dny, světlo v místnosti mrzlo a stále temnělo. Ke konci se umírající najednou zvedl z polštářů, nasadil hrozivý výraz a cosi zavolal hlasem tak silným a hlubokým, že to všemi otřáslo. Nebyl to jeho hlas, spíš jako by skrze něj promluvil kdosi jiný, a Adamova sestra propukla v pláč a utekla z pokoje a jeho dva bratři s našedlými, oteklými a jakoby provlhlými tvářemi se spěšně po sobě podívali a jejich oči jako kdyby se zvětšily. Zdálo se, že to, co otec zakřičel, bylo jméno, ale nikdo nebyl s to poznat jaké. Pořád upíral pohled nahoru, hlava se mu třásla a rty mu trčely jako trumpetistovi, a pak se zase svalil a ozval se zvuk, jako kdyby tonul.

Marka řekla, že Vánoce musejí světit jako jindy. Řekla, že tak by to otec chtěl, že Vánoce měl z celého roku nejradši.

Upekla dort. Adam jí pomáhal, odměřoval ingredience na litinových vahách s mosaznými závažími, která byla studená a těžká, představoval si, že takové by asi byly dublony. Večer, venku všechno promrzlé a ztichlé, šikmé střechy šedivé až do nachova jinovatkou, roztřepené hvězdy poblikávaly jako kusy rozbitého ledu a měsíc stál vysoko uprostřed lesklého, modročerného nebe a byl maličký, jako by scvrkl mrazem. Matka stála s vykasanými rukávy u stolu, v hnědé míse hnětla nasucho přísady, které jí odvážil. Skláněla hlavu a jemu nedošlo, že pláče, dokud neuviděl, jak do mísy padají slzy, nejdřív jedna a potom rychle za sebou další dvě; v bílém těstě udělaly tři maličké šedé krátery. Beze slova mu podala dřevěnou míchačku a šla si sednout ke krbu, hlavu odvracela od něj, nevydávala hlásku. On chytil mísu za okraj, obklíčil ji paží tak, jak to viděl u ní. Když začal v těstě kroužit míchačkou, ze slzí se staly tři šedé kuličky, i ty se ale rychle vstřebaly. Měl pocit, že matku ještě nikdy plakat neviděl – oči měla suché dokonce i u otcova hrobu –, a tak z toho byl v rozpacích a nesvůj a byl by raději, kdyby přestala. Oba mlčeli. Byli v domě sami. Napadlo ho, jak dlouho asi potrvá, než se v míse všechny přísady úplně spojí. Jenomže, co to vlastně znamená, že se úplně spojí? Všechny kousíčky přísad budou muset být bezchybně rozložené, částečky soli a prášku do pečiva se rozmístí rovnoměrně v mouce, každá v pevně stanovené vzdálenosti od všech ostatních. Pokusil se představit si to, jednolitá, trojrozměrná bílá zóna, na níž stojí hustá a rovnoměrná mřížka částeček v jiných odstínech bílé. Ale co samotná mouka, vždyť ani dvě její zrnka si nejsou podobná – jak to se může úplně spojit, a to i kdyby tu nebyly další přísady seskupující se do vlastních vzorů? A jak zjistí, kdy nastal ten okamžik dokonalého rozložení? Jak pozná chvíli, kdy je třeba přestat míchat, aby rovnováhu neporušil a neuvrhl všechno zpět do nepořádku? Pozoroval míchačku, jak obíhá stále dokola, jak v měkkém a bledém těstě vytváří žlaby a vrcholky a bortící se útesy. Kde teď jsou ty slzy? Jak dobře splynuly s těstem? Je všechno na světě tak spletitě spojené, a přece odolně nesourodé? Matka vstala a vysmrkala se do zástěry a beze slova si od něj vzala mísu a dřevěnou míchačku a dala se zase do míchání.

