Sentimentální výchova

Jednoduchost či jen zdání jednoduchosti v umění jsou téměř vždy podezřelé. Trollope ztratil mnoho čtenářů, když v autobiografii odhalil lehkost, s jakou psal své romány. Jack Yeats musel před klienty i kritikou skrývat rychlost, s níž chrlil své malby. Dokonce i Vladimir Nabokov přišel zčásti o pověst náročného, až úzkostlivého autora, když řada překladů jeho dřívějších, rusky psaných románů, v záři ohromného úspěchu Lolity vydávaných po jednom ročně, prozradila míru předlolitovské píle a produktivity, jaká by v Humbertu Humbertovi nejspíš vyvolala opovržení. Pro některé je ideálem Joyce – deset let práce na Odysseovi, sedmnáct na Plačkách nad Finneganem – nebo vynikající, avšak poněkud skoupý Philip Larkin, jenž za dlouhou básnickou kariéru vydal jen čtyři útlé svazky veršů.

Pro Johna Updikea musí být zmínky o velikosti vlastního literárního díla nejspíš únavné, přesto na začátku každé ze svých knih uvádí sáhodlouhý výčet jejích předchůdkyň: dvacet románů; sedm svazků poezie, včetně Collected Poems; patnáct svazků krátkých povídek, nejnověji i sbírka obřích rozměrů The Early Stories, která zatím obsahuje pouze dílo do roku 1975, a to zdaleka není všechno; sedm úctyhodných svazků esejů a recenzí; divadelní hru; paměti a – snad aby nebyl podezírán ze zavrhování některé z literárních forem – pět knížek pro děti. Pravda je, že Updike píše již dlouho – začal velmi mladý a letos je mu dvaasedmdesát –, i tak se však jedná o dílo obdivuhodného rozsahu.

Návrat

Těžko říct, jak Updike vnímá sám sebe jako umělce; těžko říct, zdali se vůbec vnímá jako umělec, či spíš jako literární superkronikář své doby. Sérii románů Králík, které postupně vycházely každé desetiletí od šedesátých až do devadesátých let, budou čtenáři jednou číst jako nejobsáhlejší a současně nejvýstižnější záznam zvyklostí a mravů druhé poloviny dvacátého století – amerického dvacátého století, abych byl přesný; Dvojice jsou epickým portrétem bílé anglosaské protestantské kultury šedesátých let se vším jejím politickým konzervativismem a sexuální transgresivitou; romány Měsíc samá neděle (1975) a vynikající, ač tvrdá Rogerova verze (1986) odhalují trvalý závazek Ameriky vůči dvojí víře v křesťanství a technologický pokrok; zatímco takřka celou autorovu beletristickou tvorbu – zcela jistě počínaje Dvojicemi – lze číst jako kouzelnou meditaci o (většinou) utajovaném pohlavním aktu a o tom, čemu Updike říká mystérium ženství. Když hrdina jeho nového románu (v duchu) vykřikne: „Jak málo si muži zaslouží krásu a milosrdenství žen!“, můžeme si být zcela jisti, že to křičí Updike, nikoliv smyšlený vypravěč jeho příběhu.

Prohlásil se trubadúrem melancholické poetiky cizoložství a skutečně, manželská nevěra nebyla nikdy oslavována s tak smutnou, pronikavou krásou jako ve Dvojicích, v románu, který mu v roce 1968 přinesl slávu až skandálních rozměrů a též velký finanční úspěch, a který přetrval jako zásadní dokument šedesátých let a jeden z nejdokonalejších literárních počinů tohoto jinak chudého desetiletí – stylisticky bravurní výkon spisovatele na vrcholu svého talentu. Jeho jednadvacátý román Vesnice je, jak napovídá záložka přebalu, jakousi reprízou Dvojic a klidně by mohl být nazván Návrat do Tarbox, kde Tarbox je sugestivní a, řekli by někteří, až lítost probouzející jméno novoanglické vesnice, která tvoří scénu pro kolový tanec cizoložných párů v dřívějším románu (tar-box znamená též krabičku cigaret – pozn. překl.).

