Vzpoura budoucnosti o záchranu duše Diskuse o reformě vysokého školství se potácí u vulgárních představ lenivých studentů, nepraktických oborů a školného. Ignoruje tak jádro sporu: jaká bude naše společnost budoucnosti a kdo jí bude vládnout.
Sociologové jako Anthony Giddens charakterizují naši pozdněmoderní dobu jako éru ovládanou expertními systémy. To znamená, že člověk dnes již není pánem svého života. Rozvoj technologie, hospodářství i organizace společnosti dosáhl takové úrovně, že jej vyvázal i z času a prostoru. Typickým příkladem jsou supermarkety: nepoznáme v nich ani roční dobu, ani místo, kde se nacházíme. V zimě, v létě, v Evropě i Americe najdeme na pultech sushi rýži, pomeranče i rajčata. Domy, v nichž bydlíme, jsou dílem expertů, stejně jako počítač, na němž píši tento text. Bankovní převody, díky nimž jsme odměňováni za svou práci, probíhají mimo naše oči, stejně tak transakce, jimiž svým zaměstnavatelům přinášíme zisk.
Vláda expertů
Svět, v němž se nacházíme, je svět svěřený do rukou expertů, a to navzdory našemu mýtu o demokracii – politikové jsou obklopeni komisemi a radami odborníků, kteří poskytují důvěru ve svá rozhodnutí. Experti hodnotí hrubý domácí produkt, bankrotují Řecko, válčí spolu o globální klimatické změny. Podvody s vysokoškolskými tituly jen potvrzují, jak důležité je v současnosti být expert a jak na ně v našich životech dnes spoléháme.
Odborníky dnes generují především univerzity. A nejen že je kvalifikují titulem, ale především vytvářejí samy struktury odbornosti. Stane-li se nějaký obor lidské činnosti univerzitním, je expertní, ztratí-li tento charakter, může ztratit i svůj význam pro organizaci společnosti. Boj o reformu školství tedy je boj o to, kdo bude určovat, co je a co není expertní. Jestliže by získal větší vliv na vzdělání bankovní sektor nebo technologické firmy, budou ony vytvářet expertní budoucnost. Vzpomeneme-li na globální klima či problémy eurozóny, ti, kteří v budoucnu budou řešit podobné problémy s naší důvěrou, budou odborníci, jež vychovaly školy formátované těmito nebo následujícími reformami.
Potřeby a nepotřeby
Současné reformy směřují ke ztrátě autonomie vzdělávání a k tomu, že expertní systémy naší společnosti budou otevřeně vytvářeny privátním sektorem. V pozadí všeho je teze, že existuje potřebné a nepotřebné vzdělání, vzdělání praktické a to, které k ničemu není. To je nejnebezpečnější myšlenka, jež jde ruku v ruce s mýtem, že student je parazit.
Vzdělání lze chápat jako cestu a cíl. Dnes vidíme, že vítězí druhý význam, tedy vzdělání jako suma poznatků a schopností. Kvantifikovatelných a testovatelných, ať už scientometrií, nesmyslnou honbou za publikacemi beze smyslu nebo různými žebříčky a ratingy. Vzdělání jako cíl je vzdělání praktika, který skončí školu a dokáže postavit most či vypěstovat nový druh kukuřice. To je však jen část toho, co by měly poskytovat univerzity. Jen jakýsi vedlejší produkt – protože tím hlavním je vzdělání jako cesta, tedy rozvoj poznání. Ať už dokážeme dohlédnout, co znamená pro praxi, či nikoliv.
Tak i vznikla věda na úsvitu filosofie. Jako snaha o poznání toho, jak funguje svět, společnost, člověk. Jak myslet. Neustálá reflexe, rozvoj myšlení, je postavena na diskusi osobností, nikoliv osob, na rozvoji názorů, na dialogu. Vzdělání jako cesta je rozumění, hledání smyslu, jenž nikdy není ukončen. Ta stejná snaha, která se pak odráží v životě v obci, jenž reflektuje. Platonská „péče o duši“ vede k rozvoji péče o obci, jak ukázal český filosof Jan Patočka. To je vzdělání, které ztrácíme, když přistoupíme na rétoriku o tom, že univerzity mají pouze vytvářet experty pro praxi. Takový přístup ničí bytostný charakter vzdělání, tedy to, že je především dialogem mezi studenty a pedagogy, společnou tvorbou lidské kultury. Ta formuje, jak žijeme, jak se vnímáme a jak dokážeme čelit např. totalitám.
Už dnes je v posluchárnách prostor pro diskusi díky mnoha podmínkám současného školství zanedbatelný. Reformy tak, jak o nich dnes mluvíme, však vůbec ruší to, co vnímám jako smysl univerzity. Přetavují je do nebezpečné vize krásného nového světa technokracie, ne nepodobného tomu z Konce civilizace Aldouse Huxleyho. V něm se však nedá dělat věda, neb se v něm zastavilo poznání. Proto budoucí experti dnes na univerzitách bojují. Proti ztrátě duše své i obce.
Autor je režisér a pedagog na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.