Sardinky nemáme

Rodina s malými dětmi

Povídka

Jedete v džípu do supermarketu, na zadním sedadle ječí děti, v kufru o sebe břinkají vratné lahve. Venku je kolem nuly a náledí, ale se solením se nikdo neobtěžoval. V přihrádce spolujezdce leží nekonečný nákupní seznam, je v něm zmínka dokonce i o návštěvě toalety a o uvolněných cihlách. Vtom ztratíte vládu a smýká to s vámi od krajnice ke krajnici. Vyřadíte a srovnáte volant, ale ono se to řítí pořád dál a pořád větší rychlostí, tlak vzduchu urve střechu, potom vylétnou skla v okénkách. Dveře od kufru visí na vlásku, všude řinčí sklo. Jedna pneumatika musela zachytit o něco ostrého a zřejmě se prorazila, pravá strana drncá a skáče. Z auta je už jenom skelet na čtyřech kolech, z nichž jedno je prázdné a teď navíc mizí, uvolnilo se, koukněte, jak se kutálí pryč, děti mu mávají, udělej pá pá, ale vtom už ven letí i děti, nejdřív jedno, pak druhé, sviští vzduchem do nějakého křoví, slyšíte, jak ječí?

Nákupní seznam se třepotá v protivětru. Člověk po něm instinktivně chňapá, ale paže se utrhne. A když ji chcete zachránit tou druhou, obě dvě to vymrští vzhůru a kamsi dozadu, sotva je zahlédnete ve zpětném zrcátku, dokud ještě máte oči. Z kostí tlak odsaje maso, pak se vypaří celá kostřička a zbyde jen cvakající čelist. Uvolní se plomby, ale jazyk pořád ještě drží za zuby. A pořád dokola omílá stejná slova: dvoje kuchyňské utěrky a polotučné mléko, dvoje kuchyňské utěrky a polotučné mléko. Dokud nevyletí a s ním jeden po druhém i zuby. Nikdo nedokáže říct, co vlastně kola udržuje v chodu.

2003

Ženy bez mužů

Úryvek z románu

V jednom týdnu umřeli čtyři, tak to tady chodí. Jedním z nich byl Martin. Bydlel v bytovce za námi. Říkali jsme si, že ho jednou pozveme na kafe, ale z toho už teď nic nebude.

K Tině jsem se nastěhovala, protože jsem měla začít pracovat na trajektech. To místo mi sehnala ona. Volala tam a chvástala se mojí maturitou, gymnázium jsem dodělala ve čtyřiaosmdesátém. Seděla jsem v houpacím křesle, krmila Ditu z lahve a nemohla Tinino vytahování vystát. A tak jsem se houpala a houpala, pořád zběsileji, a vtom dole v jedné postranici něco prasklo. Zřítila jsem se na bok i s Ditou a lahví v náručí. Tina to viděla, zavrtěla hlavou a dál mluvila do telefonu. Otočila se k oknu v obýváku. Pršelo a déšť nechával na bytovkách dlouhé tmavé pruhy.

„Tak teda fajn a nashle,“ rozloučila se Tina a zavěsila.

„Kdyby ses slyšela.“

„Zítra se mu máš jít představit. Začít bys mohla od února. Ne, ona už nechce.“

Tina se natáhla po lahvi a zavrněla na Ditu. Pak úplně stejně zavrněla i na mě.

„Jak se říká?“ zahlaholila.

„Jak se říká co?“

Tina za mě odjakživa vyřizovala spoustu věcí. Říkávala, že na vině je naše máma. Máma ji nutila, aby se o mě starala hned, jak jsem přišla na svět. Musela mě přebalovat, dávat spát a zpívat mi na dobrou noc, až ji z toho rozbolelo v krku. Když si stěžovala, máma ji usadila: nežvaň a dej si chleba s marmeládou. Když jsem povyrostla, musela mě Tina vodit do školy a každý den se mnou dělat úkoly. A mým notýskem se oháněla jako důkazním materiálem:

„Jen se koukni, i vzkaz pro učitelku jsem psala já,“ řekla jednou mámě.

