Kominické lodě
Ilustrace Tomáš Přidal
Druhé město 2009, 128 s.
Wernischova novinka sestává z devíti mikrorománů – krátké prozaické texty, zabírající deset až dvacet stránek ne zcela zaplněného drobného čtvercového formátu, jsou rozděleny až na tři desítky kapitol. V předchozích Wernischových sbírkách nacházíme drobné prózy nadepsané „náčrt básně“, nyní zde – alespoň na první pohled – máme náčrt románů. Od tzv. minutových románů se Wernischovy texty ale výrazně liší: ony totiž vlastně nejsou tak zkratkovité, jak se na první pohled zdá, ba právě naopak. Vezměte autorovu typickou půlstránkovou anekdotu, trochu ji roztáhněte, voperujte do ní takových dvacet třicet nadpisů a je to… tedy – vy to nedělejte, básník se o to postaral s neutuchajícím typickým šarmem. Vy se smějte básníku-uzenáři-vrahovi, kterému děti s lodními kufry nedopřejí chvilku klidu, dočtěte se, kterak Krvavý Rudi utřel, zavítejte do bordelu s dvěma jurodivými staříky – pouštními myslivci, znovu se setkejte s letitou wernischovskou heroinou Annou Patlejchovou (dobře zavedenou smíchovskou firmou, chlapů tam s ní v té chvíli bude nejmíň deset), nechte se pronásledovat klátivým démonem-dementem Huhhou a vězte, že šáša Bambulino je založením fatální nekrofil. Mimochodem, vilný vedoucí antikvariátu v Nuslích láká dívky do svého brlohu řka, že je těch textů ještě více, a samozřejmě milerád nechá nahlédnout. (A ilustrace jsou další z nekončící řady imitací Jiřího Šalamouna.)
Petr Ferenc
Arnošt Lustig
Zloděj kufrů
Odeon 2008, 345 s.
Půl století po publikování svých prvních povídkových knih s tematikou ghett a koncentračních táborů vydává Arnošt Lustig nový román situovaný do téhož prostředí. Milostný příběh dvou dětí z terezínského ghetta, čtrnáctiletého chlapce a dvanáctileté dívky, je spřízněn s dřívějšími prózami nejen tematikou a kulisami, ale též skrze hlavní dětské postavy, některé postavy vedlejší či epizodické; souvisí s nimi také realistickým, čtivým způsobem vyprávění. Porovnáme-li však Zloděje kufrů s povídkami i romány z autorových literárních počátků, je nutno říci, že působí mnohem méně sevřeným dojmem (ačkoli tento více než třísetstránkový text není členěn do kapitol), je i myšlenkově méně hutný (ačkoli obsahuje četné reflexivní pasáže), což je jistě dáno i tím, že mnoho znovu se opakujících (v kontextu celého autorova díla, ale dokonce i v románu samém) myšlenek či závěrů už vzdor své závažnosti přece jen nemůže působit touž silou jako v podobě původní. I některé detaily svého nového románu autor poněkud oslabuje jejich přílišnou frekvencí: to je případ přídomku ghettového řezníka, který při prvním použití může sice působit vtipně, avšak je opakován téměř do omrzení… Zdá se, že podobnému nebezpečí se – bohužel – již blíží i celý poslední Lustigův román, který jako by spíše než z potřeby vyjádřit vznikl z potřeby psát.
Blanka Kostřicová
Jiří Pilous
Kudy ven
Dokořán 2008, 142 s.
