Když už to stejně prosáklo, Jiří Dienstbier to řekl naplno za všechny: americký radar v Brdech nejspíš nebude. Jednak na něj nejsou peníze, jednak je celý projekt nesmyslný, nezaručený, nevhodný. Spojené státy se naštěstí vracejí od extrému k normálu, a tak okamžik, kdy to zazní naplno i z jejich oficiálních míst, snad není daleko.
Už delší dobu si kladu otázku, proč čeští (a polští) politici vložili do tématu radaru tolik politického kapitálu, když trocha zdravého rozumu mohla osud projektu předvídat už dávno. Navíc, kam se poděla tradičně vysoká míra českého populismu, když přece výzkumy veřejného mínění setrvale ukazovaly, jak riskantní sázka na radarovou kartu může být? Největší záhadou je to u Strany zelených, kterou už to stálo nejspíš politický život, měřený v ČR šancí překročit pětiprocentní metu v parlamentních volbách. Jen těžko mne někdo přesvědčí, že za zelený propad můžou jen různé rebelující jihočeské matky – může za něj také, alespoň u nezanedbatelné části zeleného elektorátu, rezignace na principy zelené politiky, mezi něž rozumný, ale rozhodný odpor ke zbrojení patří, a to esenciálně, nikoliv nahodile.
Co vlastně vedlo intelektuály Havlova formátu k volbě spojit svou budoucnost a morální a intelektuální kredit s Bushovou politikou stylu „globální kovboj navenek a přiškrcení svobod na samu hranici totality uvnitř státu“? Při pokusech zodpovědět tuto otázku jsem chvílemi podléhal pokušení vidět za tím spiknutí: je to jasné, jsou podplaceni nebo jinak donuceni zastávat nesmyslné názory, zároveň jsem ale tušil, že to není tak jednoduché. Až teprve pár příkladů z mého nejbližšího okolí, rodinu nevyjímaje, kde bych přece jen o „tučném úplatku“ nebo „tajné vydírce“ nejspíš věděl, mne přimělo hledat důvod jinde. Našel jsem dva.
Persona a stín
Invaze kavkazské stepi, která v druhé polovině dvacátého století pustošila také střední Evropu, byla zřejmě natolik otřesnou zkušeností (nedovedu ji úplně posoudit, zažil jsem jen její směšný, husákovský, bezzubý konec), že proti jejímu opakování jsou ti, kdo si ji prožili, ochotni udělat prakticky cokoliv. Paradoxně včetně kroků, které hrozbu nové konfrontace s kavkazským medvědem spíše zvyšují, než snižují. A tak se zarytý antikomunismus podobá komunismu, zarytý boj proti Rusům nakonec Rusy (jejich rakety, tajné služby etc.) přitahuje. V astrologii se tomu říká princip opozice, figura téměř stejně silná jako konjunkce. Ledacos o tomto tématu jistě napsal hlubinný psycholog C. G. Jung v souvislosti s úvahami o archetypech zvaných persona a stín a jejich vzájemné spjatosti.
Na druhý důvod mne až teprve před nedávnem přivedl ve své tradiční předvánoční řeči na katedře filosofie Přírodovědecké fakulty UK jeden z profesorů. Mluvil o dávném evropském snu: o novém světě, ráji, světě svobody a naplněných přání, posvátném prostoru daleko v budoucnosti nebo daleko na západě. O síle tohoto mytologématu a o jeho starých a nových transformacích, mutacích a podobách. Připomněl, jak posvátnou auru měla za časů bolševismu kokakola a jiné vymoženosti z onoho světa za oponou. Pak mluvil o něčem jiném, ale já se v duchu ptal: jak by mohla taková posvátná bázeň ze dne na den zmizet? A není ta slepá důvěra ve svět za oceánem i v čase, kdy rozumný člověk jen s obavou sleduje a rozpačitě krčí rameny, také šlahounem tohoto rajského stromu? Nejspíš ano.
Žádná zbraň není mírová
To vše ale zapáleným bojovníkům, profesionálním „pachatelům dobra“, z principu věci nedochází, a dokud svatý zápal nepomine, ani nikdy nedojde. Musel přijít Barack Obama, aby ohlásil konec, ten se ale dal tušit od začátku. Co z toho tedy plyne pro českou politickou scénu kupodivu šmahem zleva doprava? Tutlat zásadní rozhodnutí před volbami se nevyplácí, voliči vám to sečtou ve volbách následujících. A pro zelené, které jsem mimochodem volil a volit budu, „i kdyby jim předsedal Klaus“? Zůstal bych u slov Stanislava Pence, jenž si myslím po celý čas svého nedávno ukončeného politického angažmá zachoval kredit u svých voličů a jemuž rozhodně nelze vyčítat snahu o zviditelnění praním špinavého prádla v médiích, když právě toto chování některých spolustraníků patří k důvodům jeho odchodu: „Je mi velice líto, že sedmnáct let po pádu železné opony a rozpadu bipolárního systému není
v mezinárodní politice dostatek odvážných a jasně názorově vyspělých politiků, kteří by pochopili, že žádná zbraň není mírová“ (iDNES.cz, 26. 10. 2007). Když už to
začínají chápat i prezidenti atomových velmocí, je tak těžké, aby to pochopili i čeští zelení?
Autor je filosof, doktorand PřF UK a biozemědělec.