Hudební skupinu DVA tvoří ONA a ON. Manželé Honza a Bára Kratochvílovi, kteří se ze svého královéhradeckého obýváku dostali se svými do-it-yourself nahrávkami až do Evropy. Hudebními kritiky jsou často řazeni do škatulky „divného folku“, především proto, že kromě hudební hravosti přidávají k písním smyšlené texty „neexistujících národů“. Nerozumí jim nikdo. A právě proto jim rozumějí všichni. Na otázky odpovídali oba DVA.
Skupina DVA vznikla na základech hradeckého divadla DNO. To byl amatérský soubor, který se ale vypracoval a sbíral úspěchy i v profesionálním divadelním světě. Je ještě aktivní?
ONA: DNO začínalo v Hradci Králové v roce 2000. Hlavní osoba byl Jirka Jelínek, který teď hraje v Huse na provázku. Kolem něj se tehdy vytvořila skupina lidí a dohromady jsme dělali Jirkova představení. Spontánní skupina, hodně studentů. Ve chvíli, kdy studenti museli začít pracovat nebo jít studovat do jiných měst, Jirka šel do Brna do Husy a rozuteklo se to. A díky tomu vznikli DVA. Měli jsme po tom rozvolnění divadla zkrátka víc času na jinou tvůrčí činnost. DNO ještě existuje, ale rozvětvilo se na menší skupinky. Je to dáno i časem, spontánní skupina studentů si blbne a dneska už jsme třicátníci a nějaký hopsání by bylo podezřelý.
Takže jestli tomu dobře rozumím, dali jste se dohromady při vytváření hudby pro DNO? S tím asi souvisí i vaše další projekty. Jaké jsou vaše aktuální hudební aktivity?
ON: Při vytváření hudby pro divadlo jsme se opravdu dali dohromady. Teď máme hodně podprojektů. Samozřejmě hrajeme koncerty jako kapela, improvizujeme k němým filmům Kabinet doktora Caligariho, k filmům George Melièse a potom vytváříme naživo hudbu k představení Lapohádky. A teď zrovna děláme hudbu do loutkového představení divadla v Trondheimu v Norsku. To probíhá jen přes elektronickou komunikaci.
Zajímalo by mě, jak vybíráte němé filmy, ke kterým hudebně improvizujete?
ON: Improvizace ke Kabinetu doktora Caligariho vznikla náhodou. Tady v Hradci je festival Divadlo evropských regionů, tam jsme měli s divadlem DNO postavené šapitó a jeden den vypadl program. Tak jsme přemýšleli, co místo toho. Na internetu jsme stáhli ten film prostě proto, že šel stáhnout.
ONA: Říkali jsme jen, že budeme hrát improvizovaně k němému filmu. Ani jsme ten film předtím neviděli a poprvé jsme k němu hráli až na představení. Nevěděli jsme dokonce, jak to dopadne… Měli jsme pak štěstí, když se to podařilo uskutečnit v rámci Projektu 100. Tam přišla kopie toho filmu z Německa bez zvukové stopy. A potřebovali sehnat rychle někoho, kdo by to nahrál a někde i živě hrál.
Jak to vůbec vzniklo, že zpíváte v „jazyce neexistujících národů“? Byl to od začátku koncept?
ON: My jsme před skupinou DVA měli projekt VJ Mateřídouška, což byli vlastně DVA v plenkách.
ONA: Doslova.
ON: Tam jsme měli ještě české texty a zjistili jsme, že nám to moc nejde. Když jsme vymysleli nějakou písničku, tak pak do toho český text vůbec nešel.
ONA: Ta čeština sama už udává styl, třeba jak mají Midi Lidi skandování, na to se podle mě hodí. Ale u nás to nebylo tak, že bychom si řekli: budeme používat neexistující jazyk. Chtěli jsme si jen rozvázat ruce. Měli jsme hudbu a cítili jsme, že by se k tomu hodil třeba litevský text. Ale litevsky samozřejmě neumíme. Tak jsme poslouchali internetová rádia a snažili se podle toho zrekonstruovat text, který by do toho pasoval.
ON: Když jsme byli na svatební cestě v Lotyšsku, tak jsme tam seděli na ulici a poslouchali jsme, o čem se lidi baví. A člověk jim fakt nerozumí. Ale jak se pohybují a tváří, tak to zas člověk chápe a podle toho se může těch slov chytit.
Neupletli jste si tím ale na sebe bič? Musíte odposlechnout a naučit se části a přízvuky jazyků. A také si zapamatovat, co vymyslíte. V mateřském jazyce to je asi jednodušší…
ON: My ty texty máme pro sebe přeložené. Víme, co za nimi je. Píšeme je společně s dojmem z hudby, vždycky to má mít určitou atmosférou.
