knihy

Berlínský sešit, Zápisky ze Saint-Nazaire

Fra 2008, 88 s.

Známe-li Petra Borkovce básníka, setkání s Petrem Borkovcem prozaikem pro nás bude zajímavým posunem, nikoli překvapením. Ve sbírce záznamů, drobných próz a básní, které vznikaly za stipendijních pobytů v Berlíně a Saint-Nazaire, zůstává věrný nejvýraznějším rysům své poetiky. Knihu píše pozorovatel náhodných situací, periferních dějů, detailů a prchavé atmosféry. Zatímco v poezii se Borkovec převážně snaží za vlastním textem ukrýt, v prózách se odhodlává vkročit na scénu, nebo spíš vpustit čtenáře za scénu. A tak se na vylidněných platzech západního Berlína dostáváme skrze pečlivě volené výseky reality pod kůži nejen městu, ale také jeho pozorovateli v mnoha stylizovaných podobách. Do vnímání okolí se silně promítá i paralelní autorova práce překladatelská, čtené a rozpracované texty, které s okolním světem koexistují a komunikují. Knihu tak lze s nadsázkou označit za prózy básníka o životě překladatele. Pod klidnou hladinou deníkově popisného a střízlivého textu pulsuje vtip, sebeironie i surreálné bezčasí života vytrženého z domácích souřadnic. Sbírka bez vnější dějové linky, zato s dráždivou mírou vnitřní autenticity tvoří kompaktní dobrodružství hledání pravého slova. To musí obstát při popisu stereotypů vylidněných kaváren, měkkých a bledých těl mořských koníků, při překladu jednoslabičného Chodasevičova sonetu i evokovat bzučení vos v kvasícím rybízovém víně babičky Anežky.

Jana Šrámková

Hans Magnus Enzensberger

Eseje

Přeložil Jiří Stromšík

Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008, 148 s.

„Vždyť cíl radikálního desperáta spočívá právě v tom, aby přivedl k prohře co možná nejvíc druhých.“ Jiří Stromšík vybral a přeložil čtyři eseje německého intelektuála (básníka a esejisty) Hanse Magnuse Enzensbergera z různých období jeho neklidného života. Nejstarší Aporie avantgardy osvobodivě fackuje znavené bardy avantgardy a experimentální poezie a jejich epigony („Libovolnost jejích ,akcí‘ neustále předstírá exaktnost. Tento dojem se snaží vyvolat pomocí terminologie posbírané z nejrůznějších disciplín. Vedle prázdnoty a absolutního pohybu nacházíme hesla jako: konstelace, materiální struktura, korelogram, koordinace, rastrová modulace, mikroartikulace, fázový posun, autodeterminace, transformace atakdále.“). Plebejský tón v Obraně normálnosti z roku 1982 (očekávatelný čapkovský obsah je zde zahuštěn výčtem strategií normálnosti – mlčení, únikaření, houževnatost) je vystřídán dvěma riskantními texty k naší současnosti. Nazývají se Vyhlídky na občanskou válku (1993) a Muži hrůzy (2006). Autor, silně inspirován H. Arendtovou, vysvětluje katastrofy dneška – lokální války, neonacismus, terorismus, masakry ve školách ad. – teorií radikálního desperáta, člověka, který má v nenávisti celý svět, ale především sebe. Touží se popřít, zničit a ostatní vzít s sebou. Tento pocit se podle Enzensbergera zmocňuje celých skupin, mas; maže kategorii nepřítele. Plošné básníkovo používání jeho propracované teorie mě rozčiluje, už dlouho jsem však s takovým požitkem a úsilím s někým nesouhlasil.

Karel Brávek

Roberto Saviano

Gomora

Přeložila Alice Flemrová

Paseka 2008, 272 s.

