Jak zabít sen

Každá revoluce potřebuje utopii, tedy vizi cílového stavu, k němuž chce dojít a který se radikálně liší od dosavadního stavu. Etymologicky vzato znamená utopie „ne-místo“, tedy něco, co nikde na světě neexistuje, ale existovat může, napnou-li lidé své síly správným směrem. Pokusím se zde zodpovědět dvě otázky: co bylo mobilizující utopií Sametové revoluce a co se s touto utopií stalo během dvaceti roků, které uběhly od této revoluce?

Západ jako utopie

A protože nejlépe můžeme zachytit povahu nějakého jevu prostřednictvím protikladu vůči něčemu jinému, a přesto srovnatelnému, začnu odpověď na první otázku kontrastem mezi devětaosmdesátým a osmašedesátým. Utopií Pražského jara byl socialismus s lidskou tváří – tedy společnost, jež měla překonat totalitní rysy sovětského socialismu, aniž by se vrátila k sociálně negativním rysům západního kapitalismu. Taková společnost byla utopií ve vlastním slova smyslu, neboť v dané chvíli nikde ve světě neexistovala. Jednalo se o experiment, jímž se mělo dojít k nastolení něčeho nového, historicky bezprecedentního. Paradox českého osmašedesátého je, že tato potenciální revoluce byla svými nositeli prezentována jako pouhá reforma. Devětaosmdesátý v sobě skrýval jiný a hlubší paradox. Mobilizační utopií nebylo něco, co by ještě nikde neexistovalo, ale naopak něco, co už existovalo. Utopie jako „ne-místo“ tedy měla své „místo“. Tímto místem byl geograficko-politický prostor na druhé straně železné opony. Utopií sametové revoluce byl Západ.

Jak jsem řekl, revoluční jednání potřebuje utopii. Neobejde se totiž bez notné dávky idealismu – právě zacílení na ještě neexistující ideál je schopné vybudit energii schopnou překonat setrvačnost či zbabělost a pohnout lidi k jednání, které překoná existující pořádek. Ideál přitom může takto mobilizovat právě díky svým nereálným, utopickým rysům – tedy právě proto, že nikde neexistuje, a nemůže být tudíž zpochybněn poukazem k rozporům a nedokonalostem. Jak je možné, že tuto mobilizující funkci plnila v Česku devětaosmdesátého představa něčeho již existujícího? Odpověď je jednoduchá. Mohla za to železná opona. Tím, že zamezovala svobodnému pohybu a komunikaci, že zapovídala Čechům setkat se se skutečností na druhé straně, vedla k tomu, že si tuto realitu idealizovali. Západ se stával něčím neskutečným, vyvázaným z rozporů a souřadnic historického času a místa. Stával se snem, něčím radikálně jiným, ideálním naplněním tužeb, které byly frustrovány životem v socialismu. Tento socialismus byl až příliš skutečný a všudypřítomný, nedalo se mu uniknout. Západ byl naproti tomu něčím neskutečným, nehmatatelným, nedosažitelným. Neexistoval v konkrétním „zde a nyní“, ale pouze v představě, jako ideál. Právě proto, že nás od něj oddělovaly zdi a dráty, že jsme si ho nemohli ohmatat, zažít z první ruky, mohl Západ fungovat jako plátno, na něž jsme mohli projektovat naplnění našich nenaplněných tužeb – ať již se jednalo o tužby niterně duchovní, jako byla potřeba smyslu, nebo tužby pozemsky materiální, jako touha po západním spotřebním zboží.

Návrat do Evropy

Politicky vzato pak mohli na Západ odkazovat jak sociálnědemokratičtí obdivovatelé skandinávského modelu, tak neoliberální obdivovatelé­ Thatcherové a Reagana, jak liberálové, tak konzervativci. Ekologové mohli poukazovat k mnohem vyvinutějšímu systému ochrany životního prostředí a k prvním úspěchům západních zelených stran, ochránci menšin či ženských práv k vyvinutějším západním standardům v této oblasti. Snad jen tradiční radikálně levicoví kritikové kapitalismu (včetně jeho sociálnědemokratické varianty) byli vyloučeni z prozápadního konsensu konce osmdesátých let, ale těch bylo tak nepatrné množství, že to nehrálo žádnou významnou roli. O tento prozápadní konsensus se opíral první politický manifest, který vzešel z prostředí Charty 77, Demokracie pro všechny z října 1988, o něj se také opíraly základní programové dokumenty Občanského fóra. Postupné vydělování jednotlivých politických proudů a stran z OF lze pochopit jako spor různých interpretací a specifikací jednoho sdíleného ideálu Západu.