„Otravovalas, dokud jsem ti to nedovolila,“ uzemnila ji máma.

„,Janě nebylo dobře, ale je už zase ve formě.’“

„Protožes otravovala, kolikrát to mám opakovat.“

„No, no, no,“ utrousila Tina a šelmovsky přimhouřila oči.

I mhouřením toho Tina hodně vyřídila. Dita byla jeho přímým důsledkem a z Tininy strany pečlivě naplánovaným. Bylo jí čtyřiadvacet, když otěhotněla. Otec byl statný islandský elektrikář. Jenom tudy projížděl a musel přenocovat v přístavu Rødby. V hotelu chcíp pes, a proto vyrazil do města a potkal Tinu. Druhý den odjel a Tina neměla nejmenší tušení, kde teď je, nepamatovala si ani jeho jméno. Jmenoval se prý nějak jako Kádur nebo Kálif, ale to asi sotva.

Seděly jsme na zemi a dívaly se na havarované houpací křeslo. Dita žvatlala. Myslela jsem na to, že nebudu umět prodávat parfémy, v životě jsem nevlastnila jedinou lahvičku.

„Co uděláme s tím houpacím křeslem?“ zeptala jsem se.

„Dáme ho spravit.“

„Kde? Já to zaplatím.“

„Čím?“

Tina se postavila. Vyšla na chodbu, oblékla si kabát a vrátila se s peněženkou v ruce:

„Dojdu pro loupáky. Uděláme si útulňoučko.“

„Tino, já se na prodávání parfému nehodím.“

„To se naučíš,“ řekla a odešla.

Postavila jsem na kafe. Když se vracela, stála jsem u okna v kuchyni a mávala jí dolů z okna. Tina máchla nad hlavou sáčkem z pekárny.

—

Rozhovor se odehrál v Alsingově kanceláři. Když jsem vešla, nevstal. Natáhl se pro mou žádost a začal v ní listovat. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měla posadit, tak jsem zůstala stát. Půjčila jsem si Tininu koženou bundu.

„Hmmm,“ řekl Alsing. „Jak vám to klape doma?“

„Doma?“

„Myslím to mrně. Kolik vám je?“

„Devatenáct. Dvacet.“

Přikývl. Nespustil ze mě oči, ani když mi podával zpátky moje papíry.

„Jo jo, jste si podobné. Uniformu vám vydají tamhle vevnitř.“

Hodil hlavou směrem k vedlejší kanceláři a já nevím proč udělala drobné pukrle. Vyzvedla jsem si uniformu, dvě bílé košile a zavinovací sukni, a jela na kole domů s oblečením v igelitce na řidítkách.

„Ty ses vyspala s Alsingem?“ zeptala jsem se Tiny u večeře.

„Nééé,“ řekla a protáhla přitom „e“, takže se s ním vyspala.

„Má nechutně odulý rty,“ dodala jsem.

„To teda má.“

Moje věci dorazily z Næstvedu jednou ve středu brzo ráno. Tina odešla k doktorovi, aby nechala Ditu očkovat. Pootevřela jsem dveře, stěhovák škvírou prostrčil nějaké lejstro a požádal mě, ať ho podepíšu. Oznámil mi, že věci složí dole u dveří. Když jsem sešla před dům, už byl pryč. Moje věci se tam povalovaly bez ladu a skladu a já je krabici po krabici začala vynášet do bytu. Bylo jich devět. Potom jsem do schodů vyvlekla desku psacího stolu, na chodbě to nadělalo pořádný kravál. Stejným postupem jsem chtěla vynést i dno postele, jenže bylo naprosto nezvladatelné. Naštěstí přišla Tina domů a pomohla mi.

Pět krabic nebylo mých. Přetékaly starými krámy, vázami a porcelánovými figurkami zabalenými do novinového papíru. V jedné krabici byly napěchované pletené svetry a čepice, v další jsme objevily úplně nové stereo zabalené do bublinkového igelitu. Mělo gramofon i kazeťák a zesilovač, jenom bedny chyběly.