Ve světě ideálů a snových zámků žít normální obyčejný život bývá přetěžké. Jiří Pilous v další zdařilé knize příběhů ze sklonku jedné totality přistoupil ke srovnání a literární analýze života na úsvitu konzumní epochy. Srozumitelně vyjadřuje zploštění duchovních hodnot v tržní společnosti, nedostupnost spirituálních met, kdy žité hodnoty jsou nahrazovány nebo zastupovány materialistickými kvanty bez obsahu. Protagonisté z Pilousových příběhů se dostávají k mezi životní pravdivosti – srovnávají mezi totalitarismem a liberalismem (Franta v povídce Co venku), přezkušují odolnost svých citových vazeb (Jan s Marcelou v povídce Kudy ven a kudy zpět), anebo prostě komentují a existují v okolním dění, aniž by se jich týkalo. Vzbuzují dojem, že vstupují z reality do flashové hry, a v setkání s odlišnými zákonitostmi zůstávají při svých schématech až do trpkého konce. V jejich světě naděje není, pouze kriticismus a potřeba najít setrvalý životní stav. Podstatným doplňkem knihy jsou ilustrace. Obrázky v knize jsou dílem Svatopluka Klimeše, technikou „fumáže“, která působí echem z časů Vladimíra Boudníka. Pokud je Pilousovu vypravěčství co vytknout, tak vulgaritu příliš slabého kalibru; konformismus je obscenita sama v prázdnotě. Od Jiřího Pilouse můžeme čekat „velký“ román: vypráví se zaujetím a dobře!
Vít Kremlička
Ludvík Vaculík
Petr má medvěda nebo co
Ilustrace Iva Ouhrabková
Meander 2008, 60 s.
Pokud znáte Ludvíka Vaculíka výhradně jako autora pro dospělé, tato kniha vás možná na první pohled překvapí. Jenže z jednoduchého dětského příběhu se nakonec vyklube něco trochu jiného, protože vlastně nejde o medvěda, ale právě o „nebo co“. Zápletka není komplikovaná: Petr dostane od dědečka plyšového medvěda, jenže si přeje raději živého. Plyšáka tedy dědovi prodá za šestnáct korun a za ty si ve zverimexu koupí vlastního malého medvěda. Když ho přiveze hrdě ukázat dědovi, děda se ukáže jako skeptik a prohlásí, že je to divný medvěd, na což má Petr pohotovou odpověď: „Není každý děda vševěd.“ A to platí i pro nás, kdybychom se snad odvážili zapochybovat, že to, co si Petr chová v krabičce, je nefalšovaný lední medvěd. Příběh o medvědovi (nebo o čem) má mnohé shodné rysy s Vaculíkovými Morčaty – tváří se jako „kniha pro děti“ a zároveň na nás bokem mrká, navíc stejně jako tu medvěd není úplně medvědem, ani morče nebylo tak úplně morčetem. Objevuje se tu ale určitý posun: zatímco morče se nakonec po divokých experimentech rádo vrátilo do bezpečného úkrytu, medvěd je takový, jakého ho chce Petr mít – statečný a šikovný. Je tedy jen na nás, jestli se spokojíme s velkým plyšovým medvědem, nebo si také raději vybojujeme vlastního malého, ale zato živého. Knihu doprovázejí výstižné ilustrace Ivy Ouhrabkové a CD nabručené samotným autorem.
Pavlína Vimmrová
Pavel Šrut
Lichožrouti
Ilustrace Galina Miklínová
Paseka 2008, 232 s.
Pokud se někomu ztratí ponožka, o které je stoprocentně přesvědčený, že byla ještě předešlého večera v zásuvce, na židli, na podlaze či v botě, pak může vzít jed na to, že se u něj usadil lichožrout. V takovém případě stačí jen tiše usednout a trpělivě čekat. Dřív nebo později se ozve chrastění či šelestění a pak se určitě objeví podivné stvoření s chobotem, které si přijde pro další ponožku. Nepohrdne ani punčochou nebo dětskými dupačkami. Ale pozor, umělá vlákna nemá rád! Nikdy nevezme celý pár, sídlí na půdě nebo za obrazem, a pokud mu hrozí nebezpečí, splyne s okolím.
Šrutovi lichožrouti už byli přirovnáváni k Havlovým pižďuchům nebo například k pidilidem Mary Nortonové a jistě by se našlo mnohem víc případů, kdy literát zvolil smyšlené postavičky, nejrůznějším způsobem sužující lidské pokolení. Pokud je ale vůbec nutné v tomto svébytném příběhu o žroutech ponožek hledat možné inspirační předobrazy, pak se jeví případnější zaměřit k pozornost k hrdinům dickensovského typu, kteří jsou stejně jako malý lichožrout Hihlík opuštěni svými rodiči a jsou nuceni spolehnout se sami na sebe.
