Pro většinu tuzemských rockových fanoušků je skladatel Edgar Varèse tím, koho bezmezně uctíval Frank Zappa. Pozoruhodné dílo velkého individualisty, stojícího mimo jakékoli (i avantgardní) školy, ale rozhodně stojí za průzkum. Nejen proto, že má 22. prosince stopětadvacáté výročí narození.
Přelom 19. a 20. století byl zásadním momentem nejen v dějinách umění. Hudba opustila tradiční způsob práce a celý její tonální systém, podobný Mendělejevově periodické tabulce, se postupně rozložil na jednotlivé prvočinitele. Materiálem hudební kompozice se tak mohly stát nejen individualizované tóny nebo disonance vyplňující celý průběh skladby, ale také nehudební zvuky, ruchy a šumy. Hudební avantgarda počátku 20. století tímto způsobem dodnes významně určuje podobu artificiální hudby. Jedním z nejvýraznějších představitelů hudebního předvoje byl původem francouzský skladatel Edgar Varèse.
Solitér
Varèse bývá často uváděn jako americký skladatel, narodil se však v Paříži, v Paříži studoval a dětství i adolescenci strávil střídavě ve Francii a Itálii. Později žil v Berlíně a teprve ve třiceti letech přesídlil do New Yorku. V Americe pak ale strávil padesát let života a premiéroval tam většinu svých skladeb. V Americe také založil první společnost na provozování nové americké hudby, stejně jako Nový symfonický orchestr pro provozování soudobé hudby. Přednášel na Kolumbijské univerzitě a v New Yorku roku 1965 také zemřel. Po celou dobu byl v kontaktu s evropským děním a s představiteli takzvané druhé, poválečné avantgardy, spolupracoval s pařížským studiem konkrétní hudby a uznání se mu v padesátých letech dostalo zejména díky avantgardně orientovaným letním kompozičním kurzům v německém Darmstadtu.
Podstatná je ale jeho práce. Varèse byl solitér stojící nejen proti tradičnímu slohu, ale i proti dominantním proudům avantgardního vývoje včetně skladatelů takzvané Druhé vídeňské školy. Obvykle je zmiňován v souvislosti s vykročením po zdánlivě slepé cestě radikální hlukové hudby italského futurismu a zvykově se také poukazuje na jeho ovlivnění jednak dojmovou (impresionistickou) hudbou Clauda Debussyho a rovněž explozivní rytmikou raného, tedy ještě „pohanského“ Igora Stravinského.
Ve Varèsově díle je předjímána konkrétní i elektroakustická hudba, stejně jako projekt otevřeného díla, který není definitivním konceptem, ale naopak živým organismem s možností dalšího vývoje. Varèse ovlivnil americké progresivní autory a současně se vedle Antona Weberna stal jedním z klíčových východisek pro autory již zmiňované druhé avantgardy. Jeho kompozice je možné chápat jako materiálové skladby, jako znějící tělesa, jejichž stavebními kameny jsou zvuky, dominantně pak zvuky hudebních nástrojů.
Corps sonore
Na přání rodičů studoval Varèse nejdříve matematiku a přírodní vědy. Už v devatenácti letech se ale rozhodl pro hudbu, vstoupil na pařížskou Scholu cantorum a poté si hudební vzdělání doplnil na pařížské konzervatoři. Jeho první výraznou hudební aktivitou bylo provozování skladeb čistě vokální, převážně renesanční hudby a později se už v roli dirigenta věnoval i hudbě orchestrální. V Praze roku 1914 například řídil koncert z ukázek Debussyho Umučení svatého Šebestiána. I jako komponista se zpočátku orientoval na pozdně romantickou a impresionistickou hudbu.
Rozhodujícím okamžikem se pro něj ale stalo setkání s teoretickým spisem Návrh nové estetiky hudební (1907) italského skladatele Ferrucia Busoniho. Busoni, sám průměrný a vlastně tradičně orientovaný komponista, v něm volal po „osvobozené“ hudbě a mimo jiné také po hudbě rozšiřující svou materiálovou základnu o netónové zvuky. V dalších úvahách předpokládal příchod „nové klasicity“, chápané však nikoliv ve smyslu návratu k tradici klasicistního slohu, ale jako vykročení k „prahudbě“, k základům, k prameni, kde forma generuje obsah a obsah rodí formu. Právě tyto úvahy mimo jiné vystihují povahu Varèsovy hudby, která se v určitém okamžiku dostává mimo čas a prostor a není už avantgardní, futuristická či jiná, ale jednoduše je. Často se ozývá jako ohlušující sesuv půdy a je rovněž metaforicky charakterizovatelná slovy jako erupce, detonace, také láva a hrubé tahy štětcem. Díky využití nehudebních zvuků a díky akcentu na rytmus získává zvláštní imaginativní a nepřehlédnutelně spektakulární charakter a frenetický výraz.
Sirény, magnetofonové pásy a bicí nástroje
Mezi nejslavnější, významné a současně anticipační skladby Edgara Varèse patří Ionisation (1931) věnovaná bicím nástrojům. Protože jich je v původní verzi celkem 41 a jsou navíc podpořeny poplašnou sirénou a rytmizovanými údery na klavír, je možné hovořit o skladbě v pravém slova smyslu orchestrální. Vedle důrazu na bicí nástroje je pro Varèse typické právě užívání uvedených sirén, zejména pak práce s jejich široce rozevřeným glissandem vplouvajícím do mohutných akustických objemů. Precizní organizace zvukového průběhu a s tím související tektonika skladby, opřená o nezvyklý hudební efekt, je charakteristická i pro elektroakustickou skladbu Poème électronique. Její premiérová produkce byla realizována pomocí čtyřiceti čtyř reproduktorů umístěných v jehlanovité budově pavilonu Philips na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. I samotný vznik této budovy je zajímavý, neboť je výsledkem spolupráce architekta Le Corbusiera a skladatele (a Corbusierova asistenta) Iannise Xenakise. Se záznamovou technikou Varèse nepracoval poprvé.
Čtyři roky před Expem ve skladbě Déserts (1954) kombinoval živou hru na dechové a bicí nástroje se stereofonním záznamem rytmizovaného hluku. Pro netradiční obsazení je určená také skladba Ecuatorial (1937), ve které je kromě varhan a jiných nástrojů použitý v té době nový elektrofonický bezdotykový nástroj ruského vynálezce Leóna Theremina nazvaný lakonicky theremin. Díky vokálnímu basu a členění kompozice se tato práce přimyká k dramatickému jevištnímu tvaru. Všechny uvedené skladby, představující jen zlomek Varèsova díla, pocházejí z doby, kdy už byl jejich autor konfrontován se zmiňovaným textem Ferrucia Busoniho. Symbolické je, že většinu jeho předchozí práce i písemnosti zničil požár. Pozoruhodná je rovněž recepce Varèsových děl, speciálně pak v českém kulturním prostředí. Česká meziválečná hudební avantgarda Edgara Varèse (podobně ale jako například Antona Weberna) v podstatě zcela ignorovala a ještě v šedesátých letech se jeho jméno uvádělo s adjektivem „neznámý“ či „málo známý“. Dodnes je v českých celostních historiografických pojednáních uváděn jako marginálie, byť experimentátorské povahy.
Autor je skladatel a muzikolog.