Přestože v současnosti česká veřejnost a dokonce i méně seriózní publicistika klade nezřídka automaticky rovnítko mezi islámský fundamentalismus a palestinské hnutí odporu (a místy dokonce Palestince jako národ), je třeba tyto zavádějící zkratky odmítnout.
Ačkoliv hrál většinový sunnitský islám zcela samozřejmě výraznou roli při utváření palestinské identity a národní kultury, v prvních desetiletích v odporu vůči sionismu a Izraeli jednoznačně převládala hnutí sekulárně nacionalistického až krajně levicového charakteru. Legendární protibritský odboj národního hrdiny a „prvního šahída“ Izzuddína al-Qassáma z třicátých let nebyl navzdory častému mínění nábožensky zcela rigidní a účast islamistů z Muslimského bratrstva v izraelské válce za nezávislost (1948–49) byla poměrně nízká. V relativně liberální palestinské společnosti (na arabské poměry) se islamistická hnutí, především Hamás, navenek plně projevila až po vypuknutí první intifády v roce 1987. Tomu ovšem předcházela letitá mravenčí práce mezi veřejností, jež umožnila výraznější zakořenění islamismu v palestinské společnosti.
Konec panarabského socialismu
V mnohém představoval zásadní ideologicko-paradigmatický zlom rok 1967 a katastrofální prohra arabských států s Izraelem v Šestidenní válce, kterou následovala izraelská okupace rozsáhlých území, včetně palestinského Západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Tato porážka zasadila smrtící ránu panarabskému socialismu, do té doby dominujícímu proudu arabské politiky, ztělesněnému výraznou osobností egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira. Na jedné straně měla Šestidenní válka za důsledek naprostou „palestinizaci“palestinské otázky, autonomizaci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a zpřetrhání pout Palestinců s arabskými vládami, na straně druhé poskytla bolestivá izraelská okupace dostatek argumentačního arzenálu islamistům, poukazujícím na odklon od „pravé víry“ jako hlavní příčinu utrpení palestinského lidu. V tomto ovzduší se zcela logicky dostávalo do popředí Muslimské bratrstvo, palestinská pobočka mezinárodního hnutí s dlouholetou tradicí především v konzervativnější Gaze.
Aktivisté Muslimského bratrstva se rychle naučili působit ve stínu izraelské okupace. Od sedmdesátých let Muslimští bratři neúnavně budovali síť školek, pečovatelských domů, knihoven, sportovních klubů a dalších sociálních projektů, jejichž prostřednictvím šířili svůj vliv. Charita byla vázána na mešity a islámská daň zakát či finanční pomoc od islamistických organizací z Jordánska či Saúdské Arábie byla používána na pomoc tisícům strádajících rodin. Mešity se ukázaly být ideálním místem k agitaci; Izraelci si islámských svatostánků příliš nevšímali, zatímco veškeré politické aktivity nacionalistů likvidovali už v zárodku. Islámské centrum, jež Muslimské bratrstvo vybudovalo jako zastřešující organizaci svých aktivit, mělo mimořádný vliv mezi studenty a rovněž se osvědčilo při urovnávání sporů a neshod mezi jednotlivými rodinami a klany uvnitř palestinské společnosti. Byly však i případy, kdy Muslimské bratrstvo u Palestinců narazilo; opakované útoky jeho členů na obchody s alkoholem či „nevhodně“ oblečené ženy nesla relativně liberálně naladěná palestinská společnost velmi nelibě.
V Gaze, vzhledem k historickému vývoji a zdejší podstatně chudší a tradičnější společnosti, mělo Muslimské bratrstvo výrazně lepší pozice než na Západním břehu. V každém případě, ačkoliv v sedmdesátých a osmdesátých letech přestavovala OOP stále naprosto dominantní palestinskou platformu, vliv islamistů byl díky jejich organizačním schopnostem obrovský. Trpělivá agitace za vytvoření „nové islámské generace“ se vyplácela. Stále větší procento žen nosilo tradiční islámský oděv, stále více mužů dávalo přednost plnovousu před obligátním knírem, a i v jiných situacích se navenek projevovala jasně stoupající islámská orientace Palestinců. Islamizace společnosti přiměla i sekulární palestinské vůdce, včetně Jásira Arafáta, stále častěji používat ve svých vystoupeních náboženskou terminologii. Části fundamentalistů ovšem po určité době vadil „pacifistický“ kurs Muslimských bratří a v roce 1980 tak vzniká malá a sektářská, nicméně významná radikální organizace Islámský džihád, požadující okamžité zahájení ozbrojeného boje proti Izraeli a následné ustavení revolučního islámského státu. Později i samo Muslimské bratrstvo zformovalo své úderné složky, mající za úkol „přímou akci“ proti izraelské okupaci (před počátkem intifády se však zatím stále jednalo především o trestání kolaborantů s okupační správou, případně prostitutek či obchodníků s drogami, a také o obranu před útoky stále radikálnějších židovských osadníků). Tak se islamisté konečně dostávají do hledáčku izraelské armády a v roce 1984 je na ně podniknut velký zátah, při němž je mimo jiné poprvé uvězněn (a po roce v rámci „výměny vězňů“ propuštěn) i charismatický duchovní vůdce Muslimského bratrstva a paraplegik Ahmad Jásín, později zavražděný Izraelci při jedné z tzv. mimosoudních likvidací.