Hihlík patří k sirotkům dočasným. Jeho rodiče totiž odjedou pomáhat do Afriky, kde přece chodí domorodé obyvatelstvo převážně naboso, pročež tamní lichožrouti musí nutně trpět hlady. A tak zůstane malý lichožrout Hihlík u pana Vavřince sám, respektive se starým dědečkem. Pan Vavřinec je muzikant, tudíž bohém, a tak ho občasná ztráta liché ponožky nemůže vyvést z míry. Časem si na tento podivný úkaz zvykne a vytvoří tím ideální prostředí pro klidný lichožroutí domov. Lidé a lichožrouti zde žijí víceméně v jakési snesitelné symbióze.
Jenže s kamarády to není jen tak – jednoho dne přijdou Hihlíka navštívit Ramses a Tulamor, jeho dva nezvedení bratranci, a tím odstartují příběh plný napětí, dobrodružství, omylů, nedodržených slibů, zrady a pomsty. A protože fuseklový příběh vypráví Pavel Šrut, nechybí humor, který je leckdy určený nejenom dětem. Ale děti si rozhodně přijdou na své. Především s ohledem na ně vyprávění o podivných tvorech s choboty připomínajícími vysavač, jenž hravě vycucne i ponožku odhozenou za postel, končí vzorovým happy endem.
Ilustrace Galiny Miklínové s půvabem a nenuceností zachycují neznámé pišišvory a ponožka, ubývající na každé liché straně až k naprostému sežrání v závěru, dětského čtenáře lépe než čísla paginace vlídně upozorňuje, jak na tom momentálně je. Také díky těmto obrázkům jsou Lichožrouti prostě hezká kniha.
Magdalena Wagnerová
Mike Mignola a kol.
Ú.P.V.O. – Dutozem a další povídky
Přeložil Jan Kantůrek
Comics centrum 2008, 128 s.
Po posledním vyprávění o Hellboyovi (Červ dobyvatel) se mohlo zdát, že jakékoliv protahování kultovního příběhu je jen komerční snahou o naprosté zúročení Mignolova talentu. Příběhy Hellboyových podivných kolegů z Ú.P.V.O. ale svědčí o tom, že je stále dost dobrého materiálu, jenž může ukojit lačnost fanoušků červeného ďábla, aniž by šlo o nějakou prvoplánovou recyklaci. Ú.P.V.O. začíná tam, kde Hellboy skončil, a povídka Dutozem se opět věnuje tématu důvěry mezi vedením ústavu a jeho prapodivnými zaměstnanci. Hrozí, že po Hellboyovi pracoviště opustí i rybí muž Abe Sapien a homunkulus Roger. Do týmu také přibývá bývalé médium Johann Kraus a akce, jež má vysvobodit ztracenou Liz Shermanovou, může začít. Ačkoliv se Mignola nikterak nepodílel na výtvarném zpracování knihy, lze konstatovat, že se všichni kreslíři až na autora poslední povídky (Derek Thompson) původní předloze přiblížili, jak jen to bylo možné. Jediný rozdíl je snad v tom, že se tu více, než jsme byli dříve zvyklí, pracuje s detailem; jinak by ale nevědoucí čtenář kresbu jistě bez váhání přisoudil Mignolovi. Ú.P.V.O. je i díky superviznímu dohledu, jejž Mignola týmu tvůrců poskytl, právoplatným pokračováním série o Hellboyovi.
Lukáš Rychetský
Robert Erwin Howard
Conan. Svazek II
Přeložil Jan Kantůrek
Aurora 2008, 352 s.
