Popisovat, ne vysvětlovat

Svazek Poetika, interpretace, styl obsahuje stati Emila Staigera týkající se interpretace (umění interpretace bylo ostatně autorovou doménou), styčných bodů literatury a filosofie, zvláště hermeneutiky, či fundamentálních pojmů literárního umění (čas, krásno, styl). Vedle přednášky Literatura a veřejnost, v níž obviňuje moderní literaturu z určité pokleslosti či nedostatečnosti (v porovnání s epochami předcházejícími, najmě pak s Goethem) a jejíž proslovení vyvolalo v roce 1966 bouřlivý negativní ohlas, je hlavní částí a čtenářským vrcholem výboru pojednání Základní pojmy poetiky. Tento text, pro dějiny uvažování o literatuře podstatný, stojí za podrobnější zmínku – synekdochicky totiž může fungovat jako informace o celém recenzovaném výboru.

Jste epická, lyrická – nebo dramatická?

Základní pojmy poetiky, vydané roku 1946, jsou zatím jedinou prací známou českému čtenáři; v Československém spisovateli vyšly roku 1969. Kniha zásadním způsobem přehodnocuje status poetiky, jíž se Staiger pokouší dát fundamentálně ontologický základ, a hovoří tak o „fundamentální poetice“. Slovo „poetika“ je tu ovšem matoucí, jedná se vlastně o genologii či o otázku tří základních literárních druhů. Triáda lyrika, epika a drama je pro genologii zásadní, a její specifikace a přesné vymezení je věcí eminentního významu. Vedle spíše intuitivní či povrchové definice existují pokusy o definici „hlubinnou“ (Goethe literární druhy spojuje s psychologickými typy lidského jednání, Jakobson s gramatickým časem apod.); v této myšlenkové linii pokračuje právě Emil Staiger.

Na rozdíl od „čistě“ literárního přístupu orientuje svou metodologii směrem k filosofii, respektive k filosofické antropologii, kde by literární věda – stejně jako všechny duchovědy – měla být poměřována otázkou „Co je člověk?“. Staigera ovlivňuje J. W. Goethe a jeho morfologická poetika, fenomenologie E. Husserla a existenciální filosofie Heideggerova. Fenomenologický vliv je patrný ze Staigerova vymezení epična, lyrična a dramatična jakožto jednoduchých kvalit, které se ukazují jako nadčasové, a priori existující ideje.

Epiku, lyriku a drama se pokouší postihnout jako antropologické konstanty a aplikuje na ně heideggerovskou analýzu času. Přes původní poetologické funkce, které předcházející období literární vědy důkladně popsala, poukazují základní pojmy poetiky u Staigera na „fundamentální možnosti lidského bytí“, a sice srovnáním lyrického s minulostí, epického s přítomností a dramatického s budoucností. Staiger zdůrazňuje, že samozřejmě „každé básnické dílo se jako takové musí podílet na všech básnických druzích“; pojmy lyrika, epika a drama je v jeho pojetí skutečně nutno chápat spíše jako obecně antropologické pojmy, ideje ukotvující a orientující člověka ve světě.

Jak vykládat dílo?

Pro Staigerovu metodologii, již přítomný svazek výborně představuje, je typická snaha vyvázat literární teorii z výkladů uměleckého textu na základě společnosti, politické situace, kulturních souvislostí apod. Proti takovým pokusům staví Staiger takzvanou werkimanentní (dílostřednou) metodu, pro niž je výchozím bodem pečlivé čtení, cit pro jazyk i nesmírná poučenost jak v literární historii, tak ve všech relevantních disciplínách. Její záměry formuluje postulát „Beschreiben statt erklären“ – „popisovat místo vysvětlovat“, abychom pochopili, co nás v literárních dílech dojímá, zaují­má. Werkimanente (dílostředná) metoda, jakkoli její popularita ke konci 20. století vlivem sociologizujícího chápání literatury klesala, se přese všechno jeví jako metoda neopominutelná a nenahraditelná, protože elementární.

Autor je bohemista a pedagog Literární akademie.