Tíha mateřštiny

Když jsem byl malý chlapec, měl jsem takovou zvláštní zálibu. Nebo hru, dalo by se říci. Nedokáži přesně datovat její počátek, ale odhaduji ho na šestý rok věku, tedy řekněme na počátek fáze latence. Vymyslel jsem si tehdy jakési „magické slovo“, které znělo „Foust“.

Slovo „Foust“ sehrávalo klíčovou úlohu v mých denních sněních, fantaziích a hrách, které měly takový typický jedináčkovský nádech. Hrál jsem si třeba zvláštní hru s tenisákem – brzy jsem založil jakousi „ligu“, vymyslel jsem si různá imaginární družstva a „Foust“ bylo jedním z nich (kupodivu ligu vždy vyhrálo…). Později jsem „CF Foust“ nazval imaginární fotbalový klub, o němž jsem spřádal své „klapzubácké“ fantazie. Vymyslel jsem znak klubu, dres, vlajku, vypracoval jsem architektonický návrh jeho stadionu. Později jsem začal vymýšlet jména hráčů (největší hvězdou byl John Stevenson – křestní jméno zjevně zastupovalo mé Já, jméno Stevenson jsem bezpochyby načerpal ze zvukomalebného kubánského geroje té doby Theofila Stevensona) a začal jsem vyrábět kartičky těchto hráčů, po vzoru sběratelských karet, o nichž jsem tehdy pouze slyšel, že jsou populární v severoamerické NHL.

Tím se však mé denní snění se značkou Foust nevyčerpalo. Ba právě naopak, bujelo čím dál více. Posléze jsem si začal hrát na to, že Foust je i značka výrobce sportovního oblečení a náčiní. Já byl ředitelem celé korporace, pochopitelně, a také ovšem jediným uživatelem jejích výrobků. Ty šlo spatřit, pakliže si člověk povšiml, že jsem kupříkladu vepsal lihovou fixou emblém Foust do výpletu své čtyřkilové tenisové rakety polské značky Stomil, namaloval ho na tenisáky Optimit, na fotbalový míč i na „čelenku“, jakou nosil Björn Borg a John McEnroe, kteroužto však já operativně vyrobil z gumové pásky, již jsem odcizil babičce ze šití, a jejíž jedinou chybkou snad bylo, že neabsorbovala pot, což, jak jsem se později dozvěděl, bývá hlavní funkcí takové čelenky.

Foust je něco jako Adidas

Vzpomínám si, že ještě ve třetí třídě jsem si maloval na obal své žákovské knížky emblém Foust a na dotazy svých spolužáků, co to je, jsem odpovídal, že „něco jako Adidas nebo Puma“.

Ale Foust už bylo tehdy mnohem víc. Začal jsem kupříkladu vydávat stejnojmenný časopis, do něhož jsem si kreslil vlastní příběhy populárního Čtyřlístku. Foust se stalo jakýmsi univerzálním označením všeho kreativního ze mne. Byla to firma, logo, idea i božstvo. Nemohu zapomenout, kterak jsem ještě na vysoké škole, když jsem se nudil na jakési přednášce, na lem papíru náhle začal zdokonalovat to starobylé logo. Neboli v nudě jsem propadl do regrese a pokoušel se o jakýsi rebranding toho dětského v sobě.

Celý ten příběh by byl jistě zajímavý pro mou osobní analýzu; jako by poukazoval, že klíčovým kompromisem mého souboje s pudovostí se na konci oidipovské fáze stal fetišismus. Také jistě tento příběh hodně napovídá o tom, jak moc se fetišismus dá považovat za zdroj samotné kreativity (o tom někdy příště). Možná by se dal ten jedináčkovský příběh použít k zajímavé úvaze na téma narcismus a jeho projevy. Avšak mě v tuto chvíli zajímá jedna jediná věc: jak vzniklo ono „magické slůvko“ Foust? V tom přece musí být nějaký význam!

Věru je. Uvědomil jsem si to poměrně nedávno. To když jsem se díval na archivní pořad České televize Televizní noviny po 25 letech. Zvolený časový odstup reprízování se přesně trefil do časů, kdy jsem se na tento vrchol televizního vysílání dívával jako předškolní, avšak již vnímající dítě. Ta repríza mě vrátila do výhně mého magického dětství.