Conan, barbarský rváč, který se díky svým schopnostem, přirozené inteligenci i smyslu pro čest stane králem nejmocnějšího království své doby, je dost možná nejdůležitější postavou žánru fantasy, s jakou se mohl český čtenář setkat. Svědčí o tom nejenom množství knih, jejichž hrdinou čeští autoři ustavili právě cimmerského barbara, ale i péče, která je u nás věnována původním conanovským příběhům z pera R. E. Howarda. Počin nakladatelství Aurora se od předchozích souborných vydání (ať knižních nebo sešitových) odlišuje hlavně kvalitní grafickou úpravou, vnitřními ilustracemi a doprovodnými texty domácích znalců Conana a jeho příběhů – v tomto svazku je předmluva Juraje Červeňáka o Conanovi v popkultuře. Základ knihy ovšem tvoří sedm povídek, popisujících Conanovo putování Černými královstvími i jeho cestu za královskou korunou, včetně nejstaršího conanovského textu vůbec (Meč s fénixem). Jejich kvalita je přitom oproti předchozímu dílu vyrovnanější. Howardův stručný, avšak dynamický a vizuálně nesmírně bohatý jazyk (do češtiny skvěle převedený J. Kantůrkem) tak z příběhů o ztracených městech, pokladech, zlovolných čarodějích a dívkách v nesnázích činí sedmdesát let po jejich prvním vydání uchvacující čtení – oslavu nespoutané fantazie, touhy po dálkách a dobrodružství a důkaz, že barbarský hrdina nemusí být nutně primitivní.
Boris Hokr
Spain Rodriguez
Che - životopisný komiks
Přeložila Naďa Funioková
Jota, Brno 2009, 112 s.
Ač je to absurdní, marxistický Che Guevara se stal nejen ikonou levicové (nikoliv anarchistické) mládeže po celém světě, ale také ikonou kapitalismu. Je obchodovatelný ve všech možných i nemožných podobách, a tak se nelze divit, že ve chvíli, kdy naše kina uvádějí autobiografický film Che, si nakladatelství Jota pospíšilo s vydáním stejnojmenného komiksu. Ten má být podle legendy komiksového umění Arta Spiegelmana „brilantní a radikální“, ale po přečtení se nelze zbavit dojmu, že je spíše radikálně blbý. Těžko říci, zda za toporný až soudružský jazyk vděčíme překladu či originálu; o tom, že jde o řeč propagandy, ale není pochyb. Tahle kniha by klidně mohla trůnit mezi oficiální kubánskou literaturou a možná tam i je, zásluhou procastrovského líčení kubánské revoluce a jejího hlavního ideologa. Guevarovy činy tu nejsou nijak problematizovány, na některé je zapomenuto úplně a stejně nepřesná je i kresba, z níž kvůli její jednoduchosti a neprofesionalitě občas není dokonce k poznání ani samotný hlavní hrdina. Ještě že má většinou na hlavě ten svůj baret. Závěrem snad jen citace posledních vět komiksu: „Vždycky ho zajímalo především utrpení těch, kdo pracovali, aby si ti druzí mohli užívat. K rozčarování služebníků těchto pijavic je jeho jméno uctíváno po celém světě. Kéž je tomu tak vždy.“ Tohle je opravdu pouhé uctívání, špatně napsaná hagiografie a my můžeme jen doufat, že se někdy dočkáme práce, která Guevaru nebude jen shazovat z pozic laciného antikomunismu, ale zároveň ani idealizovat stylem, jakým to činí třeba Spain Rodriguez.
Lukáš Rychetský
Karl Jaspers
Duchovní situace doby
Přeložil Milan Váňa
Academia, Praha 2008, 191 s.
Duchovní situace doby vyšla v překladu Milana Váni po více než sedmdesáti letech i v češtině. Odhlédneme-li od kataklyzmat nacismu i komunismu, jsme na tom dnes o poznání hůře než v třicátých letech minulého století. Mnoho jevů, které si v Jaspersově době nacházely cestu ke svému plnému rozvinutí, se teprve v naší přítomnosti plně ujalo své vlády. Jaspersův rozbor masy je zcela jiný než například Canettiho, protože podle Jasperse i v mase je člověk „bytostí, která nejen je, ale ví, že je“. Panství vysávajícího typismu, jak Jaspers pojmenovává jednu z hlavních tendencí přítomnosti, nabývá nejobludnějších forem právě dnes, kdy tlak konformismu je daleko silnější, než byl v třicátých letech 20. století. V mnoha ohledech se Jaspersova Duchovní situace podobá Kacířským esejům Jana Patočky, zejména v pasážích o válce, jíž se nelze vyhnout za každou cenu. V knize se setkáme s mnoha Jaspersovými pojmy jako mezní situace nebo šifra transcendence, jejich frekvence stejně jako někdy přílišná obecnost tam, kde měl situaci lépe projasnit konkrétnější jazyk, činí diagnózu méně pádnou a zřetelnou. Nicméně nejen přesností a předvídavostí svého analytického skalpelu, ale svým étosem po nejvyšších filosofických a náboženských vzepětích, jejichž absence je právě jednou z příčin „zapomenutosti bytí“, řečeno s jiným filosofem, Heideggerem, nabývá tato kniha nové a mimořádně razantní aktuality.