Tina výskala radostí. Ovinula se igelitem a zapojila všechny kontakty. Seděla jsem na zemi a mlčela. Některé z mých starých krabic nedorazily a já je chtěla zpátky. Ale asi by nešlo stěžovat si u stěhovací firmy a nezmínit se přitom o stereu.

„Cos měla v těch krabicích? Udělej seznam,“ poručila mi Tina, a když jsem se s tím konečně dotrápila, pokoušely jsme se sečíst hodnotu ztracených věcí. Dělalo to jen něco málo přes sto korun. Měla jsem tam třeba osmačtyřicet prázdných skleniček od hořčice, co pro mě nashromáždila máma. V jiné krabici jsem měla staré časopisy a plakáty. Celkově mělo stereo mnohem větší cenu. Tina trvala na tom, že budeme dělat jakoby nic.

„Určitě k němu půjdou zapojit moje bedny,“ dodala.

Ostatní čtyři cizí krabice s porcelánovými figurkami a ručně pletenými svršky jsme odnosily do sklepa. Praskal ve švech, a abychom dveře zase zavřely, musely jsme zabrat obě. Pospíchaly jsme nahoru. Bylo to, jako kdybychom spáchaly menší zločin. Ale Tina říkala, že ze všeho se dá nějak vykroutit.

Dvakrát po sobě nám zplesnivěl sýr a byla to moje vina. Vím jistě, že máma jednou prohlásila, že sýr nesmí přijít do ledničky. Proto jsem ho strčila do igelitového pytlíku a uklidila do kredence. Jak jsem to měla vědět, já sýr nejím. V bytě bylo navíc přetopeno, protože Královo pole mělo společný účet za topení, a tak bylo třeba pořádně fajrovat, jak říkala Tina. Chodila v krátkých rukávech celý rok. Kvůli tomu sýru nadávala. Já zase nadávala kvůli popelníkům, protože do nich lila vodu a to smrdělo.

Ale oběma nám chutnala tradiční omáčková kuchyně. Taky nás bavilo vylehávání na sedačce, zvlášť mě. K tomu přistupovala ještě společná obliba čerstvých housek z pekárny a pravidelně ve čtvrtek i četba časopisů. To nás naučila máma, čtvrtkem vždycky týden vrcholil. Z té tradice nám zůstala průpovídka:

„Už to víš?“ řekla jedna.

„Nevím, ale chci si to přečíst sama,“ odpověděla druhá.

Četly jsme i Tove Ditlevsenovou, Knutha Beckera a Pearl S. Buckovou. Ve škole v Næstvedu mi jeden kluk vmetl do tváře, že to není pořádná literatura. Jmenoval se Hans a několik let studoval na univerzitě. Jeho výrokům jsem nepřikládala zvláštní význam. Kdyby opravdu byl tak velký literát, asi těžko by se přihlásil do školy pro ergoterapeuty.

—

V hotelu Ptačí let jednou kuchař odřízl zkažený konec svíčkové a zbytek podal sedmi hostům z Holandska. Přiťukli si, připili a pustili se do jídla. Kuchař byl ochmelka. Majitel byl ochmelka. Hospodyně umřela na otravu jídlem, ale to už bylo hodně let. Než umřela, stačila zavařit dvaasedmdesát sklenic pikantní červené řepy. Pořád ještě stály vyrovnané v řadách v kotelně. Podávaly se ke karbanátkům à la Ptačí let. To přišlo Tině jako vůbec to nejhorší. O prázdninách po devítce byla v hotelové kuchyni na brigádě a trochu se zamilovala do kuchaře. O pauzách seděla venku na schodech a máčela si zanícený prst v mýdlové vodě. Pojď ochutnat omáčku, vybídl ji kuchař a zamrkal na ni. Dostávala osmnáct korun za hodinu a nebylo se co ofrňovat. V Danhotelu platili jenom patnáct.

