Cesty, při nichž mrazí

Martin Ryšavý se Sibiři věnoval již v dokumentárních filmech Argiš (1996), Sibiř – duše v muzeu (2000), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, Olšový Spas (2008). Po „literárním scénáři“ Lesní chodci vydává ve dvou dílech text Cesty na Sibiř.

Hra na pravdu

„A já vidím, protože se dívám, kradmo, úkosem, v běhu, ale pořád, jelikož mám věčně hladové oči, hlavně po věcech, do kterých mi nic není.“ Příběh více než deseti let života pražského filmaře budí pomocí řady českých i zahraničních geografických, politických i historických reálií iluzi dokumentárnosti. Hlavní hrdina pozoruje bedlivě, všímá si krajiny, barev, drobností, oproti filmu či fotografii má však vyprávění ich-formou výhodu, že může kombinovat popis s reflexí toho, kdo se dívá. Scény nejsou navždy zachyceny tady a teď, ale též prociťovány a promýšleny, čímž se konstruuje obraz vnímaného i vnímatele.

Klíčovým rysem protagonisty je otevřenost – cítí, že je třeba vylíčit vše, byť by mělo jít o sdělení osobní, tíživá a zahanbující. Nejde to lehce, kolem některých událostí se zprvu jen opatrně krouží, jsou předjímány či se vracejí, jiné pronikají do snů a čtenář pochopí jejich význam až zpětně. Sice s lehkou ironií, ale do nejintimnějších detailů je takto vytvořen obraz lidské duše. Příběh osobního zrání nelze oddělit od popisu samotných cest a prolínání žánrů (cestopis, román společenský, vývojový, klíčový) dává čtenáři možnost vstoupit do hry na pravdu. Mimoto vede tento postup k tomu, že zobrazena je nejen duše vypravěčova, ale i duše míst, kudy prochází. Kromě limitované perspektivy ich-formy je zde často využita přímá řeč a do osobního vyprávění jsou přejímány příběhy osob, jež vypravěč potkal. Jeho hlas ustupuje nebo slouží k tomu, aby převyprávěl osudy druhých, a díky své přizpůsobivosti zní jejich intonací, melodií a stylem. Místa tak mají podobu svázanou s mnohohlasem svých obyvatel.

Touha po souznění

Výchozí situace hlavního hrdiny je všední, proto složitá. Na podzim 1989 zjišťuje, že vědecká kariéra ani rodinná pohoda ho nelákají, a hledá něco, co by ho naplnilo pocitem úspěchu a uspokojení. Obojí měří dojmem, který jeho zážitky udělají na přátele; jak si bude připadat on sám, jako by bylo vedlejší. Jak známo, z nejděsivějších událostí bývají nejpovedenější historky, proto odjíždí na cestu – do Rumunska a posléze na Sibiř do Mutoraje a Surindy. Nalézá bídu, alkoholismus a vsi, kde „za posledních deset let snad nikdo neumřel přirozenou smrtí“, avšak kupodivu se tu cítí doma. Přestože se mu nedostane duchovního zasvěcení, těší ho sdílení osudů a naslouchání příběhům místních. Během následujících let se na Sibiř opakovaně vrací, do Jakutska, Žiganska a dál na sever. Ať jsou důvody cest jakékoliv, společným rysem je touha po souznění – s lidmi, krajinou, ale hlavně se sebou samým. Podobná snaha o identifikaci s určitým souborem hodnot je zřejmá i v oblasti společenské. Lidé hledají, čemu věřit, avšak řada z nich nedokáže rozlišovat mezi obratnou manipulací komerční (velmi trefný popis českých „duchovních“ kruhů devadesátých let) nebo politickou (využívání tradičních šamanských rituálů jako ná­stroje ruské propagandy).

Při čtvrté sibiřské cestě potká hrdina Anželu, ženu, před níž si konečně může přiznat svou rozporuplnost, a tak sám sebe neztratit. „Nenávidí ty lidi stejně jako já, pomyslel jsem si, a stejně jako mě ji fascinují. Je z nich zděšená a zároveň je do nich zamilovaná, bojí se jich stejně jako já a visí na nich stejně nevyléčitelnou zvědavostí.“ Tato spřízněnost mu pomáhá překonat strach a dává naději, že ať udělá cokoliv, nebude již utíkat. Čím hlubší víra ve vlastní schopnosti, tím hlubší víra v to, že jsme schopni nést následky svých činů a chovat se zodpovědně. Vypravěč se pochyb nikdy úplně nezbaví, ale rozhodne se s Anželou zůstat. A jde o rozhodnutí z vlastní vůle, ne proto, že „člověk raději umře, než aby vyšlo najevo, že se zachoval jako úplný idiot“. Tento proces se neodehraje ze dne na den, vztah odráží složitost charakterů obou aktérů – rodí se pomalu, je proměnlivý a mnohdy zraňující až k pláči. Hrdina se však skrze něj naučí chápat druhé, přijímat jejich zvyky a přizpůsobovat se jim, což mu dodá kuráž i na další cesty.

Umlčet vlastní démony

Leitmotivem Cest na Sibiř jsou obavy nejrůznějšího charakteru, především ale obavy z toho, že se člověku nepodaří naplnit vlastní život. Vypravěč si zprvu zvolí nikam nepatřit, nebýt viděn a doufá, že mu vlastní duše poskytne bezpečný úkryt před mizérií reálných vztahů. „Tak jsem byl konečně v pravém smyslu sám mezi lidmi a časem jsem si mohl naplno vychutnat potěšení z poznání, že nacházet se v takovém všestranném utajení je úmorné, nudné a všestranně blbé.“ Samota neznamená jen být sám fyzicky nebo nemít přátele, palčivější je žít v něčí blízkosti a nemoct vyjádřit, co doopravdy cítíme. V evencké vsi nebo při výletech na vlastní pěst na hrdinu nedoléhá taková tíseň z narušené komunikace jako v manželství, které odsoudil k zániku ještě před svatbou, a během posledních dní s Anželou. Ve chvílích, kdy se oba na hotelovém pokoji v horku, alkoholickém opojení a tělesném utrpení snažili dosáhnout absolutní intimity, umlčet alespoň na zbylý čas vnitřní démony, beznaděj, smutek a strach. Strach o osud nejen svůj, ale i toho druhého.

Cesty na Sibiř jako by nikdy neměly skončit, pohledy na minulost, přítomnost i budoucnost se mísí stejně jako perspektivy a příběhy těch, kdo jsou přítomni, a vypravěči se v závěru z tohoto dění nechce odejít. A tak vypravuje – chytře, vtipně, originálním jazykem a zároveň s naprostou upřímností bez snahy šokovat či se litovat. Obrazy a pocity, jež evokuje, jsou tak intenzivní, že nelze k jeho osudu zůstat chladným. Nemůžeme hrdinu opustit, neboť jako bychom na vlastní kůži cítili, co on – mráz, vedro, úzkost, radost, touhu, bolest i naději.

Autorka je bohemistka.