Na pohřeb přijela z města teta, zůstala i na Vánoce. Převzala starost o domácnost, řídila výzdobu i strojení stromečku, objednala bedýnku černého piva a láhve portského a whisky, dohlížela na rozdělování dárků, dokonce i porcovala krůtu, matka se celou tu dobu držela zpátky, tiskla rty a dívala se a nic neříkala. Teta byla neprovdaná, pracovala ve městě u jednoho advokáta. Nosila kabát s liščím límcem a liščím lemem, šedý jako holubice, a černou toku s perlovou jehlicí a vepředu s kratičkým, tuhým černým závojem, a veliké boty s robustním vysokým podpatkem. Neustále působila dojmem, že je smutná a rozzlobená. Byla až okázale ošklivá, měla protáhlou koňskou tvář a příliš veliké zuby, přičemž na těch předních byly věčně flíčky od rtěnky. K Vánocům mu dala krabičku skládaček vyrobených z kusů lesklé oceli, zohýbaných do složitých tvarů a pospojovaných na pohled neoddělitelně, i když jemu zabralo jen chvíli nehybnosti a soustředění, než prohlédl trik každé té dvojice a oddělil kusy od sebe, kvůli čemuž si teta odfrkla a zamračila se a cosi zabručela. Bylo až chlípně uspokojivé, jak hladce se ta dvě blyštivá kovová přadena oddělila, s jakousi naolejovanou snadností – a z jeho mysli se na chvilku stal neohraničený modrý prostor, poklidný a rozzářený, ve kterém se v obřím tichu a bez konce pohybovaly a setkávaly a zaklesávaly a vymaňovaly a míjely průhledné tvary.

Matka se nechtěla nechat od tety trumfnout a koupila mu knížku v tvrdé plátěné vazbě, pojednávající o podivných a zábavných vlastnostech čísel. Poprvé se v ní setkal s magickým čtvercem. Jak to bylo prazvláštní, sčítat čísla ve čtverečcích v každé jeho řadě a v každé jeho diagonále a pokaždé dospět ke stejnému výsledku, stejnému, a přece, alespoň pro něj, vždy kupodivu novému. Ten pocit novosti z totožných hodnot si nedokázal vysvětlit. Jak by se patnáct mohlo lišit od patnácti? Přesto tu rozdíl byl, bylo to cosi jako aura, neviděné, jen cítěné, jako vzduch, jako teplo – ano, ano, my bozi jsme tam s ním byli už tehdy –, jako dech, který vydechoval, dech, který se mu v plicích někdy zadrhl a k udušení se nafukoval, tolik dychtil po dalších faktech, dalších hlavolamech, dalších řešeních. Půjčoval si knihy z knihovny, knihy napsané lidmi, kteří měli za nevyslovitelnými jmény písmena. Termíny přesahovaly jeho možnosti, zmítaly se a svíjely, prokluzovaly sítěmi jeho mozku. Někdy zavřel oči a jako by nahlížel do průzračných hloubek, kde plála čísla, když ale sáhl dolů, nesevřel v rukou nic, jen střepy, iritující iracionální čísla, a najednou vše zahalil hustý mrak.

Počítá. Kolik kroků zabere cesta do školy. Kolikrát během vyučování pronese učitel určité slovo. Cestou domů počítá, kolik je v dlažbě trhlin, kolik potká mužů a kolik žen, na kolik úderů srdce se dostane od jednoho telegrafního sloupu ke druhému, kolikrát ten pták na větvi zacvrlikal, než sletěl pod strom. V noci v posteli počítá puls. Mučí se tím, že naprosté přesnosti nelze dosáhnout. Tolik tohohle, tolik tamtoho, ale především, co je jednotkou?

A pak je tu otázka času. Co je například okamžik? Hodiny, minuty, ba i vteřiny, to se dá pochopit, protože to jde změřit na hodinách, ale co to znamená, když lidé mluví o okamžiku, o chvíli, okamžíčku, momentíčku? Samozřejmě to jsou jenom slova, ale visí nad nehlučnou hlubinou. Plyne čas, anebo jde o sled nehybností, okamžiků, jež se střídají tak rychle, až nám připadá, jako by se slévaly do nerozborné vlny? Anebo existuje jen jedna veliká nehybnost, jež se rozpíná všude, do všech směrů, a my se skrze ni pohybujeme jako plavci zdolávající nekonečné, netečné moře? A proč se čas mění? Proč se čas strávený bolením zubů tolik liší od času, kdy jí bonbón, jeden z mnoha bonbónů, které po čase povedou k dalšímu zubnímu kazu? Teď jsou na nebi světla, která od zdrojů vyrazila před miliardou let. Ale jsou vlastně světla? Ne, je jenom jedno světlo, které plyne nekonečně, které se pohybuje v každé chvíli.

Všechno se u okrajů rozostřuje, všechno prosakuje do něčeho jiného. Nic není oddělené.

Už kolem projel ranní vlak? Už se poprvé od rána stavila jeho žena?

Vody času jsou kalné a čísla poblikávají v tichu.

Z anglického originálu The Infinities (Picador, London 2009) přeložil Richard Podaný.