Z úst jakéhosi moskevského či berlínského zpravodaje Televizních novin osmdesátých let jsem náhle znovu slyšel to magické slovo svého dětství: „Jak napsaly Washington Post…“ Tedy přesněji „Vošingtn Poust“. Ano, to tajemné „Poust“ se pro mě stalo zástupcem čehosi nesmírně dráždivého. Na jedné straně se do dráždivosti tohoto slova mísil dobový, všeobecně sdílený kulturní mýtus o Západu, o tom voňavém světě naleštěných věcí, jejichž soubor tvořil „styl stylů“, kondenzátor veškerých snů trabantózního Východoevropana. Na druhé straně se to slovo ve mně tehdy spojilo s jakousi idealizační potřebou narcismu, s čímsi velmi osobním. „Poust“, to jsem byl já jakožto ideál.

Přesto však došlo k výměně jednoho písmenka: P se proměnilo v F. Důvod je myslím zřejmý. Jednak bylo třeba slovo poupravit, aby bylo skutečně ryze osobním, nezaměnitelným fetišem, a pak myslím velmi dobře vím, proč bylo zvoleno jako „superstylové“ zrovna F. Bylo totiž nejméně české (v češtině přece na „f“ začíná minimum slov) a zastupovalo taková magická slova jako Fotbal, FC Liverpool nebo „fiftýn ól“, tedy svět sportu, který mi jako dítěti tak učaroval.

Join our army

Tajemství je tedy odhaleno. Ale ne tak docela. Všimněme si jedné věci: vrcholně stylové, vrcholně narcistické a vrcholně fetišistické mi jako dítěti přišlo to anglické, či přesněji to cizí. Bohužel, dobové souřadnice onoho dětského případu vnucují naznačenou interpretaci: tedy názor, že zástupnost „stylového“ a „anglického“ zajišťoval kulturní stereotyp, východoevropský mýtus o zázračném, rajském a naleštěném Západu. Chápu vtíravost této interpretace. Ale toužím ji zahnat ve prospěch mnohem fantastičtější a nečekaně osvobozující varianty výkladu.

Jel jsem nedávno pražským metrem. Dveře soupravy byly polepeny, jak se stalo zvykem, rozličnými samolepkami, neboli „stickers“. Většinou jim nevěnuji zvláštní pozornost, ale tentokrát jsem zaostřil a nemohl si nevšimnout, že je všechny cosi spojuje, a že mají také všechny něco společného s fetišistickým pravěkem mých osobních dějin. Najednou jsem se zničehonic ocitl ve světě Foust Company a Johna Stevensona. Četl jsem (dovolím si zaměnit existující entity): „Jiří Vlastovička live in Akropolis. Support: Franta Šoula.“ A hned vedle: „Open-air Czech Beat. Šiškovice Airport“. Další samolepka (jak nestylové označení!) hlásala: „Party Vol. 2 Komunardů 17. Free entry!“ A dokonce jsem četl: „Self defense. Extra martial art. Join our army!“

A tu jsem si uvědomil, že tohle všechno je koneckonců maličký, subkulturně zhuštěný vzorek toho, co již dávno napadlo naši všednost. Cožpak děvčata již nějaký ten pátek nenosí „outfit“ místo trička? Nedávno jsem šel kolem obchodu nazvaného „Outlet factory“. Trochu mě to zmátlo, ale šmíravé jedináčkovské oko rychle dodalo jakési ponětí, že tam asi prodávají oděvy či obuv. Tuhle jsem si pustil rádio, abych se probudil, a tam mě mainstreamový hlas zcela vážně nabádal: „Čekuj náš web!“ Vršit další a další příklady bylo by nesmírně fejetonisticky zábavné, či možná hrůzné, avšak nic nového by to nepřineslo.

Nejhorší na tom je, že docela dobře chápu, z čeho pramení ta potřeba napsat „free entry“ místo „vstup volný“ nebo třebas „zadara“. Sám bych to ve svých šesti či osmi letech, pokud by můj tezaurus byl již řádně doplněn, zdůvodnil větou, kterou by jistě vyslovili i dnes autoři oné „stickersky“: „free entry je prostě stylové, kdežto vstup volný trapné“.

Ale podstatnější otázka zní: jak to, že to tak je? Z čeho pramení tento „pocit stylovosti“ u amatérského imagologa začátku 21. století? Z čeho pramenil stejný pocit u dítěte sladkých osmdesátých let? Opravdu v obou případech vystačíme s dobově a geograficky omezenou mytologií „naleštěného Západu“? Opravdu vystačíme s její případnou rekonstrukcí, tedy s konstatováním, že se tato mytologie stala v globalizaci jaksi obecnou?

Snad bych tomu i uvěřil. Snad bych se s tímto vysvětlením i já smířil. Jen kdybych nebyl tak pozorným čtenářem Freuda…

Při čtení jednoho místa v popisu případu Anny O., pod kterýmžto jménem vešla do psychoanalytických dějin, mě totiž napadla myšlenka tak ďábelská, až mne samotného zamrazilo. Pojďme spolu genezi této myšlenky sledovat.