ONA: Přáli jsme si taky zůstat srozumitelní všem. A chtěli jsme mít možnost hrát v cizině.
To je pravda, z vašich textů má stejný požitek Čech i cizinec, nerozumí tomu nikdo…
ON: Album Fonók nám třeba míchal jeden člověk v Berlíně a ten si celou dobu myslel, že zpíváme česky.
V čem je hraní v zahraničí jiné?
ON: Nejzajímavější na tom je, že se v různých zemích lidem líbí různé písničky. A taky se často domýšlí, v jakém zpíváme jazyce. V Rusku se nás ptali, jestli nezpíváme polsky. V Maďarsku jsme zase hráli písničku Három Kérom. A három znamená v maďarštině tři. A oni se nás pořád ptali: Tři co?
Když jste mluvili o Rusku, prý jste tam absolvovali i vystoupení v televizi?
ONA: Tam jsme jeli přes České centrum. Oni zřejmě, když tam přivezou Čechy, tak je vedou do televize. Jmenuje se to Dámský kanál. Vymyslely si to ženský, všechno tam dělají ženský, snad kromě kameramanů. Takové Sama doma 24 hodin denně. A my jsme byli časově posunutí. Takže v pět ráno jsme tam byli – v růžovém studiu. A mě tam normálně zmalovali. Rusky. Silná vrstva make-upu, domalované obočí, modré stíny a červená kolečka na tvářích.
ON: Škoda, že z toho nemáme záznam. Byl to náš první kontakt s televizí. A jak jsme byli tak poránu, tak jsme nebyli moc schopni mluvit. Odpovídali jsme jednou větou a překládal to Tomáš Glanc z Českého centra a musel si to přibarvovat a odpovídal za nás v rozvitých souvětích.
A jak vzniklo regulérní album, které produkoval berlínský producent Jayrope?
ON: Říkali jsme si, že chceme pořádné album, ale nechceme jít do studia, aby to nebylo stresující. Vždycky jsme si nahrávali jen doma. Tak jsme se rozhodli pro chalupu.
ONA: Jayrope se nám ozval sám, líbily se mu naše domácí nahrávky. My ho pak oslovili s docela drzým nápadem: chceme nahrávat album, ale chceme ho nahrávat na chalupě v horách. A on na to kývl. Pak nás vzal do Berlína k dokončení alba.
Jak vnímáte posun věcí, které jste měli na demonahrávkách? Některé jsou i na albu, ale zní jinak.
ONA: V tom byla ta dema zvláštní, jako když dítě nakreslí první obrázek. Ale Jayrope se do toho vložil jako profík. Samozřejmě měl ještě smělejší nápady než my, ale spíš jsme ho brzdili, snažili jsme se to držet v přirozených hranicích, aby to pořád bylo „to naše domácí“.
Takže je to takové „řizené do-it-yourself“.
ON: Ano, ty naše demáče splňují regule našeho vlastního vydavatelství „Label Home Table“.
Regule?
ONA: Jo, vše musí vznikat ze zvuků doma a musí to být nahráváno doma. Pak jsme k tomu tedy přidali: maximálně na chalupě.
Je Label Home Table aktivní? Vydávají na něm i jiné kapely?
ONA: Teď jsme přibrali pár kapel, které chtějí u nás vydávat. Tak ta pravidla budeme muset hlídat.
ON: Pod label patří i náš nový projekt Slabika He, ten máme s DJ Ventolinem a jeho ženou Klárou. Měla by to být hiphopová kapela, ale zatím jsme ve fázi, kdy se učíme dělat hiphopové podklady.
A kdo bude rapovat a v jakém jazyce?
ON: To je právě problém, jsme všichni introverti, což není u hiphopové kapely úplně ideální. Ale bude to v češtině.
ONA: Proto se to bude skandovat.
Duo DVA si vydobylo přízeň publika i kritiky díky neskutečné hravosti s hudbou a texty. Jejich šifrované esperanto tu připomene finštinu, jindy zase maďarštinu nebo litevštinu. Podle toho, jak se to hodí do nálady písně. Tento „folklor neexistujících národů“ už úspěšně prezentují i v zahraničí. První regulérní album Fonók jim vyšlo v roce 2008 u Indies Scope Records a bylo nominováno na cenu Anděl v kategorii Alternativa. Žijí v Hradci Králové. ON vyučuje na ZUŠ v Trutnově počítačovou hudbu a improvizaci. ONA dělá v klubu pardubického Divadla 29.