Michal Janata
Zdeněk Susa
Velká česká pivní kniha
Zdeněk Susa 2008, 236 s.
Jedním z podstatných rysů české národní identity je mýtus spočívající v tom, že se u nás vaří dobré pivo, což automaticky každého pivaře pasuje do role fajnšmekra. Avšak tohle naše čelné místo v žebříčku vypitého piva na osobu rozhodně neznamená. Dobré pivo se u nás rozhodně vaří, ale ve skutečnosti ne tam, kde by průměrný piják předpokládal. Centrem pivovarnictví už dnes není ani Plzeň, ani České Budějovice, ale velké množství menších pivovarů, které se při vaření piva řídí původními recepturami a kvalitu nešidí na úkor kvantity. Zvěsti o zaměnitelnosti uniformních europiv, která už dávno nejsou vyráběna tak, jak by být měla, postupně prosakují i mezi zvídavější pijáky. Pro ně by mohla být ideálním průvodcem naše zatím nejreprezentativnější kniha o českému pivu od Zdeňka Susy. Ačkoliv se zde nejvíce pozornosti věnuje větším pivovarům, nejedná se o pouhou encyklopedii; je to především jakési kompendium o pivu v naší historii a kultuře. Cestu po pivovarech doplňují poutavé historické exkursy, líčení postupu výroby piva, sladovnických zvyků a terminologie, literární souvislosti (například v kapitole K. H. Mácha a pivo) a úryvky děl, v nichž hraje tento nápoj důležitější roli. Vzhledem k autorově profesi lékaře dojde i na škodlivost, respektive prospěšnost pravidelného popíjení. Knihu ilustrují současné i historické fotografie pivovarů, pijáků i etiket či pivních tácků. Nezbývá než se těšit na pokračování, které by podobně precizně zpracovalo produkci malých pivovarů, z nichž dnes vycházejí ta vůbec nejchutnější překvapení.
Karel Kouba
Kalmanach 2008/2009
Ročenka autorů Liberecka a euroregionu Nisa vychází již pošesté. Léta s osmičkou a devítkou na konci jsou pro naši republiku klíčová, a tak se v čísle dočkáme vzpomínek na rok 1938 a hned několika textů o letech 1968 a 1969. Bohužel žádný článek se nevěnuje rokům 1948, 1989 ani 1918. Materiál o ruské okupaci je však dostatečně hutný. Krom vzpomínek pamětníků tu najdeme reakce regionálního tisku, který v roce 1968 ještě stál na straně reformátorů, v roce 1969 však již neoblomně bojoval proti jakékoli formě „kontrarevoluce“. Autoři neopomenou zmínit devět lidí, kteří se v Liberci roku 1968 stali oběťmi „bratrské pomoci“. Někteří byli zastřeleni, několik jich zemřelo pod troskami oblouku hotelu Radnice, do nějž narazil jeden z tanků (podle pozdější interpretace normalizačního tisku uklouzl kvůli stařence, která ruské tanky polévala vodou), další při jiných nehodách sovětských vozidel. Odcitován je tu výňatek z článku Dělník studentům, který sepsal Josef Drázský, jehož údajně napadla skupina studentů při uctívání obětí v roce 1969: „Poslouchal jsem chvilku jejich řeči a musím říci, že neměly nic společného s pietním aktem. Šlo o samé urážky komunistické strany, soudruha Husáka, Sovětského svazu a jeho armády.“ Poutavý regionální náhled na srpen ’68 a ’69. Nejvíce prostoru dostal v čísle spisovatel Bohumil Nuska, který do Liberce doputoval až z Českých Budějovic. V rozhovoru vzpomíná, že jako dítě četl Marbulínkovy příhody nebo časopis Punťa. V čísle najdeme také verše několika básníků - z polské strany tohoto euroregionu.
Jiří G. Růžička