Chimney sweeping

Tak řečená Anna O. je vlastně prvním případem psychoanalýzy vůbec. Možná víte, že nešlo o pacientku Freudovu, ale jiného terapeuta: Josepha Breuera. Případ je pečlivě popsán ve Studiích o hysterii, které Freud s Breuerem společně napsali roku 1895, a jež lze považovat za první psychoanalytický spis historie. Pro nás postačující torzo případu můžeme však načerpat z Freudových přednášek na Clarkově univerzitě ve Worcesteru, které přednesl roku 1909, a které vyšly pod souborným názvem O psychoanalýze: „U pacientky dr. Breuera, jednadvacetiletého, duševně vysoce nadaného děvčete, se v průběhu její přes dva roky trvající nemoci vyvinula řada tělesných i duševních poruch. Došlo u ní k ochrnutí obou pravých končetin, které bylo spojené s jejich znecitlivěním, objevovaly se poruchy pohybů očí a četná omezení schopnosti vidění, potíže s držením hlavy, odpor k přijímání potravy a jednou se po dobu řady týdnů objevila neschopnost pít navzdory mučivé žízni… Došlo i ke snížení schopnosti mluvit, jež vedlo ke ztrátě schopnosti hovořit svým mateřským jazykem nebo tomuto jazyku rozumět… Lidé si povšimli toho, že pacientka při svých stavech nepřítomnosti duchem si pro sebe mumlávala několik slov. Lékař ji proto uváděl do určitého stavu hypnózy a tato slova jí předříkával, aby na ně navázala… Pacientka samotná, která kupodivu v tomto období své nemoci hovořila pouze anglicky, dala této léčbě název talking cure, anebo ji žertem označovala za chimney sweeping…“

Stop! Dále již případ té mladé slečny sledovat nemusíme. Můžeme hodit s klidným svědomím přes palubu její oidipovský komplex. Nás musel přece uhodit do očí ten symptom, který sám Freud vypíchl slovíčkem „kupodivu“, čímž přiznal, že tento aspekt nemoci výkladům ze Studií o hysterii odolal: je přece velmi podivné, že hysterická pacientka měla v rámci své nemoci potřebu utéct z mateřského jazyka do jiného! Jako by v mateřštině nemohla dále žít.

Není v tom cosi významného pro teorii neurózy i pro naši dnešní teoretickou hru? Není pod patologickým střípkem z chorobopisu Anny O. a naším světem „Foustu“ a „Party Vol. 2“ vepsána stejná struktura? Nepohání všechny tři procesy – symptom ztráty mateřštiny, jazykový fetišismus sedmiletého dítěte i stylovost undergroundového imagologa – stejný psychický motor? Není to všechno projev stejné potřeby či stejné úzkosti? Nejsme vyzváni naší pozorností k tomu hledat ve všech třech jevech stejný, či alespoň příbuzný skrytý význam?

Právě případ Anny O. nám dodal tu třetí nožičku k našemu teoretickému verpánku. Jen s ní můžeme definitivně odvrhnout vševládnost kulturního stereotypu o rajském Západu. Konečně jasně vidíme, že o angličtinu vůbec nešlo. To, že ve všech třech případech hraje roli zrovna angličtina, je vlastně náhoda. Že v nich hraje roli popření mateřštiny, však náhoda být nemůže.

Anna O. neznala železnou oponu ani trabanta. Její angličtina byla zkrátka nejdostupnější únikovou cestou z mateřštiny, neboť ji krom této mateřštiny nejlépe ovládala. To nám dává odvahu tvrdit, že stejnou podstatu měl i můj dětský fetišismus, i že ji má stylový fetišismus dnešních Velkých Dětí Obrazu. Na tom, že volba padla v těchto případech právě na angličtinu, měla jistě klíčový podíl nějaká kulturní mytologie. Ale hlavní důvod byl únikový.

A nyní nás čeká rozhodující souboj. Uhodnout, co je to vlastně za typ úniku, který spojuje naše tři případy, z čeho takový únik pramení, a k čemu vlastně slouží.