Kult mučednictví
V prosinci roku 1987 v době rozpuku intifády, všelidového palestinského povstání, jež bylo reakcí na dlouhodobě nesnesitelnou situaci na okupovaných územích, se ustavilo nezávislé militantní hnutí Hamás. Hnutí sebe samo ve své chartě definovalo jako křídlo Muslimského bratrstva v Palestině, nicméně následný běh událostí znamenal de facto rozpuštění Muslimských bratří v Hamásu. Hamás založil vedle vojenského křídla i křídlo politické a charitativní a plně převzal veškeré sociální aktivity bratrstva, čímž si zajistil trvalou přízeň části obyvatelstva. Jako cíl si hnutí vytyčilo vybudování islámského státu na celém území Palestiny, což by v důsledku znamenalo zánik Izraele, tedy cíl, jejž OOP v čele s Arafátovým Fatahem již opustila. Konflikt s Izraelem Hamás definoval na ryze náboženském základě a na rozdíl od sekulárních nacionalistů neprojevil tendenci rozlišovat ve své ideologii mezi pojmy žid, sionista a Izraelec. Postoj k židům, tak jak je vykreslen ve zmíněné chartě hnutí, ovšem působí poněkud schizofrenně. Na jedné straně dokument obsahuje pasáže obviňující židy z celosvětového spiknutí, na straně druhé vyzdvihuje tradiční toleranci islámu vůči judaismu a židům, a dokonce připouští existenci židovské minority v osvobozené Palestině. Těžkou ránou pro palestinské islamisty byly mírové dohody z Osla mezi Izraelem a OOP v září 1993, které oficiálně ukončily palestinské povstání. Poněkud ironicky teprve po ukončení intifády zahájili Hamás a Islámský džihád kampaň proti mírovým jednáním v podobě sebevražedných atentátů v izraelských městech. Tuto taktiku, založenou na vypjatém kultu mučednictví (dříve typickém spíše pro ší'itskou větev islámu), jež smutně zastínila ostatní podoby palestinského odporu, později za druhého palestinského povstání (2000–04) převzaly pro její efektivnost i některé sekulárně nacionalistické organizace. Palestinské atentáty, tvrdé operace izraelské armády i občasné útoky židovských extremistů, všemi zúčastněnými stranami shodně prezentované jako odvety za předchozí zločiny nepřátel, rozpoutaly nekončící spirálu násilí, která úspěšně nabourávala mírový proces.
Jednotný Hamás?
Když v palestinských parlamentních volbách roku 2006 Hamás zvítězil s bezmála 45 % hlasů, odmítl Izrael i západní země demokratickou volbu Palestinců akceptovat. Po sestavení vlády Hamásu, následné mezinárodní ostrakizaci a neúspěšném pokusu o sestavení palestinské vlády národní jednoty, se rok po volbách rozhořely střety mezi konkurenčními Hamásem a Fatahem, podporovaným Západem i Izraelem. Situace vedla k rozdělení Palestiny na Západní břeh Jordánu pod vládou prezidenta Mahmúda Abbáse a zcela izolovanou Gazu pod vedením vůdce Hamásu Ismá'íla Haníji.
Ačkoliv se Hamás může zvenku jevit jako nekompromisní fundamentalistické hnutí, neschopné jakkoliv ustoupit ze svých rigidních principů, při bližším pozorování se ukazuje, že jde o hnutí vnitřně diferenciované a obsahující i umírněné křídlo, schopné pragmatických kompromisů. To se projevilo například i účelovým spojenectvím se sekulárně 'alawitskou Sýrií či rezignací na zavádění některých pro palestinskou společnost nepřijatelných šarí'atských norem tradičního trestního práva, skýtá naději na optimističtější vývoj izraelsko-palestinského konfliktu. Nakonec i exilový předák Chálid Maš'al, považovaný za radikála uvnitř hnutí, v nedávné době pružně zrelativizoval platnost některých fundamentálních bodů charty Hamásu pro současnost a nepřímo připustil možnost existence Izraele vedle budoucího palestinského státu. Zda v Hamásu, a potažmo v palestinské politice jako celku, převládne duch pragmatismu a ochota k mírovému řešení bolestivého konfliktu, bude ovšem záležet do značné míry na rozumném přístupu Izraele a kompetentním jednání celého mezinárodního společenství, které dosud při hledání přijatelného řešení blízkovýchodního problému naprosto selhává.
Autor studuje Blízkovýchodní studia na ZČU v Plzni.