Jednou jsem ji viděla, jak v pracovní době utíká Přístavní ulicí, kvičela na celé kolo, za ní běžel kuchař a bílé dřeváky měl v rukou. Jely jsme zrovna s Kirsten Hansenovou na pláž. Poprvé nám dovolili, abychom se na pláž vydaly samy. Bylo nám deset a po prázdninách jsme šly do páté třídy. Měly jsme stejná kola a ve vlasech stejné perly. Šlapaly jsme vedle sebe ve stejném tempu a za Tininým kvičením jsme se ohlédly současně. Kuchař už ji skoro dohnal, když vtom moje přední kolo vjelo do předního kola Kirsten Hansenové, anebo to bylo obráceně, a naše kola se skácela a my ve stejné chvíli práskly hlavou o asfalt. Řidítka Kirsten Hansenové se zkroutila a zbytek cesty na pláž jsme kola musely tlačit. Když jsme dorazily na místo, do vody jsme vůbec nešly. Nevěděly jsme, jestli to není nebezpečné, když jsme se zrovna praštily do hlavy. Měla jsem neodbytný pocit, že je to moje vina. Tak můžeme aspoň počítat zrnka písku, hehe, řekla Kirsten Hansenová a vůbec se přitom nezasmála a Tina večer nepřišla domů v dohodnutý čas, z čehož měla nebezpečný průšvih.

Po desáté třídě začala pracovat na trajektech. První rok uklízela v restauraci, ale jakmile jí bylo osmnáct, Alsing ji přidělil do parfumerie. Z kroužku péče o krásu pořádaného Školou pro mládež už věděla všechno o čisticích mlécích a pleťových tonicích. Zbytek se rychle doučila. V prosinci uměla nazpaměť osmatřicet parfémů. Když jsme si vyjely do Nykøbingu na městské vánoční trhy, bavila se tím, že čenichala za ženami na pěší zóně a hádala: Nina Ricci! Missoni! Rive Gauche! Nechceš se uklidnit, řekla jí máma, ale Tina se neuklidnila.

—

Hned za Tågerupem se vlak zastavil. Nejdřív to zasyčelo, pak všechno docela ztichlo. Chvíli jsme poslouchali. Pak se Bo zvedl a stáhl okénko. Celý se vyklonil a podíval se dopředu i dozadu. V týle měl dlouhé vlasy.

„Nevyklánějte se z oken!“ zahlaholila Tina a podívala se do stropu.

„To víš, že jo,“ utrousil Bo.

Vlak opravdu nevydával žádné zvuky. Tina zavzdychala. Několik racků skřehotalo nad poli.

„Vidíš něco?“

Vstala a postavila se vedle Boa. Musela si stoupnout na sedadlo, aby viděla ven.

„Leda kulový. Hm. Tak si na to dáme cigáro,“ zavelela.

Kouřili ven z okna.

„Tino, nepotřebuješ doma s něčím píchnout? Mám teď čas.“

„Neuměl bys opravit houpací křeslo? Do prvního ale nemám ani vindru.“

„S tím si nelam hlavu. Někdy se na to mrknu.“

„Já nějaký peníze mám,“ ozvala jsem se, ale Tina po mně přes rameno šlehla pohledem.

Z chodby se ozvaly hlasité kroky. Průvodčí rázně odšoupl dveře:

„Spadlo vedení. Čekáme.“

„Děláte si legraci,“ řekla Tina.

„To se holt nedá svítit,“ prohlásil Bo.

„Chvíli to potrvá.“

„Nějaká porucha na síti?“ zeptal se Bo.

