Stát sice tvrdí, že chce u nás pracující cizince integrovat a chránit před vykořisťováním, ale jak ukazuje následující reportáž, nabízí dělníkům místo efektivní pomoci jen papíry.
„V ledničce,“ vyslovuje pomalu a výrazně mladá vietnamská učitelka Linh a celá třída Vietnamců, tedy hlavně Vietnamek, to po ní opakuje. Člověk by si mohl připadat jako v obživlé scénce z knížky Pan Kaplan má třídu rád, kde čerství imigranti do USA legračně bojují s angličtinou i mezi sebou v jednom z večerních kurzů, které americký stát masivně ordinoval a ordinuje imigrantům jakožto hlavní prostředek integrace. Jenže tady jsme v Česku a tento kurz není jeden z mnoha, ale naopak jeden z mála. Může do něj chodit jen pětadvacet lidí ze sto dvaceti, kteří se přihlásili. „Zájem byl obrovský, až nás to zaskočilo,“ říká vietnamistka Eva Pechová z Klubu Hanoi. Tato společnost a soukromá vzdělávací společnost Inbit jsou organizátory kurzu, náklady na projekt pokryl Evropský sociální fond. „Těch dvacet pět lidí jsme vybírali hrozně pečlivě, aby dostali šanci ti sociálně nejslabší, ale motivovaní. Posuzovali jsme i pečlivost vyplnění přihlášky,“ vysvětluje Pechová. Sociálně slabých, motivovaných a pečlivých je mezi Vietnamci zřejmě více žen než mužů, protože v kurzu jsou jich nakonec tři čtvrtiny.
Pozorovat dvacítku lidí, kteří sem přišli po celodenní namáhavé práci, ale teď po učitelce poslušně vyslovují „v ledničce“ – probírá se předložka „v“ –, vlastně ani smích nevyvolává, i když se sami žáci, když se s námi setkají pohledem, usmívají. Jedna z žákyň, asi třicetiletá Nguyen Thi Hahn, ve Vietnamu nechala malou dceru, o kterou se teď starají babička s dědečkem. V Česku už tři roky pracuje jako prodavačka a chtěla by se umět domluvit nejen o zboží, které prodává. Ráda by v Česku už zůstala, ale trvalý pobyt získá cizinec až po pěti letech pobytu, když složí státem požadovanou jazykovou zkoušku na úrovni základního dorozumění. Na konci tohoto půlročního kurzu o šesti hodinách týdně by to Nguyen Thi Hahn i její spolužáci měli zvládnout.
Chudý, nebo neschopný stát?
Jazykovou výuku migrantů český stát téměř nepodporuje, hradí jen jeden pokus o složení závěrečné zkoušky. „Není žádný rozumný důvod pro to, aby v České republice nebyl zaveden dostupný systém výuky základů českého jazyka, ale přesto ho nemáme,“ říká Vladislav Günter z Centra pro integraci cizinců, nyní čerstvě úředník ministerstva zahraničí. CiC společně s Člověkem v tísni a Asociací učitelů češtiny jako cizího jazyka před lety vymysleli nízkoprahové kurzy češtiny. Hodiny může za mírný poplatek kolem padesáti korun navštěvovat každý, skupina nemusí být jazykově homogenní, učí se na bázi českého jazyka a učitelé, vybavení speciální metodikou, dokážou pomalu zvyšovat jazykovou úroveň všech, kteří chodí pravidelně. Nečeká se, že se budou kdovíjak učit doma, na to často dělník ze stavby nemá čas ani sílu. Komunikační situace jsou ale všechny ze života, a kurz tak má ne jednu, ale dvě zásadní funkce. Kromě jazykové výbavy dodává migrantům i informace, kulturně-společenskou orientaci v novém terénu a často i psychologickou pomoc od učitele i ostatních účastníků. „Kvalitních učitelů je již dost, alespoň v Praze, tragická je ovšem diskontinuita podpory ze strany státu,“ říká Günter. „Dva tři roky na ministerstvu práce a sociálních věcí nějaké peníze na integraci dospělých byly, pak se stát zničehonic rozhodl přeorientovat na mládež.“ I letos sice ministerstvo vypsalo Dotační řízení v oblasti podpory integrace cizinců na rok 2009, ale ještě opožděněji než obvykle: přihlášky se podávaly k 25. září a peníze nejsou na účtech ani teď, na konci listopadu. Otázka je, kdo o ně ještě stojí, když se musí utratit do konce roku.