Věčné ženství; sex je svátek

Záložka, jejíž text zní až podezřele „autorsky“, nás informuje, že kniha je vývojovým románem, který sleduje svého hrdinu, kdysi programátora a nyní počítačového zbohatlíka Owena Mackenzieho, od narození v městečku – nikoliv vesnici – Willow v Pensylvánii přes manželství a podnikatelský úspěch v Middle Falls v Connecticutu až po penzi v „spíše geriatrické“ komunitě Haskells Crossing ve státě Massachusetts. „Owen se nevyvíjí jen jako inženýr, ale dostává se mu rovněž liberální výchovy, když se ho ,lidství' obyvatel, lépe řečeno obyvatelek tří vesniček snaží zbavit jeho mladické nevinnosti,“ říká autor záložky. Ony obyvatelky pracují na Owenově výchově opravdu tvrdě – ač spíše vleže než vestoje. Nejprve přísná a intelektuálně neohrožená manželka Phyllis, „překrásná matematička“, později pak Julia, kterou hrdina odloudí episkopálnímu knězi z Middle Falls, podivně a až podezřele úslužnému „reverendu panu Arthuru Larsonovi“. Proces dobývání reverendovy manželky autor – ke čtenářově škodě i překvapení současně – nepopisuje, protože Updike mohl ze spojení cizoložství a náboženství určitě vyždímat několik překrásných, hořce sladkých stránek.

Ačkoliv je Owenovi dovoleno zamýšlet se, zdali jeho uctívání věčného ženství pochází z „dětského přeceňování vzdálenosti mezi muži a ženami“, o vzácnosti sexu – zvláště toho kradeného – nemá jedinou pochybnost:

Jedna z vesnických moudrostí, která mu docházela velmi pomalu, praví, že sex je svátek, aktivita pozoruhodně krátká v celkovém výčtu aktivit těla v porovnání se spánkem, sháněním potravy či budováním Velké čínské zdi nebo obranných valů. Nevěrný muž a žena se setkávají za jasným účelem, nebezpečným a skandálním, s rozprouděnou krví, rozšířenými zorničkami a s kůží zrůžovělou milostným zanícením – jaká je v tom chvályhodná úspornost ve srovnání se sexem v manželství, kde je jeden donekonečna vystavován očím druhého!

Již od samého úvodu se sex vzpíná v Owenově životě stejně nepříhodným způsobem, jako se Velká čínská zeď najednou zvedá z poněkud jednotvárné pláně výše uvedeného odstavce. To, co pro většinu chlapců a pro většinu vypravěčů chlapeckých příběhů představuje pouhé trable s dívkami – dostat je, či uniknout jim –, je pro mladého Owena takřka posvátná výprava do tepajícího srdce obrovského tajemství, do magnum miraculum života. Čerstvý studentík střední školy je jako pod vlivem zaklínadla přitahován k oknům dívčích převlékáren, která získala „tak hustou patinu odhodlaného špehování a údajně úspěšných pozorování, že Owen vstupoval do dospělého života se vzpomínkou, zářivou stejně jako Ingresův serail (reprodukce Ingresových Tureckých lázní zdobí obálku původního anglického vydání), na nahé dívky sledované průzorem mezi trubkami pokrytými azbestem a zaprášenými zelenými vršky kovových skříněk – dívky s lesknoucími se rameny a boky mokrými ze sprch, na Barbaru Emerichovou a Alici Stottlemeyerovou a Babs Dolinskou a Grace Bicktovou..., dívky, s nimiž vyrůstal, zvolna přecházející ve své pučící nahotě, nic netušíce, jakoby pod vodou.“

Raná – výpočetní – technika

Další oblastí získávající Owenovu pozornost je, kromě dívek, nově se objevující technologie počítačového zpracování dat. U armády, v období krátce po Korejské válce, zjistí, že ho těší „společnost rychle zastarávajících obřích počítačů, zasvěcených i přes nedostatečnou paměť a kilometry obvodů z telefonních kabelů propočtům trajektorií raket a ve spojení s radary primitivním počátkům kontroly letového provozu“.

Od této hravé práce vede hladká cesta k zaměstnání u IBM, kde pomáhá vytvořit systém, „který se měl později jmenovat SABRE a zajišťovat celostátní rezervace letenek u American Airlines“. Během kariéry u IBM se Owen odhodlá, ne však bez obav – „Přestaň myslet jako tvůj otec a nesnaž se držet toho, co ti připadá jisté“, naléhá jeho netrpělivá manželka Phyllis –, vstoupit do partnerství s kolegou Edem Mervinem a založit softwarovou společnost E-O Data se sídlem v někdejší zbrojovce v Middle Falls, vesnici na řece Chunkaunkabaug v „díře v Connecticutu“.