Roberto Saviano se stal po napsání této reportážní knihy italským hrdinou, bezdomovcem, bojovníkem s mafií. Jedněmi je milován; druhými podezírán, že proslul ze dne na den jen díky síle svého tématu. Jeho Gomora zkoumá pilíře ilegální ekonomiky Kampánie, kraje s nejvyšším počtem vražd v Itálii. Jižanská mafie camorra obchoduje se vším: s narkotiky, stavebninami, odpadky a věcmi každodenní potřeby. Kapitoly knihy nejen odhalují skutečnost, ale mají v sobě cosi výjimečného: hlas vypravěče (znalého zákonů systému a terénu), jenž svědčí, sbírá důkazy in situ. Jako váleční reportéři se i on vystavuje špíně, násilí a nebezpečí smrti, ovšem ve vlastní zemi, pro své lidi a svědomí. Snaží se nahlédnout do souvislostí, nalézt způsob, jak zlo zlomit. Jeho psaní je pokračováním odporu zemřelého dona Peppina Diany, kněze a autora textu Z lásky ke svému lidu mlčet nebudu; reaguje také na výzvu Renata Nataleho: „Nadešel čas, abychom přestali být Gomorou.“ Savianovi se podařilo pouhým evangeliem pravdy oslovit široké publikum. Jeho kniha ukazuje neviditelné, mění perspektivy. Po jejím přečtení již nevyslovíte floskuli o bohatém severu a chudém jihu, nad visačkou Made in China vzpomenete Neapol, při vynášení odpadků se vám vybaví Ohňová země, pohřebiště toxického odpadu. Saviano vytáhl do boje s tou nejúčinnější zbraní. Za tři roky knižního života Gomory se stal legendou, kterou nikdo jednoduše neumlčí.

Klára Löwensteinová

Jan Kašpar, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus

Tlučhořovic rodinka – jen pro otrlé!

Nakladatelství XYZ 2008, 266 s.

Výtečného improvizovaného rozhlasového seriálu Tlučhořovi se nejdříve nesmyslně zbavil veřejnoprávní Český rozhlas (prý si stěžovali někteří posluchači) a poté i webová televize Stream.cz (rozhlasový seriál byl málo vizuální). Mohli bychom si tedy myslet, že se v případě této knihy jedná o další cestu, jíž chtějí autoři své svérázné postavičky dostat na veřejnost. Po prvních stránkách je ale jasné, že jde o špatně beletrizovaný scénář zamýšleného animovaného seriálu pro Českou televizi. Mám skoro pocit, že Jiří Lábus a Oldřich Kaiser tuto knihu ani nečetli, protože s jejich Rodinkou má společného málo. Autor Jan Kašpar se nechal seriálem inspirovat, využil některé postavy a dokonce i příběhy a přepracoval je po svém. Jednotlivé postavy zploštil, zlikvidoval jejich specifický jazyk i uvažování a soustředil se na jejich zlidovění. Páťovým nejoblíbenějším slovem je prdel a Růžčiným zase kretén. Ne že by Tlučhořovi nemluvili sprostě, ale původní humor vycházel z podstatně inteligentnějších zdrojů, než je pár sprostých slov. Kašpar se snaží být vtipný za každou cenu, a tak Mirko Hýl, podobně jako babička z Babičky Boženy Němcové, šuká po světnici. Vznik hloupé a špatně napsané knihy je jen obtížně pochopitelný a její jedinou hodnotu najdeme až v závěru. Je tu totiž otištěno několik básní Mirko Hýla (toho pravého) alias Jiřího Lábuse, které se před několika lety objevily v almanachu Komik.

Jiří G. Růžička

Básník Ticho

Růže pro Miladu

Concordia, 2008, 232 s.

Musím přiznat, že jsem se snažil Růži pro Miladu poctivě přečíst, ale zhruba u strany 120 jsem ji odložil, a po několika dalších pokusech zvládnout knihu celou jsem kapituloval. Následující řádky by měly zdůvodnit tuto kapitulaci. Růže pro Miladu je dělena na dvacet osm přibližných kapitol. Přibližných proto, že některé kapitoly jsou rádoby humorně označeny jako kapitola 3,14 nebo kapitola šěltí či žádná kapitola. Je ale úplně jedno, jak se jednotlivé oddíly nakonec jmenují, protože mezi nimi není žádný velký rozdíl.

