Z iniciativy Pražské komorní filharmonie povstal koncertní cyklus Krása dneška i soubor Prague Modern, zabývající se, řekněme, soudobou vážnou hudbou.
Cyklus koncertů soudobé hudby Krása dneška má za sebou pět úspěšných sezon a postupně se mu podařilo zaplnit jedno skutečně prázdné místo v nabídce českého (pražského) koncertního života. Čtveřice koncertů (odehraných v lednu až dubnu 2010) nemá ambici mapovat aktuální proudy současné hudební kompozice. Nabízí primárně hudbu prověřených klasiků 20. století, která je nezřídka doplňována některým ze současných českých hudebních skladatelů.
Na jedné straně tedy lze hovořit o dramaturgii sázející na jistotu, o dramaturgii zbavené snahy objevovat, hledat a pak nabízet zmiňovaný obraz současnosti. Na straně druhé ale můžeme ocenit skutečnost, že na českých pódiích zaznívá hudba takzvaně nová, hudba 20. století a hudba atonální, byť bychom pod dojmem nabídky koncertního života ostatních (početnějších) evropských zemí mohli něco takového považovat za věc zcela samozřejmou. Jinými slovy, uvádět na programu známá jména jako Schönberg, Boulez, Stockhausen nebo Feldman atp. je v Česku stále ještě odvážné jednání a díky tomu se relativně konzervativní dramaturgie může jevit v mnohem příznivějším světle.
Tento nelichotivý stav však nehovoří o ignoranci posluchačské obce, ale spíše o obecném, to je o neinformovaném a českým hudebním prostředím sterilizovaném veřejném povědomí o obsahu pojmu „vážná hudba“ či hudební umění obecně. Koncerty tohoto cyklu je ale také možné chápat z úplně jiných pozic, a to jednoduše jako obyčejnou chuť hrát právě takovou hudbu, jaká se na těchto koncertech hraje. Nic víc, nic méně. Navíc zásluhou jejich vzrůstající popularity mohl v roce 2008 vzniknout na půdě orchestru Pražská komorní filharmonie (PKF) nový soubor Prague Modern, který je orientovaný primárně na soudobou hudbu a který, stejně jako celá Krása dneška, vděčí za svůj vznik nejen PKF, ale také Francouzskému institutu. A pravdou zůstává, že důraz na francouzskou hudbu je v dramaturgii koncertů patrný, byť je mírný a nenásilný. Na druhé straně ale proč ne? Není co kritizovat, alespoň je zde někdo, kdo ukáže prstem na pódium a řekne: takhle zní Olivier Messiaen. Šestá řada cyklu kromě skladatelů jako Pierre Boulez či Henri Dutilleux už žádná další známá francouzská jména nepřinesla. Z klasiků 20. století zazněla hudba Itala Luciana Beria a na jaře se můžeme těšit také na jevištní dílo Pierrot lunaire Rakušana Arnolda Schönberga.
Dutilleux, Berio a Bartoň
V úterý 12. ledna měl účinkující ansábl Prague Modern ve Švandově divadle na programu čtyři skladby tří autorů. Provedena byla komorní skladba Citace (pro hoboj, cembalo, kontrabas a bicí, 1991) u nás málo známého klasika francouzské hudby 20. století Henriho Dutilleuxe, dále skladba Sekvence XII (1995) pro sólový fagot světově proslulého Luciana Beria a také dvě skladby docenta HAMU Hanuše Bartoně nazvané In d pro klarinet a elektroakustickou stopu (2005) a Paralelní prostory I pro komorní obsazení a bicí (2003). U Paralelních prostor I a Citace se jedná o hudbu prostou jakékoliv výrazové či jiné krajnosti a zejména prvně zmíněný kus je vysoce kultivovaný a vlastně reprezentativní akademický standard současné skladby, tentokrát vytvořené pro tři nástrojové skupiny, které spolu komunikují a střídavě buďto hrají ve vzájemné shodě nebo se rozcházejí a dosahují tak vzrůstajícího napětí.
Dramaticky a do několika oddělených částí členěná Dutilleuxova skladba Citace působí podobným dojmem, i když je stylově výrazně jednotnější a ve výrazu soustředěná až kontemplativní. Druhá provedená skladba Hanuše Bartoně In d pro klarinet a elektroakustickou stopu uvádí posluchače do sugestivní krajiny, kterou ale běžně známe z elektronické hudby. Klarinetový part i předehraná elektroakustická stopa mají své zdánlivě mimoběžné světy, které se v určitém okamžiku protnou a vytvoří dramatickou situaci, díky níž je skladba vedena k závěru.
Bezpochyby nejznámějším jménem večera byl Luciano Berio. Jeho slavná skladba Sekvence XII pro sólový fagot je příkladem tvořivého uchopení hráčské virtuozity, pohybující se na samotné hranici zvukových možností nástroje a myslitelné technické výbavy interpreta. Posluchačsky ji můžeme chápat různě, například jako pokus o napodobení verbálního projevu člověka, jeho řeči, která ale na rozdíl od jazyka bezpojmoslovné hudby nese konkrétní význam.
Čtvrtý koncert šesté sezony v úterý 9. února nabídne kromě hudby skladatelů Manuela de Fally, Jonathana Harveyho a Mauricia Kagela také dílo Ondřeje Štochla, vzniklé na objednávku ansáblu Prague Modern.
Autor je skladatel a muzikolog.