Zdá se, že pokud Updike nepíše, alespoň čte. Podle všeho nachází až chlapeckou zálibu ve „šprtání“ technologie a technologických pojmů. Stránky popisující Owenovu práci programátora jsou plné zkratek – SABRE, FORTRAN, COBOL, SAGE, CRT – a přecpané hromadou mysl otupujících faktů a čísel: projekt SABRE, jak se dozvídáme, vyžadoval „dvě stě techniků, milion řádků počítačového kódu, šestnáct tisíc kilometrů pronajatých telekomunikačních linek a tisíc prodejců obsluhujících terminály propojené se dvěma sálovými počítači IBM 7090...“.

Jeminkote! A to jde pořád jen o rané doby výpočetní techniky, na dekády vzdálené od závratného světa osobních počítačů. Avšak i navzdory autorově pečlivosti při vyplňování prostředí není tento aspekt románu příliš přesvědčivý. Owen je jaksi příliš nepraktický, příliš nesoustředěný, aby byl hodnověrným obrazem technického mága a mazaného byznysmena, Updike jako by to vycítil, a tak svému hrdinovi propůjčuje jeho hlavní vynález – neurčitý artistní software, nazvaný DigitEyes, pracující na principu vyhodnocování „pohybu světelného pera po počítačové obrazovce“.

Stárnoucí manželé a milenci

V úvodu knihy – první kapitola je nazvaná „Sni dál, Owene, drahý“ – si hrdina románu užívá pohodlného důchodu v Haskells Crossing ve státě Massachusetts, tak trochu pod pantoflem své druhé manželky Julie. Manželé se pořád milují, ač na sebe někdy reagují poněkud přecitlivěle, jsou si však vědomi, „že teď s nimi v domě žije někdo další – jejich blížící se smrt“. Úvodní stránky, popisující probuzení Owena a Julie do dalšího novoanglického rána, jsou kouzelně vřelým, vždy však z bedlivého pozorování vycházejícím vylíčením domáckého života na prahu stáří a neodvratného konce. Owen je stejně beznadějným otrokem věčného ženství, jako když byl mladičký primán, a svou choť bláznivě miluje, „jeho pýchu a libido vždycky stimulovalo, že je o pět let mladší, stejně jako ho vzrušuje pohled na její drobné prstíky v žabkách. Také se rád dívá, jak se od něho vzdalují její růžové paty pod lemem koupacího pláště, Achillovy šlachy se střídavě napínají, jeden rychlý pevný krůček za druhým s chodidly žensky vytočenými lehce do stran.“

Owen „mužsky“ vnímá své stárnoucí já se smutným, ironickým pobavením. Jeho tvář v zrcadle na holení – „ příliš velký nos, příliš malá brada“ – je neodvratným svědectvím: „Začaly mu klesat koutky úst a víčka pokrytá vráskami připomínají kůži pouštního plaza, takže jejich záhyby zapadají do sebe a po ránu mu tíží řasy.“ Updike je obdařen úžasným talentem zprostředkovat pocit z každého věku muže – počínaje chlapectvím až po samou hranici senility, zobrazenou v posledních románech. Zatímco Owen pomalu prochází svými ranními rituály, je nám jakoby skrze vzdalující se řadu oken, z nichž je každé osvětleno o něco více než to předchozí, umožněno nahlédnout do jednotlivých období života až po útlé dětství ve „vesnici idylicky zklidněné těžkými časy, v národě, který neochvějně odmítal zkratkovité recepty fašismu i komunismu“. Updike je mezi současnými romanopisci pozoruhodný jak staromódním patriotismem, tak neapologetickou zbožností. Tento jeho portrét středostavovské a maloměstské Ameriky čtyřicátých a padesátých let je láskyplný, přesto nezamlžený sentimentem. Jako vždy je úžasný při popisování sexu, zvláště v jeho prvních, neohrabaných, avšak extatických fázích: „Jak jejich objetí nabývalo na vášnivosti a odvaze, ocitl se mu její klín v dlani, jako by do ní sám vstoupil. Nadzvedla se v bocích, aby jí mohl stáhnout šortky. Z vrozené nešikovnosti s nimi stáhl i bílé kalhotky, ale Elsie se je nepokusila zachytit. Připadalo mu, že se protáhla a bříško se jí prodloužilo. Dokonce i ve tmě vnímal vlhké odlesky jejích očí jako vzdálené světlušky a běl jejího podbřišku klesající do malého měkkého stínu.“