Paradox utopické vize, která nemíří k něčemu ještě neexistujícímu, ale naopak k něčemu, co již existuje, byl ještě posílen představou, že pohyb k cíli je návratem někam, kde už jsme byli a odkud jsme byli násilím vypuzeni. „Návrat do Evropy“, jak se tomu tehdy říkalo, měl být návratem k normálnímu, přirozenému stavu věcí, z nějž nás vytrhl sovětský socialismus svým umělým a ve svých morálních důsledcích zvráceným experimentem. Ocitli jsme se prostě na čtyřicet let ve slepém rameni dějin a teď jsme se chtěli vrátit k hlavnímu proudu. Kontrast vzhledem k osmašedesátému nemohl být větší: Češi nechtěli prošlapávat cestu ostatním, ale sami se vrátit do již vyšlapané cesty, nechtěli být výjimeční, ale normální. Tímto posunem od experimentace k normalizaci přejali některé znaky oficiálního neostalinského diskursu sedmdesátých a osmdesátých let, dali mu však jiný, opačný smysl. Normalizační režim tvrdil, že aberací byl pokus o demokratizaci socialismu za Pražského jara a že návratem k normálu je jeho neostalinistická porážka. Sametová revoluce byla naopak založena na předpokladu, že aberací byl sám sovětský komunismus a návrat k normálu začíná jeho porážkou.

Z hlediska této touhy po normalizaci není divu, že se nejúspěšnější český politik minulých dvaceti let přímo zaklínal odmítáním všech třetích cest a zdůrazňoval, že po zkušenosti slepé uličky socialistických experimentů se musíme důsledně držet pouze „standardních“ řešení. Ideologicky mnozí Češi prožívali přelom osmdesátých a devadesátých let jako Fukuyamův „konec dějin“, aniž by museli číst jeho článek z léta 1989. Dějiny se měly zastavit tam, kde byla nastolena liberální demokracie s tržní ekonomikou a právním státem. Nejen prostí lidé a politická elita, ale i akademičtí pozorovatelé byli chyceni v představě konce dějin. Předpokládám, že pamětníci si vzpomenou na jeden z nejslavnějších komentářů-bonmotů z oné doby, výrok Ralfa Dahrendorfa, že při dosahování tohoto cíle je možné transformovat ústavně--politický systém během šesti měsíců, ekonomiku během šesti let a občanskou společnost během šedesáti let. Málokoho z nás, kdo jsme tehdy s uznáním šířili Dahrendorfův výrok, napadlo, že především poslední cifra předpokládá totální zastavení historického času, totiž představu, že cílová stanice bude za šedesát let úplně stejná jako dnes. To by však předpokládalo, že také samotné západní společnosti – jako empirický model cíle transformace – již dospěly do finálního stavu nehybnosti. Jak si můžeme uvědomit nyní, když jsme již několik let plnoprávnou součástí západního světa, nic nemůže být dále od pravdy.

Kde je cílová stanice?

Čímž už jsem začal odpovídat na druhou otázku: co se s utopií sametové revoluce stalo během dvaceti roků, které uběhly od listopadu 1989. Lidská zkušenost nás učí, že nejjistější cestou, jak zabít sen, je ho uskutečnit. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Tou měrou, jakou jsme se v minulých dvaceti
letech přibližovali integraci do západních struktur, začali jsme si uvědomovat, že Západ není onou zaslíbenou zemí posledního spočinutí mimo historický čas a prostor, ale konkrétní historickou formací, obtíženou řadou nevyřešených rozporů, a tím pádem také otevřenou do neznámé budoucnosti. Rozpory Západu začaly postupně prostupovat i naši politickou scénu. Až do vstupu do EU roku 2004 však byly tlumeny shodou na hlavním programovém bodu, totiž právě tomto vstupu. Jím jsme završili polistopadovou transformaci. Navzdory původním očekáváním jsme tím však nevpluli do klidného přístavu, ale ocitli jsme se naopak na širém moři, kde na nás začínají dorážet otázky, před nimiž jsme předtím byli v rámci polistopadového konsensu kryti. Některé z nich jsme již považovali za vyřešené – například otázku budoucnosti globálního kapitalismu či transatlantického spojenectví. O jiných otázkách jsme na začátku devadesátých let neměli ani tušení – protože tehdy celý náš horizont zabíral Západ, nepovažovali jsme například za relevantní problém vztahu Západu k nezápadnímu světu.

Svým návratem do Evropy jsme tak paradoxně nepotvrdili konec dějin, ale znovu jsme objevili dějiny s otevřeným koncem. Postkomunistická transformace předpokládala, že cílová stanice dějin – jakési jejich nutné a přirozené vyústění – je předem známa a ztělesňuje ji Západ. Po jeho dosažení jsme však zjistili, že samy západní společnosti jsou podrobeny neustálé transformaci, v jejímž rámci spolu zápasí různé představy o cílové stanici. Místo aby nás úspěšný „přechod k demokracii“ dovedl do stavu klidu, vrhl nás do stavu nekonečného přechodu. Dalších dvacet let si tedy budeme muset zvykat na život bez předem ohlášeného konce, k němuž bychom směřovali.

Autor je politolog.

Přednáška zazněla 10. 11. 2009 v Praze na diskusním panelu k dvacátému výročí pádu berlínské zdi.