Proč je kniha označena jako román, zůstává záhadou. Růže pro Miladu totiž nemá děj ani postavy v pravém slova smyslu. Nebo lépe řečeno, děj i postavy zde jsou, ale v poněkud jiné podobě, než je obvyklé. Takřka v každém odstavci nalezneme novou postavu bizarního jména a v každém odstavci začíná i jakýsi nový děj. Nic z toho však není dále rozvedeno nebo zúročeno.

Je možné, že za každou z nezměrného množství postav se skrývá Básník Ticho sám. To ale bohužel nestačí. Jako by si autor neuměl vybrat žádný z přehršle motivů, které mu kolují v mysli, jako by nedokázal odolat stále nově se tvořícím větám a slovním krouceninám. Co si například počít s větami typu „Skoro breščál, jak mu to bylo líto, z pupku vyrostl mu fialový břečťan.“? Nebo o kousek dál: „Na Ministerstvu nitra byl jednou objeven jeden strašnej paskvil vypečenej Jungovým elementárním generátorem mysli do medového pšeničného koláčku. Bylo to z hlavy jednoho squattera.“ Otevřeme-li knihu na kterémkoli místě, vždy najdeme podobnou, do sebe zavinutou větnou spoušť.

Text nelze označit ani jako báseň v próze, protože i lyrika v sobě přece nese jistou vnitřní kostru, podle níž je možné se orientovat. Stejně tak se bráním označit Růži pro Miladu za literární dílo. Literárním dílem rozumím autorovu výpověď, pro niž byl nalezen vhodný tvar, který má určitý řád a smysl, byť se jistě nemusí manifestovat v podobě dané literárními zvyklostmi či kánony. Jedná se spíše o chaos, bezbřehý a nekonečný jako skutečnost sama. Možná je věrným odrazem způsobu myšlení svého tvůrce, ale zůstává v tomto způsobu beznadějně zapouzdřena. Dokážu pochopit, že pro autora má jistě smysl vidět své tvůrčí snažení vytištěné a vtělené do hmatatelné podoby. Obávám se nicméně, že on bude zřejmě jediný, kdo bude cosi jako smysl ve spojitosti se svým textem pociťovat. A že se mi to nepíše zrovna lehko.

Jakub Řehák

Stephen King

Ostrov Duma Key

Přeložila Linda Bartošková

BETA-Dobrovský 2008, 555 s.

Ostrov Duma Key je zatím poslední v češtině vydaný román mistra hororu a temné imaginace Stephena Kinga. Edgar Freemantle, majitel prosperující stavební firmy, milující otec dvou dcer a průměrný občan, po ošklivé nehodě ztratil paži a zájem manželky o svou osobu. Obdařen nevratným poškozením mozku a pravidelnými záchvaty vzteku, začíná zbrusu nový život – v kouzelném domě nad mořem, v srdci staré Floridy, kde se zastavil čas. Edgar maluje. Jeho obrazy jsou pro něj vykoupením. Dokážou vyléčit přátele a vzbuzují nadšení galeristů, ovšem zároveň otevírají dveře něčemu, co na svou šanci čekalo déle, než jsme schopni si představit. I v tomto románu nalezne zkušený čtenář Kingových děl řadu atributů, s nimiž se lze při průřezu autorovou tvorbou setkat – nechybí středostavovský hrdina, úvahy o schopnosti uměleckého aktu dát tvar tomu nejlepšímu i nejhoršímu v nás, dokonalé propojení postav a reálií, ve kterých se pohybují, či absolutní schopnost udržet čtenářovu pozornost i během zdánlivě nedějových pasáží. Ve své hororové linii je Ostrov Duma Key umírněnější (prakticky do poloviny knihy jej lze číst jako komorní drama člověka vytrženého ze starého života nebo útržky z rodinné ságy), ale proto přístupný těm, kteří dávají přednost nenápadnějšímu, o to trvalejšímu mrazení po těle, známému třeba z románů Chucka Palahniuka.

Jarmila Křenková

Lenka Uhlířová a Jiří Stach

Velká cesta Malého pána

Meander 2008, 56 s.