Elsie, o níž se zde hovoří, je Elsie Seidelová, Owenova dívka ze střední školy, dcera majitele venkovského železářství a obchodu s krmivem. Elsie, ač je dychtivá a štědrá, nedovolí Owenovi „dělat víc“, a Owen ve skutečnosti její souhlas neočekává, dokonce po něm ani netouží. Jednou z delikátních jemnůstek románu je, že Owen, který „byl nevinný i na nevinná padesátá léta“ a i jako počítačový zbohatlík ve svém srdci zůstává tak trochu křupanem z Pensylvánie, se během svého života těší přízni více žen, než má většina mužů možnost vůbec poznat. Kupodivu nejméně živá je v hrdinových představách žena ležící, či spíš stojící v centru románu, první manželka Phyllis Goodhueová, ačkoliv její hrdá nepřístupnost je z autorovy strany nejspíš zcela záměrná.

Owen potkává Phyllis během studií na MIT a my se mezi řádky dozvídáme, že z nich dvou je to právě ona, kdo disponuje dokonalejším intelektem, ačkoliv kvůli společenským zvyklostem té doby je to také ona, kdo se musí pro dobro manžela a dětí vzdát potenciálně zářivé kariéry na poli matematiky. Přesto k ní Owen stále tak trochu vzhlíží, a když po letech, po rozpadu jejich manželství a těsně před rozvodem, dost možná složitým a bolestným, Phyllis ve vhodnou chvíli zahyne při automobilové nehodě, Owen, jehož „život, jak je již od dětství přesvědčen, chrání zvláštní kouzlo“, uvažuje s rouhačským potěšením, že „Bůh zabil Phyllis, aby mu prokázal laskavost...“.

Phyllis je jednou z dlouhé řady podváděných manželek v Updikeově beletristické tvorbě. Po úvodním mladickém klopýtání Owen s entuziasmem využívá nové povolnosti typické pro šedesátá léta a zanedlouho je z něj sériový cizoložník. Každá druhá kapitola Vesnic, celkem tedy šest, je věnována Vesnickému sexu, kterého je vskutku mnoho – možná dokonce nadbytek. Nejen omámený čtenář, ale dokonce i pozorný recenzent ztrácí přehled o Owenových výbojích – ačkoliv „výboje“ či „dobývání“ nejsou těmi pravými slovy, protože většinou je to on, kdo je dobýván, ač zcela dobrovolně. Opakovaně sledujeme, jak je na večírcích, během společenských večeří nebo dokonce na ulici oslovován přívětivě dravými manželkami, pro které je neodolatelný – tedy alespoň pro mnohé z nich. I když Vesnice postrádají mátově svěží pocit úžasu a rozkoše z toho, co bylo v atmosféře šedesátých let Dvojic náhle a bezuzdně zpřístupněno ženám i mužům, dospívajícím v příslibu prostých letech padesátých – jde ostatně o tiché vzpomínky na někdejší chtíč –, Updike přesto předvede pár svých starých kouzel při popisech Owenových horečnatých souloží se všemi těmi Jacquelinami a Mirabellami, Vanessami a Antoinettami, těmi „zářivými stvořeními z Měsíce”, před nimiž může náš ubohý pozemský hrdina jen padnout na kolena v bezradném odevzdání.

Znavený bard cizoložství

Podobně jako všechny Updikovy mužské postavy, dokonce i nepoctivý Roger z Rogerovy verze, je i Owen Mackenzie v jádru nenapravitelným dítětem. Nedá se říct, že by vyhledával právě mateřskou péči těchto maloměstských žen, ač významnou součástí jejich přitažlivosti je v jeho očích skutečnost, že jsou tak pevně usazeny v rolích matek, manželek, domácích bohyň. Kritikové poznamenávají, že takřka obsedantní fascinace Updikea-romanopisce ženami jako by naznačovala jeho touhu stát se ženou, nikoliv být transsexuálem, aby bylo jasno, protože žádná z jeho mužských postav by se své mužnosti nevzdala ani za všechen sex v Americe, ale mít alespoň na jedinou nádhernou chvilku možnost zevnitř poznat intimní tajemství ženského bytí.

V celém Updikeově beletristickém díle nalézáme pasáže, v nichž jeho zájem o ženství hraničí s gynekologií. O svatební noci s Phyllis jí Owen klečel „mezi stehny a česal jí huňatou čičinku, teď už jeho, jako by chystal kudrnatou ovečku k oběti”. V takovýchto chvílích zní Updike stejně odpudivě jako jeho někdejší literární stín Nicholson Baker a jen málokterý čtenář by nepocítil sympatie k Phyllis, když „mu podrážděně vytrhla hřeben z ruky a odhodila ho, až s třeskem dopadl na podlahovou lištu pod oknem”.

