Nostický palác v Praze, sídlo ministerstva kultury (MK), navštěvuji sporadicky, ale léta. Vždy se tam na vrátnici („na bráně“, říkají úředníci) strhlo drama s visačkou. Za ministra Jehličky se socialistický relikt začal rozpouštět. Při poslední návštěvě jsem byla v nové recepci i v kanceláři přímo obletována. Rychle, mile, účinně. A pak se svobodně usadila v nově zastřešené dvoraně paláce, v kavárně Nostic, součásti velkorysého informačního střediska MK. Sice kavárna (zároveň kantýna) byla prázdná a prý je pořád, obsluha nebyla, jelikož fasovala obědy, nakonec vybojované kafe bylo příšerné a ani jeden z informačních počítačů nefungoval, ale to mě nesmušilo. Horší bylo pomyšlení, že ta nádhera stála 11 milionů Kč, což je přesně suma, o niž jsou letos zkráceny dotace všem literárním periodikům. Takže, kolegové, v jednu hodinu po zániku v Nostici. Lihovin mají pět druhů: tuzenák (sic!), becherovku, fernet, vodku a baileys.
L. Bělunková
Oscaři vystihují celkové naladění a převládající politickou orientaci americké společnosti, čehož jsme byli svědky i letos. Zvítězil Milionář z chatrče, profesionálně natočená západní variace na bollywoodský melodram. Jako by tím porotci vyjádřili nechuť k temným vizím světa ovládaného násilím a chaosem. Favorit Temný rytíř prohrál: patří do jiné éry, republikánské, bushovské, jejíž atmosféru, hodnoty a strachy nejlépe vyjádřil loňský vítěz – adaptace fatalistického románu Cormacka McCarthyho Tahle země není pro starý. Jeho poselství bylo jasné: tento svět se vymkl veškeré kontrole, obsahuje konkrétní fyzickou hrozbu, která provokuje paranoiu a agresi. A taková byla i zahraniční politika George W. Bushe, kterému se podařilo rozpoutat na Blízkém východě hned dva vleklé válečné konflikty. Nastupující období demokratického Baracka Obamy si žádá jiné příběhy. Amerika dala přednost optimistické utopii, kde je násilí potrestáno a v níž vítězí jemnost, trpělivost, obětavost. A že je hlavní hrdina filmu podobně jako nový americký prezident poněkud tmavší pleti, už může být pouhý detail.
O. Kavalír
Do sálu Richelieu proudí 19. února dav studentů. Jsem ve stávce, jsem militantní a zmobilizovaný, prohlašují. Obrovská aula je naplněná, za katedrou sedí pět studentů – delegátů jednotlivých fakult. Na stěně klasicistního sálu se rozpíná barevný transparent – Sorbonna v odboji! Sorbonna je jednou ze 73 francouzských univerzit, které nesouhlasí s novou reformou terciárního školství ministryně V. Pécresseové. U mikrofonu se střídají studentští mluvčí, mezi nimi i odboráři (UNIF), ti však podle bučení nepatří k oblíbeným. Řečníci chrlí proslovy doprovázené bojovnými gesty. Jeden se zatnutou pěstí křičí, že je třeba utvořit akceschopné skupiny, jež budou fyzicky bránit výuce, která ještě částečně na Sorbonně probíhá. Chtějí ostatní ke stávce nutit? Předčítá se několik verzí manifestu, z nichž se zvolí jeden. Volby mi přijdou poněkud podivné, někdo sčítá na prstech hlasy, někteří se hlásí pořád, jiní vůbec, ale zdá se, že to nikomu nevadí – ať žije demokracie! Ještě dvě dívky obejdou sál s košíčky a vyberou příspěvky na výdaje stávky (na letáky a tiskoviny) a můžeme vyrazit na pochod čtvrtí St. Germain.
N. Císařovská
Novým šéfem Státní opery Praha (SOP) se nestane slavný pěvec Peter Dvorský ani bývalý ředitel opery Národního divadla v Praze Jiří Nekvasil. Jsou mezi těmi, kteří 26. února nepostoupili do druhého kola výběrového řízení na tento post, kam se dostali pouze tři kandidáti: dirigent Jiří Mikula, bývalá umělecká šéfka SOP Ingeborg Radok Žádná a režisér a scenárista Tomáš Šimerda. V souvislosti s výběrovým řízením na ředitele, který nastoupí do funkce v lednu 2010, se znovu objevily spekulace o výhodnosti sloučení SOP s Národním divadlem. Tato mantra o ušetření se vrací v pravidelných intervalech a jako králíka z klobouku ji nyní vytahuje ministerstvo kultury. Odpor odborné veřejnosti k tomuto kroku je ale po léta více než zjevný. Sloučením se totiž ušetří pouze platy několika administrativních pracovníků a možná několika sólistů, soubory a orchestry by musely zůstat na každé scéně, jak jsou. Jak známo, menší divadla fungují ze své podstaty efektivněji než velké kulturní molochy.
J. Vávra
Místo aby se pražští radní poučili, liberecké dobrodružství je ještě víc rozlačnilo. Sportovní události tohoto typu podle Pavla Béma prý dobře slouží jako reklama na naši zemi. A olympiáda v tom může krásně pokračovat. Ta má stát odhadem 130 miliard a po zkušenostech s Libercem můžeme očekávat minimálně dvojnásobek. Za pořádnou reklamu se pořádně platí. Ostatně reklama na Prahu, do které Milan Richter obsadil svou přítelkyni a město za ni zaplatilo 7 milionů korun, ukazuje, že radní jsou připraveni.
J. G. Růžička
Na symbolické datum 25. února byla svolána před Český rozhlas v Praze další z demonstrací na podporu návratu Radia Wave do FM vysílání. Rada ČRo, proti níž byla demonstrace mířena a která právě v budově zasedala, předem odmítla nabídku generálního ředitele ČRo Václava Kasíka, aby se přemístila pro zájem veřejnosti do větších prostor. Tvrdošíjně zůstala v malé místnosti a určila si, kolik zástupců veřejnosti a médií může dovnitř. Demonstrace měla zřejmě správný podtitul „Vítězný únor nad Radiem Wave“. Zasedání Rady je veřejné, ale nakolik totalitní je fakt, že Rada určuje, kolik zástupců veřejnosti je moc a kolik málo?
L. Černý