Napsat dobrou pohádku na známé téma je věc zapeklitá. Spisovatelka Lenka Uhlířová a výtvarník Jiří Stach vytvořili příběh, jehož konec je sice předvídatelný, ale není proto horším čtením. Velká cesta Malého pána využívá tradičního motivu pouti – na ní si hrdina uvědomí, kolik nešťastných lidí ho obklopuje, jak snadno jim lze pomoct a jak ho ti podivní cizinci přitahují. Malý pán hledá, co mu schází, což by ho nikdy nenapadlo, nebýt jednoho snu. Cestuje od Duté hlavy přes Muří nohu, Tosipiše až ke kapitánu Kořínkovi, a jako by ztrácel ze zřetele zájmy své, přináší právě jim to, co postrádají. Potěšení, jež zažívá, sdílí i čtenář. Nejsme zvědavi na konec ani nečekáme překvapivé zvraty, ale vychutnáváme si každou hrdinovu zastávku, vtipné slovní výměny aktérů či líčení specifické atmosféry čarovných míst. Intenzita evokovaných dojmů je umocněna grafickým ztvárněním děje, postavy či prostory jsou portrétovány černobílou fotografií nebo originálními kolážemi. Ty však nepředstavují fixní podobu věcí, figurují zde jako exemplář v muzeu, který poukazuje na to, že existují skutečnosti, o nichž nemáme ani ponětí, přesto jsou ve své jedinečnosti vzácné a zaslouží pozornost. Hrdina je neznámým okouzlen, a když je jednou pozná, už je neopustí, neb cítí zodpovědnost. Konec dobrý, všechno dobré.

Anna Vondřichová

Jan Urban

Extrémy a lidé blízcí. Rozhovor se Šimonem Pánkem

Galén 2008, 165 s.

Jeden z nejznámějších studentských vůdců z dob sametové revoluce nezamířil – jako řada jeho kolegů – rovnou do vysoké politiky. Pustil se do humanitární a rozvojové pomoci, pracoval na Balkáně, v Čečně a mnoha dalších zemích a výrazně se podílel na vybudování Člověka v tísni, dnes jedné z nejrespektovanějších českých nevládních organizací v oblasti rozvojových a sociálních programů. Přesto, jak Pánek sám říká, se z politiky nikdy zcela nestáhl. Tedy politiky jako bytostného zájmu o věci veřejné, nikoli úzce stranické. V tomto smyslu a při vědomí toho, kolik prostoru u nás ve veřejném dění dostávají straničtí funkcionáři bez osobnosti, je to čtení osvěžující. Zjednodušeně řečeno: pokud by v politickém životě figurovalo více lidí Pánkova formátu, bylo by všem veseleji a naší zemi o dost lépe. Trochu spornější je v knize role tázajícího se Jana Urbana: dlouholetá známost s Pánkem zaručuje, že se na nic zásadního v běhu let nezapomnělo, ale má to i svá proti: autor nemá autenticitu zvídavého novináře, očividně se často ptá na věci, které už zná. A tím, že je Pánkovi tak blízko, postrádá schopnost ptát se kritičtěji, zpochybňovat. Což je škoda: pak by kniha opravdu mohla být ještě „něčím víc“ – jak slibuje přebal – než „poločasovým“ bilancováním jedné osobnosti.

Robin Ujfaluši

Emil Staiger

Poetika, interpretace, styl

Přeložil Miloš Černý ad.

Triáda 2008, 346 s.

Kniha Základní pojmy poetiky od švýcarského literárního vědce Emila Staigera je na některých vysokých školách povinnou či alespoň doporučenou četbou pro studenty literární vědy. Nedávno vyšla podruhé česky, doplněná dalšími studiemi, autorovou korespondencí s Martinem Heideggerem, polemikou s Maxem Frischem a obsáhlým doslovem Marka Vajchra. Ten mimo jiné upozorňuje na Staigerův text Poezie a národ z roku 1933, v němž mnozí nacházejí stopy antisemitismu a dokonce i nedistancující se citace z Mein Kampfu. Vajchr Staigera hájí tím, že si od poloviny třicátých let zachovával odstup od aktivní politiky a jeho touha po „novém začátku“ byla projevem panujících dobových nálad. Je ale nutné zdůraznit, že tyto politické sklony souvisely s celým Staigerovým přístupem k literatuře: poetika pro něj byla „příspěvkem k filosofické antropologii“, jeho literární interpretace v sobě spojují detailní analýzu textu, básnické vyjadřování i filosofickou hloubku, místy přecházející až v téměř náboženskou meditaci. Platí i o Staigerovi, který ve svém hledání závazného nadosobního řádu pochyboval o hodnotě děl většiny moderních autorů, slova S. Komárka o tom, že německý nacismus byl vyústěním těch myšlenkových proudů, jejichž zakladatelé udělali ze své osobní mytologie obecně závaznou kosmologii? Domnívám se, že částečně ano. To ovšem nic nemění na tom, že četba Staigerových textů je někdy až fascinující.

