Pátý ročník festivalu Contempuls uvede mimo jiné skladby legendárních představitelů americké avantgardní hudby. Posluchači se budou moci přesvědčit, jak zásadní je rozdíl mezi jednoduchostí a banalitou a že využívání nahodilosti v hudební kompozici nezbavuje skladatele nutnosti konceptuálního uvažování.
Záměrem pražského festivalu Contempuls, který se letos uskuteční ve čtyřech večerech v průběhu listopadu v pražském prostoru La Fabrika a v kostele sv. Vavřince, je zprostředkovávat publiku kontakt s nejaktuálnější produkcí v oblasti světové soudobé vážné hudby. Tomu odpovídá i program, který bývá většinou doplněn o starší skladby vzniklé v průběhu druhé poloviny 20. století. Letošní ročník nabízí kromě jiného přelomovou kompozici Johna Cage Music of Changes z roku 1951 a o něco méně proslulou skladbu Mortona Feldmana For John Cage, zkomponovanou v roce 1982. V obou případech se jedná o díla, která jsou v různých ohledech precedentem při posuzování jakékoli jiné komponované hudby operující s náhodou či jednoduchostí.
Jen náhoda nestačí
Osoba Johna Cage je v kulturním prostředí všeobecně známá a i laická veřejnost si ji zcela po právu spojuje s tzv. aleatorikou, tedy s využíváním nahodilosti jako principu výstavby hudební kompozice. Skladba pro sólový klavír Music of Changes, kterou v Praze předvede Steffen Schleiermacher, je v tomto smyslu příkladná. Vznikla skutečně na první pohled prostým či banálním dotazováním se konfuciánské věštecké knihy I-ťing, neboli Knihy proměn, která v odpovědích určovala jednotlivé parametry skladby. Diktovala výšky tónů, jejich umístění v čase nebo třeba dynamické stupně.
Jednotlivá orákula rozhodně nejsou určená ke kompoziční práci, představují však velmi komplexně strukturovanou soustavu kauzalit, kterou je možné využít i tímto značně neortodoxním způsobem. Předtím je ale nutné vytvořit systém, díky němuž se z reakcí na dotazy dá budovat hudební struktura. Nestačí jen najít algoritmus pro překlad odpovědí do not. Systém musí být schopen s orákulem komunikovat tak, aby výsledkem byla skutečně hodnotná kompozice, zajímavá nikoli pouze neobvyklým způsobem vzniku. V prvé řadě to znamená vědět přesně, na co se orákula pomocí házení mincí zeptat a jak s odpovědí naložit. Hloupá otázka vede ke hloupé odpovědi a orákulum, stejně jako, jakýkoli jiný aleatorický systém, v tomto smyslu skladateli práci neulehčuje. Cage musel dát věštecké knize vždy na výběr určitou skupinu proměnlivých parametrů skladby tak, aby každá varianta odpovědi byla „správná“ – například aby byla prostá známek konvenčního kompozičního uvažování. Teprve pak mohlo orákulum začít diktovat a učinit ze skladatele pouhého zapisovače výsledků náhodného procesu.
O Cageovi se v souvislosti s Music of Changes traduje, že sám sebe vyčlenil z tvůrčího procesu a delegoval jej na zmíněné házení mincí. Toto vyčlenění je ale jen zdánlivé. K autorskému tvůrčímu vkladu zde došlo vytvořením systému proměnlivých parametrů skladby, což představuje výsostně konceptuální akt, beze zbytku naplňující podstatu kompoziční práce. Výsledek mohl být podobný čemukoliv, např. bizarnímu dětskému popěvku. Vznikla ale suverénní skladba vysoké estetické hodnoty, která svým rozsahem a závažností nabídla variantu k tzv. seriálním skladbám, představujícím ve své době nejvlivnější avantgardní proud charakteristický striktním determinismem, jenž nahodilost vyčleňuje mimo oblast vznikání hudební kompozice. V tom spočívá přínos Music of Changes a tato kvalita je i měřítkem při posuzování jiných aleatorických skladeb, jejichž autoři jsou mnohdy vedeni naivním přesvědčením o náhodě jako samospasitelném principu, schopném zaručit mimořádný výsledek či snad originalitu.
Jednoduché pracovní postupy
Diskusi o banalitě může vyvolávat i skladba Mortona Feldmana For John Cage, kterou na festivalu Contempuls uslyšíme v podání newyorského houslisty Conrada Harrise a belgického klavíristy Daana Vandewalla. I ona je z určitého úhlu pohledu velmi jednoduchá a při poslechu zpočátku jakoby banální. Opět je to pouze zdání. Feldman pracuje s velmi prostými motivy, často v podobě jednoho melodického kroku, na který se pak v druhém nástrojovém hlase ozývá podobně stručná, případně ještě stručnější odpověď. Využívá jednoduchého principu dialogu mezi dvěma nástroji a stejně tak snadno dosažitelného hypnotického efektu repetice, který bývá často vulgarizován v pokleslých podobách minimal music. Zachází i s celou řadou dalších prostých kompozičních postupů, jejichž základní principy si dokáže osvojit každý student. Při pohledu do partitury se tak může dostavit klamný dojem, že je psaná začátečníkem. Není zde mnoho prostoru pro analýzu, tedy minimálně ne pro takovou, jež by se uspokojovala komplikovaností vytvořené struktury.
Přesto je skladba For John Cage jednou z vrcholných Feldmanových kompozic. Dává více než zřetelně najevo, že žádná tvůrčí metoda není a priori irelevantní a že i jednoduché, či snad dokonce banální pracovní postupy mohou vést k mimořádně esteticky hodnotné hudbě, která nemá s banalitou nic společného. Skladba navíc od publika nevyžaduje žádné předcházející školení a je posluchačsky jednoduše přístupná. Dosažení této úrovně je o to cennější, že u mnohých jiných kompozic stojí přístupnost a kvalita obvykle ve velmi příkrém rozporu.
Autor je hudební skladatel a publicista.