Průvodčí pokrčil rameny:

„Já nic nevím. Mám to jen oznámit. Za víc mě neplatí.“

„No to je síla, co?“

„Ano, je to síla. Nezmrznete tu, děvčata? Jestli je vám takové vedro, můžu vám nechat otevřené i dveře.“

Když vlak stál slabou půlhodinu, vystoupili jsme. Spočítali jsme si, že až dorazíme na silnici, je to domů zhruba osm kilometrů. Nejdřív jsme ale museli přelézt drátěný plot a pak přejít hrbolaté pole. Možná pod sněhem leželo ladem. Tině to v růžových kozačkách dalo pořádně zabrat. Ale Bo na tom byl ještě hůř. Sníh se mu lepil na dřeváky. Těžkly a těžkly. V jednom kuse musel zastavovat a sníh sklepávat.

Na cestu jsme nejdřív dorazily my dvě. Byla nám zima. Pozorovaly jsme Boův zápas s botama.

„Proč to s náma vždycky dopadne takhle?“ zamumlala Tina a z dlaní si u pusy udělala trychtýř:

„Tak jdeš, Bo?“

„Do prdele!“ zavolal na nás a ukázal si na boty.

„To vidíme,“ křikla Tina. „Počkáme na tebe.“

Poskakovaly jsme, abychom se zahřály. Když se k nám Bo dotrmácel, sotva jsme popadaly dech. To on ale taky. Na silnici se šlo mnohem líp. Nebyl vůbec žádný provoz, a tak jsme všichni tři mohli jít vedle sebe. Tina se do mě zavěsila. Působila vesele, i když z výletu sešlo. Těsně před Lundegårdy se zastavila a zaklonila hlavu:

„Koukněte se na to nebe.”

„Modře zrovna nevypadá,“ řekl Bo.

„To ne, ale je obrovitánský.“

„To je překvápko, když je to tady taková placka.“

„Teď troubily trajekty,“ ozvala jsem se.

„Taky si připadám jak trouba,“ utrousil Bo.

„Možná na moři sněží,“ řekla Tina. „Možná jen troubily na pozdrav.“

—

Tina nedala jinak a já si musela půjčit její saténovou košili. Sama si oblékla šedý bavlněný komplet, minisukni a tričko s krátkým rukávem. Na parádní oblečení jsme si musely obléct tlusté mikiny, aby se do nás cestou nedala zima. Do Danhotelu to bylo několik kilometrů. V tlačení kočárku jsme se střídaly. Míjelo nás auto s nějakými kluky a troubilo. Tina mávala oběma rukama vysoko nad hlavou a smála se:

„Na tohle už jste starý!“

„To byl Michael?“ zeptala jsem se.

„Jo, a Kůň. To auto patří jeho bráchovi.“

„Ty se s nima pořád bavíš?“

Tina pokrčila rameny:

„Občas. Jsou docela fajn. Páni, umírám hlady.“

Ale v Danhotelu bylo pro nemoc zavřeno. Dlouho jsme zíraly na papírovou ceduli na dveřích. Uvnitř někdo luxoval. Za námi v přístavu se mezi rybářskými loděmi černala klidná hladina, ale v dáli u mol se voda čeřila.

„A takhle je to s náma pořád,“ utrousila Tina.

„Můžu upéct tu dobrou pizzu se sardinkama,“ řekla jsem a položila jí ruku na koženou bundu.

„Sardinky nemáme.“

„Tak bez nich.“

„Nemáme ani kvasnice.“

„To nevadí. Dám tam prášek na pečení.“

„To jde?“

„Za pokus nic nedám.“

„A chce se ti?“

Přikývla jsem, otočily jsme se a vracely Přístavní ulicí, za zády moře. Za spořitelnou už ho nebylo slyšet. Zbyl jen svistot dálnice. Vichr. Znělé hlasy z nějakého domu a jinak nic.

Přeložila Helena Březinová.

Povídka pochází z antologie Polární záře: Dánské povídky 2001–2003 (Nordlys: Danske noveller 2001–2003), nakladatelství Gyldendal, Kodaň 2004.

Ukázka je románu Ženy bez mužů (Rødby-Puttgarden), nakladatelství Samleren, Kodaň 2005.

Vydání překladu připravuje nakladatelství Paseka.