Mediální bouře po odhalení díla Davida Černého Entropa utichly, a jak se dalo čekat, nikoho ta věc už nezajímá. Proč také, všechno bylo řečeno – dílo esteticky za moc nestálo, autor se zbytečně omluvil, diplomatický skandál vyšuměl. Řeklo by se: míra entropie očekávatelně stoupla, vše se opět zestejňuje a jede se dál.
Černého Entropa předváděla míru strukturované neuspořádanosti systému či různorodosti, která v Evropě vládne, ačkoliv pohled z Bruselu – tak jak ho vnímá česká většina – vypadá právě ryze entropicky, tedy jako upadání Evropy do uniformity, což se dá vysvětlit jako postupné mizení tvořivé energie. Černý a jeho pomocníci, ne--li přímo spolutvůrci Entropy si tento název nevybrali náhodou. Byl to nepřímý odkaz na Havlovu Moc bezmocných a na jeho slavný Dopis Gustavu Husákovi, tedy na ty pasáže, kde se bývalý disident vyrovnává s šedivostí života v totalitním systému a jeho uniformním tlakem.
„Je-li základním zákonem kosmu zvyšování entropie, základním zákonem života je naopak zvyšování strukturovanosti a boj proti entropii: život se vzpíná každé uniformitě a jednotě, jeho perspektivou není „zestejnění“, ale rozrůznění, je neklidem transcendence, dobrodružstvím nového, odbojem proti statu quo. Bytostným rozměrem jeho rozvoje je neustále se aktualizující tajemství,“ píše Havel, tehdy ještě kritik všech systémových konzervativností.
Necháme-li stranou Havlův specifický výklad slova entropie a podíváme se výhradně na to, co chce říct, je zřejmé, že Černého umělecko-politické gesto vykonané na půdě unijních institucí, které jsou považovány za „agenty“ entropického pohybu moderních evropských společností, má čistě havlovské rysy. Bouří se ve jménu pestrosti života vůči tomu, že Evropa je či má být jedním monolitem určité podnikatelsko-diplomatické kultury. „Entropický režim,“ píše Havel, „má jedinou možnost, jak zvyšovat v prostoru své působnosti všeobecnou entropii: utužováním svého vlastního centralismu, zvyšováním své monolitičnosti, obepínáním společnosti stále univerzálnější a neprodyšnější svěrací kazajkou jednorozměrné manipulace.“
Není třeba dlouhých rozborů novin a kritických vystoupení v Evropském parlamentu, aby bylo zřejmé, že se v tomto dopise z roku 1975 potenciálně hovoří i o Evropské unii, vykládané nikoli výhradně euroskepticky. Ale je tu také řeč o trendu celé západní, ne-li rovnou globální společnosti, kterou propojuje jednotný ekonomický duch. Černého Entropa pak upozorňuje na to, že tomuto trendu se vzpírá pestrost kultur, jež se odráží třeba ve stereotypech ukládaných někde hluboko v individuální i kolektivní psýše.
Nepřiznanou inspiraci Havlovou úvahou o „entropických režimech“ potvrzují i reakce na Entropu. Někteří politici, kteří toto dílo považují za diplomatické faux pas, kritizovali umělce právě v zájmu systému a jeho hladkého chodu. Ať už europoslanec Zieleniec, prezident Klaus nebo někteří bulharští zástupci, všichni brání bezproblémovost politického provozu. Vystupují v zájmu jednoho přesně definovaného režimu řeči, který byl náhle narušen režimem jiným. Řečeno pomoci havlovsky viděné entropie: chtějí zvýšit či udržet entropii systému, protože se bojí toho, že kroky v opačném směru – tedy směrem k nejistému tajemství přesahu, o němž psal disident Havel – mohou vnést do jejich systému zneklidňující rys neznámého a nemanipulovatelného.
Je to přirozená obranná reakce: kdo pohodlně a úspěšně komunikuje v jednom režimu řeči, protože zná jeho standardy a dokáže je správně aplikovat, nepotřebuje vstupovat do konfrontace s jinými jazykovými hrami. Takové setkání je pro něho vždy útok, ohrožení, otřes. Právě diskuse kolem Entropy ukazují, jak poučná byla tato inscenace střetu různých režimů řeči. Dojdeme k tomu ve chvíli, kdy si uvědomíme, že žádný režim řeči neměl a nemá nad tím druhým navrch. Ba co víc: že jednotlivé režimy nelze dost dobře od sebe oddělit. Entropa nevyzdvihovala uměleckou jazykovou hru jakožto nadřazenou „hru her“, nýbrž byla něčím jako prázdným prostorem, nádobou beze dna, v níž se různorodé diskursy mohou setkávat, narážet na sebe, vzájemně se inspirovat.
Jakmile někdo omezil komentář či kritiku na jeden jediný způsob vypovídání a systematizace výpovědí (politika, diplomacie), ztrácela se nejen Entropa, ale odhalovala se i narůstající entropie systému (v havlovském způsobu čtení), který se takto chce uzavírat sám v sobě. Tedy přesně to, co chtěla Entropa v budovách EU (svázaných úřednickým jazykem a psanými i nepsanými pravidly evropské komunikace) nabourávat.
Boj proti entropii režimů řeči, který Entropa nabízí jako hlavní téma a problém soužití ve společné Evropě, ne-li světě, překračuje veškerá estetická, politická, diplomatická či morální hlediska, a to zkrátka proto, že je „holograficky“ vnímá všechny najednou. Je to přesné a názorné vystižení situace postmoderních společností. Musíme myslet a vypovídat všechno najednou, a přesto se pořád uchylujeme k omezeným a uzavřeným analýzám.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.