Sousloví Public Private Partnership zní pěkně. Kamarádství veřejného se soukromým, kdo by si to nepřál? Jenže se za ním někdy schovávají podivné věci. Například prodej Masarykova nádraží v Praze, na který poukázalo v tiskové zprávě 27. 1. sdružení Oživení. Podařilo se mu získat smlouvu, v níž v roce 2006 České dráhy (ČD) přiznaly předkupní právo na koupi nádraží společnosti Masaryk Station Development, a. s., na neomezenou dobu a za maximální kupní cenu 900 milionů Kč; prý aby zajistily příliv soukromých investic. Dráhy už nemohou lokalitu nikdy prodat nikomu jinému, i kdyby jiný zájemce nabídl víc. Naopak developeři mohou převádět své předkupní právo, na koho chtějí. Na otázku, jak si své partnery vybíraly, nechtějí ČD odpovědět. Celé partnerství je zvláštní i tím, že porcuje ještě neuloveného medvěda. Pražské zastupitelstvo dosud nerozhodlo o tom, jak má být území využito. Smlouva přitom hovoří o výstavbě administrativních a obytných budov. Co když ale zastupitelstvo dostane rozum a bude místo části nepoužívaných kolejí chtít v centru města třeba park?
F. Pospíšil
Většina souhlasných internetových komentářů k Entropě Davida Černého se shoduje na tom, že jde o „výzvu k debatě o předsudcích, které stále svírají starý kontinent“. Tyto „diskuse“ ukazují, že se Černý opravdu trefil do našich stereotypních představ o jednotlivých státech: „je to sranda, ale hlavně pravda“, „pravda, která by nikdy nedolehla do brusele, je teď každodenně každému na očích“. A „ty země, které se cítí uraženy, ať se nad sebou zamyslí“. A tak dál. Každopádně jsme spokojeni. „Alespoň jsme vnesli trochu české srandy do zaprděného bruselského ouřadu, plného koženejch ksichtů.“
J. Machek
Ze tří titulů oceněných poznaňskou cenou Książki Jesieni 2008 se tři dotýkají fenoménu antisemitismu v Polsku. Podle etnografky Joanny Tokarské-Bakir, oceněné za knihu Legendy o krvi. Antropologie pověry (Legendy o krwi. Antropologia przesądu), dodnes v mnoha polských vesnicích a městečkách žijí lidé, kteří se podíleli na likvidaci Židů za druhé světové války a těsně po ní. Často jsou považováni za hrdiny. V poslední době se z jejich nejbližšího okolí začínají ozývat hlasy, většinou anonymní, že je potřeba s minulostí zúčtovat. V Polsku už nejsou téměř žádní Židé, je tu ale živá potřeba vyrovnat se s vlastní historií. Důkazem je i to, že se antisemitismus stal hlavním tématem předávací slavnosti, ačkoli pořadatelé to evidentně neměli v plánu. Stefan Chwin (cena za román Dzennik dla dorosłych, Deník pro dospělé) se věnuje právě těmto dvěma tématům. Na rozdíl od Tokajské-Bakir, která mluvila o nutnosti odkrývat „automatické stroje mýtu“ a tak antisemitismus demaskovat, považuje Chwin otevřený boj proti antisemitismu za předem prohraný: proti iracionálnímu je třeba bojovat iracionální cestou – prostřednictvím umění. Mezi oběma autory se strhla ostrá polemika. Kdo ví, co by se stalo, kdyby dorazil třetí oceněný Karel Dedecius (za knihu Evropan z Lodže (Europejczyk z Łodzi).
M. Iljašenko
Od 1. 2. začala platit smlouva, kterou uzavřela Národní knihovna s divadelní, literární a audiovizuální agenturou DILIA o elektronickém dodávání dokumentů. Kromě papírové kopie teď můžete dostat i elektronickou. Smlouva má řešit autorskoprávní problémy, hlavně však zajišťuje další zdroj příjmů, kterým si kolektivní správce autorských práv (zde DILIA) nahradí výpadek způsobený piráty. Do celkové ceny za xerokopii jedné strany je započítán autorský honorář 20 haléřů (bez ohledu na to, zda kopírujete svůj nebo cizí text), při elektronickém kopírování pak 15 Kč (nad 7 stran je to paušálně 100 Kč, vše bez DPH). V e-mailové knihovnické konferenci je smlouvě věnována diskuse, z níž vyplynulo několik ale. Tak třeba že většina takto kopírovaných článků je vědeckého charakteru, přičemž vědců je mezi 2700 autory zastupovanými Dilií pomálu. Problematické je i zacházení s články,
na něž propadla autorská práva. Chcete-li takový text elektronicky okopírovat, musíte v knihovně prokázat, že jde skutečně o autorsky nechráněné dílo. Vše nasvědčuje tomu, že se knihovny této moderní služby nakonec vzdají a čtenáři doporučí, aby si text okopíroval a sám převedl do elektronické formy, případně ofotografoval. Uvidíme, jaké výpalné si kolektivní správci vymyslí příště.
J. G. Růžička
Francouzská cinematéka přistupuje k prezentaci své práce s hravostí, což dokládá i nový projekt Close-up on, který najdete ve francouzské i anglické verzi na webových stránkách cinematheque.fr. Jedná se o flashovou aplikaci, v níž se autoři zaměřují na jeden motiv či aspekt z filmové historie a z různých stran ho rozebírají. Prozatím byla takto zpracována kresba George Mélièse Muž s nafukovací hlavou a nejnověji pak postava robota z Metropolisu Fritze Langa. Odhalování dalších informací a souvislostí pak probíhá čistě interaktivně – s výňatky z korespondencí, ilustračními fotografiemi, videi, 3D vizualizacemi. Výtečným příkladem popularizace práce filmových historiků by se mohly inspirovat i naše instituce (zejména Národní filmový archiv), vždyť pro poutavou prezentaci stačí zapojit třeba mapy googlu a youtube, jak dokazuje British Film Institute (bfi.org.uk).
Petr Hamšík