Updike může s klidným svědomím a bez rozpaků prohlásit, že je v literárním světě největší autoritou, co se tématu cizoložství a jeho smutných úskoků týče. Obzvlášť mistrovská je jeho schopnost vytvořit scenerii, v níž dochází k setkáním a spojením milenců. Čtenář téměř cítí pižmovou vůni interiérů velikánských aut zaparkovaných pod stromy v mírné novoanglické noci a rytmicky se pohupujících na měkkém pérování; téměř slyší líné zvuky odpoledne přicházející zpoza stažených žaluzií ložnic, kde vůně nepřítomných manželů ulpívají na prostěradlech a zbloudilé manželky si rukou zakrývají ústa, aby zadusily vzlyky provázející jejich vlastní orgasmy. Má úžasnou schopnost popsat společenská setkání, večeře, církevní sbírky, odpolední míčové hry, kde se vzduch tetelí přítomnou potencialitou cizoložství, přesto hromotlučtí, přátelští manželé s ospalými úsměvy a dokonce ani ostražité manželky nevidí, co se děje přímo pod jejich nosy. Ve Vesnicích je dokonale přesný popis marihuanového dýchánku jednoho nedělního večera: „Tohle bylo blaho – hladký povrch teakového dřeva pod jeho prsty, černé červené, zemitě hnědé a kaktusově zelené klikaté čáry na husté navažské vlně před jeho očima, pouhopouhá kresba dřeva v širokých bělených prknech v podlaze, dokládající růstové cykly ve vzdáleném smrkovém lese, čistá bílá plocha stropu svírající nabílo natřené obnažené cihly komína, koňský pach Staceyiných vlhkých vlasů přicházející kousek od místa, kde seděl, měkké klofavé zvuky rozhovoru dospělých, pocit, s jakým si uvědomoval sám sebe, délku svého těla, jako by vědomí bylo hedvábné roucho dotýkající se jeho kůže, kamkoli se rozhodl namířit svou pozornost...“

Přes charakteristickou hmatatelnou bezprostřednost takovýchto pasáží lze říct, že někdejší Updikeova bohatost se s léty vytratila. Na počátku devadesátých let, zvláště v románu Králík na odpočinku, začal používat nový, malinko drsnější styl, který bychom mohli nazvat lyrickou démotikou, břitkým a ohebným nástrojem k vytvoření portrétu nové Ameriky po studené válce s její mdlou politikou a nenažraností nadnárodních firem, Ameriky nadměrné spotřeby a levných japonských aut, Ameriky zahraničních válek a domácí anomie. Avšak fikce na vlastní riziko flirtuje s rušnými událostmi veřejného života a sem-tam lze ve Vesnicích zpozorovat novou, až okázalou vážnost – „Cítíme se stvořeni pro lepší svět a sami si můžeme za to, že toto není ráj“ –, která nezní upřímně uprostřed nasládlé intimity stylu, jemuž se v jeho nejlepších podobách nevyrovná žádný z Updikeových současníků. Nedosahují-li tedy Vesnice, které záměrně nesměřují k žádným vyvrcholením a odhalením a mohly by se jmenovat též Sentimentální výchova Owena Mackenzieho, úrovně nejlepších Updikeových děl, jsou i tak, stránku po stránce, rozkošnicky příjemným počtením. V následujícím odstavci leží Owen, ustaraný, přesto okouzlený cizoložník, v posteli se svou ženou a přemýšlí o milence: „Když uléhal vedle Phyllis, v hlavě mu vířily částečky té druhé – vnitřní křivky dvou plachých, mělkých ňader, která odhaloval výstřih jistých šatů, skelný vyzývavý pohled jejích hnědozelených duhovek, když trochu přebrala, její nervozitou zavlhlá dlaň, když se dotkla jeho, výraz na její tváři, když ji něco vzrušilo a pobavilo, samé oči a samá ústa, a suchý stisk rtů, když zadusila smích.“ Jednoduchost? Inu, neznám nikoho dalšího, prostě nikoho, kdo by psal stejně dobře.

Přeložila Tatiana Dacková.

Text poskytl A2 kulturnímu týdeníku The New York Review of Books.

Text oproti tištěné verzi není krácen.