Jan Lukavec

Jean Flori

Rytíři a rytířství ve středověku

Vyšehrad 2008, 304 s.

Po knihách Philippa Contamina (Válka ve středověku, Argo 2004) a Norberta Ohlera (Válka a mír ve středověku, H+H 2004) vyšla konečně i jedna z aktuálních prací k dějinám rytířství. Jean Flori předkládá ve třech částech (Politika, Válka, Ideologie) obraz zkoumaného jevu na pozadí vývoje evropské společnosti od pozdní antiky po 15. století. Kořeny rytířstva spatřuje u Germánů, jejichž úcta k hrdinství i zbožštění zbraní vytvořily základ vojensky specializované skupiny, která se jen zčásti kryla se šlechtou. V římských nebo merovejských armádách hrála jízda druhořadou roli, za Karlovců však už střety s kočovníky vedly k posílení významu i prestiže těchto bojovníků. Ideologie Karla Velikého a tlak církve silně ovlivnily etický kodex rytířů, vznikající lenní systém upevňoval jejich společenské postavení. Flori ukazuje rytířstvo jako dynamickou sociální skupinu, jež si o sobě prostřednictvím literatury vybudovala ideální představu, která zčásti přežívá dodnes. Autor zároveň narušuje obecné soudy o nedisciplinovanosti rytířů v bitvě a rozkrývá jejich válečné umění. Floriho široký rozhled a schopnost zhuštěně podat složité strukturální a kulturní proměny skýtá radostné čtení, jež je narušováno pouze drobnými nedostatky, například opakováním některých tezí, způsobeným výlety k podrobnostem.

Václava Kofránková

Edward Lucas

Nová studená válka aneb jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ

Přeložil Pavel Vereš

Mladá fronta 2008, 302 s.

Lucasova kniha nabyla podivuhodně aktuální brizance v době, kdy si velká část evropských zemí patrně tváří v tvář něčemu, co se podobalo energetické blokádě, musela položit otázku míry své závislosti na ruském producentu zemního plynu. Ať jsou důvody plynové obstrukce jakékoli, Rusko o sobě dalo vědět jako o energetickém hegemonu. Termín nová studená válka však nevystihuje poměr Ruska k okolnímu světu, už proto ne, že toto slovní spojení se hodí pro svět bipolárního patu jaderného arzenálu. Optika evropského pozorovatele a zasvěcence ruských poměrů je důležitá nejen pro poznání vztahu Ruska a Evropy, ale také pro poznání mechanismů transformace z totalitního státu do režimu, který bychom sice stěží mohli nazvat demokratický, jenž však přesto nese mnohé jeho formální atributy. V tomto směru můžeme chápat Lucasovu knihu také jako svědectví o ostatních postkomunistických zemích. Míra zátěže, která poznamenala transformační proces i jeho výsledek, totiž není typická jen pro Rusko, ale i pro ostatní satelity bývalého Sovětského svazu, a pod tímto zorným úhlem je dobré tuto poučenou zprávu o Rusku číst. Autor praví v úvodu své knihy, že „okolní svět se po roce 1991 dopustil nejkatastrofálnějšího omylu, když soudil, že Rusko je na nejlepší cestě stát se ,normální’ zemí“, ale zastírali bychom si pravý stav věcí, kdybychom tvrdili, že to, byť v menší míře, neplatí i pro ostatní postkomunistické země. Nesetřást totiž totalitní zátěž a zároveň se stát „normální“ demokratickou zemí je přibližně totéž jako být těhotnou pannou.

Michal Janata