Kudy k migrantům
Odpovědné úřady nejen že dlouhodobě nedokážou odstranit zpoždění ve vyplácení podpory aktivit zaměřených na vzdělávání cizinců, ale neumějí zatím ani upravit podmínky jejího čerpání. Tento stav věcí zahubil už nejeden projekt a schopní lidé hlavně jeho vinou z vedení neziskovek odcházejí. Někteří z nich přitom tvrdí, že nesnesou situaci, kdy nemohou svým lidem vyplácet za velmi kvalifikovanou práci ani ty směšně malé peníze každý měsíc, ale až po půl roce práce.
Na listopadové konferenci Jazyk a integrace migrantů, pořádané Zastoupením Evropské komise v České republice a Multikulturním centrem Praha, se všichni řečníci shodli, že kurzy češtiny nepředávají jen jazykové, ale i sociokulturní kompetence, jsou tedy velmi účinným prostředkem integrace. Migranti si vyměňují zkušenosti mezi sebou; pokud potřebují radu nebo pomoc, může jim učitel jakožto důvěryhodná osoba doporučit pomáhající neziskové organizace, a ne nekalé zprostředkovatele, na které se jinak cizinci často obracejí. Tohle zdravé a živé komunikační prostředí může být funkčním mostem mezi českou majoritou a cizinci. Pokud by opravdu stát hledal cestu k migrantům, které chce vyvázat ze závislosti na „klientech“, pokoutních agenturách, které je odírají, byly by jazykové kurzy logickým způsobem řešení. Ale český stát si daleko více než kurzy oblíbil tištění letáků.
Letákový ráj
Letáky jsou všude. Policista z Mladé Boleslavi se mi pochlubil, že místní policie již několik měsíců vyrábí leták pro cizince v několika jazycích jako odpověď na horký problém soužití majority s cizinci. Čerstvá várka letáků pro cizince, vyrobených tentokrát ministerstvem práce a sociálních věcí, již brzy přistane v kancelářích mnohých neziskovek. Dopisem adresovaným přímo řediteli společnosti Člověk v tísni si ministerstvo vymiňuje jejich distribuci. Žádá o podporu svého „úsilí“ a „s ohledem na celkové množství“ chce do této společnosti poslat „minimálně 500 až 1000 kusů“. Ale mrtvý papír nikdy nemůže mít sílu živé služby. Rozdáváním letáků stát nemůže konkurovat činnosti zprostředkovatelů, kterou se podle svých slov snaží oslabit.
Kurz je terno
Těch dvacet pět lidí, kteří sedí v úterý večer ve třídě základní školy Meteorologická v pražské Libuši a učí se vyslovit „v ledničce“, mělo štěstí. Patří k pětině vyvolených zájemců a jsou si toho vědomi. Možná proto všichni hlasitě odpovídají „ne“ a kroutí hlavou, když se jich ptáme, jestli pro ně není příliš těžké chodit ještě po práci do školy. Dokud je jazyková zkouška bránou k trvalému pobytu, bez něhož cizinec nemá často právo na veřejné zdravotní pojištění ani podporu v nezaměstnanosti a o komplikace zakopává doslova na každém kroku při jednání se státními institucemi i soukromými poskytovateli služeb, znamená účast v kurzu pro vietnamské prodavačky skutečné terno.
Autorky působí ve společnosti Člověk v tísni.