Order of pain

První, co nás jako freudiány musí napadnout: slovo mateřština přece poukazuje k postavě matky. Tak tomu však není ve všech jazycích, někde pojem mateřština naopak nahrazuje výraz „otcovský jazyk“. To nás nemůže zmást. Stejně jako lacanovský důraz, že sama řeč je vlastně otcovským fenoménem, principem Otce v dětství a ve vývoji. To vše znamená jediné: Anna O. svým útěkem z mateřštiny nevyjadřovala ani hostilitu vůči matce, ani hostilitu vůči otci, ale utíkala ze samotné oidipovské triády, bouřila se proti principu reality, který v Oidipovi přebírá žezlo – tak jako každý neurotik. A tak jako každý fetišista – s tím rozdílem, že Freud v nedokončeném Rozštěpení Já při obranném postupu právem tuto třetí, fetišistickou alternativu vzpoury proti realitě (vedle neurózy a psychózy) označil za „prohnanou“.

Ve spise Rodinný román neurotiků Freud připomněl obvyklé fantazie, které si neurotici a některé děti spřádají ve svých snech: fantazie o jiných rodičích. O tom, že jejich skutečnými rodiči jsou úplně jiní lidé, mnohem vznešenější a tajuplnější. Známe takové snění i jako typický romantický motiv (chudé, ale nadané dítě se ukáže být pohozeným či uloupeným dítětem šlechticů, krále apod.). Čistě rodinný román zobrazila Joanne Rowlingová v Harrym Potterovi. Harry jednoho dne poznává, že jeho tupí mudlovští rodiče nejsou jeho pravými, že jeho rodiče jsou z vyššího světa magie a on se musí rovněž do tohoto světa vydat, aby se stal mocným čarodějem. Rowlingová popsala rodinný román zcela přesně, pouze neurózu zaměnila za magii, což je z freudovského hlediska jen minimální posun. Jestliže tedy neurotik říká: někde musí existovat jiní rodiče, jestliže Harry Potter říká: někde musí existovat magické Bradavice, jestliže Anna O. říká: někde musí existovat jiná, lepší řeč, jestliže subkulturní i mainstreamový imagolog či řečový fetišista říká: někde musí existovat jiný, stylový, cool jazyk, říkají všichni tu samou větu: nepatřím oidipovskému řádu, tomu světu fotrovské trapnosti a mateřského sevření. Řádu bolesti.

Únik všech má stejnou povahu. Všichni svědčí: je těžké přijmout svět rodičů, dohod a kompromisů. Nebytostný svět, kde nic není an sich, o sobě a pro sebe (jako Já našich snů), ale vše má jen dohodnutý význam jakožto rozdíl oproti čemusi jinému. Anna, já, samolepkáři i outletáři pak svědčí: je proto těžké přijmout řeč svých rodičů, svou mateřštinu. Opravdu si ji zamilovat, aniž by tím bylo vyjadřováno cosi incestního, jak tomu bývá u některých poetů (nazývám je „češtinářští cukrblikači“). Je těžké opravdu přijmout mateřský jazyk jako kód, jímž mám vyjádřit sám sebe. Přijímám s ním totiž vše oidipovské, musím tím přiznat, že nejsem utvořen ze sebe a nejsem ničím než produktem čehosi, na co nemám jakýkoli vliv. Cizí řeč (či magický jazyk u psychotiků nebo neofatie schizofrenika) je pak ona záchrana. Ani Anna, ani já, ani samolepkáři ji nepoužívali jako skutečnou řeč, která sděluje významy, ale jako zvukové obrazy, jako pseudořeč, která jen jako řeč vypadá, ale jejím úkolem je „se tvářit“, být v jádru antiřečí, utajeným obrazem, utajeným snem. Jestliže rodinný román o jiných rodičích vypráví příběh, neurotická či fetišistická ztráta mateřského jazyka vypráví stejný příběh, ale vypráví ho pouhou změnou formy.

Je-li tomu tak, pak ale musíme odpovědět na poslední otázku.

Anna byla nemocná.

Já byl dítě.

Co však říci o kultuře, která ztrátu mateřštiny má za svůj základní znak? Co objevený vzorec vlastně prozrazuje o kultuře outletu, outfitu, dinneru, firemního brekfestu, signmakingu, brainstormingu, teambuildingu…, o této foust culture? Myslím, že se závěry nemusíme otálet. Bez váhání můžeme o takové kultuře prohlásit to, co o všech ostatních dnes vzpomenutých pacientech: i ona se stala dítětem, i ona je nemocná, i ona činí volbu pregenitality. I ona prchá. Víme to již dlouho a neříkáme si to o ní poprvé. Jen jsme si dnes k této diagnóze přidali nový důkazní materiál, dosud s jádrem choroby nepříliš spojovaný.

Autor je absolvent mediálních studií; vydal soubory esejů Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006), Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007), Anální vesmíry (2008) a nejnověji Mystika západu (2009).