O čem nesní muži

Tuzemská písničkářská scéna stojí na mrtvém bodě. V době, kdy ve světě interpreti z ranku singer/songwriter nabývají na popularitě a dovedou sáhnout po neotřelých spolupracích a aranžérských postupech, se v Česku nahrávají desky, které tento trend zcela ignorují. Měnit producenty, návyky, koncepty, spokojené posluchače, riskovat? Kdo by o to stál?

Od rutinéra Nohavici po recesistu Xaviera Baumaxu natočili v nedávné době naši písničkáři alba, která kopírují jejich předchozí. Našli si zkrátka styl. Ve stylu se hezky bydlí, hezky se z něj profituje a vůbec nejlépe se jím potlačí choutky na další hudební vývoj. Je to jejich chyba, nebo spíš nás posluchačů? Těch posluchačů, o kterých Pavel Klusák ve vánoční anketě A2 referoval jako o „nejsilnějším nebo nejslabším článku řetězu“. A nejslabší článek řetězu povětšinou chce, aby hudba zněla očekávatelně.

Jednooký muž

Naštěstí existují světlé výjimky, jednoocí králové mezi slepými. Jedním z nich je písničkář Jan Burian. Od devadesátých let nenajdete v jeho diskografii dvě podobná alba. Už jen za to mu patří obdiv. Poslední roky se Burian navíc věnuje konceptům. Nedlouho po dokončení CD Dívčí válka (2006), které představilo písně o ženách, ohlásil, že další album bude opět tematické. Nepřekvapivě – o mužích. Dvoudiskový komplet je tentokrát vystavěn úplně opačně než jeho předchůdce. Hlavní část, tedy první CD, tvoří písně nazpívané přímo Burianem a v bohatých aranžích. Druhé CD, v interpretaci hostů (Márdi z Vypsané fixy, Lenka Dusilová, Jiří Konvrzek, Yellow Sisters ad.), je tentokrát pouze bonusem. Ne že by nenabízelo poučná srovnání, zvlášť když máme tu možnost slyšet některé písně ve dvou interpretacích, ale tato srovnání bohužel vypovídají spíše o impotenci hostů postavit se k předkládanému materiálu originálně. Čestnými výjimkami jsou Petr Váša a Ondřej Anděra z hiphopové skupiny WWW, který Vášův teatrální přednes destruuje pomocí šikovného sampleru KaossPad, a Xavier Baumaxa. Je skvělé svérázného „barda“ z Litvínova přistihnout, když se nepitvoří. Promineme mu i to, že si Burianův (alespoň v bookletu zaznamenaný) výtečný text k písni Odešli spolu upravil podle sebe. I tak píseň směle předčí celé poslední Baumaxovo album Retrofutro.

Co jsme tátovi udělali

Dvojalbum nabízí to hlavní na disku prvním. Zde se v aranžích a produkci výrazněji prosadil Burianův syn Jiří aka Gregory Finn z pražské formace Southpaw. Otci dodal, společně s Mikolášem Růžičkou a Tadeášem Haagerem (tedy ekipou z nově vzniklé a nadějné skupiny Ghostmother), moderní zvuk a aranže plné nepředvídatelných ruchů, beatů a laptopových kouzel. A Burian senior přinesl to, co zase postrádají Southpaw: nadhled a nápadité české texty. „Musím přiznat, že neznám moc padesátníků, kteří by si nechali líbit to, co jsme tátovi dělali s jeho písněmi,“ přiznal Burian mladší pro Lidové noviny. Je to dobře. Zasadil Burianovy písničky do rozdílných zvukových krajin. Samotné hudbě se tím občas obrušují hrany, harmonicky je aktuální album určitě méně nápadité než Dívčí válka, ale za to nepostrádá drive, různorodost a (v dobrém slova smyslu) hity.

Díky tomu, že na desce zní tolik různých stylů od senilního cajdáku až po rozjuchaný hip-hop, můžeme intenzivněji vnímat i její konceptuální rovinu. Tedy různé pohledy na mužské problémy, prohřešky a nedostatky. Vše je kromě dvou písní popsáno jako příběhy jednotlivých mužů, a to pomocí trefných a hravých textů. Rebel Oldřich na malém městě, Karel na cestě od milenky k manželce, věřící Jiří (trefný příměr k bungee jumpingu) nebo lhář Sváťa (není zlý, jen nemluví pravdu). Burian rafinovaně dokáže v rytmu diska zpívat třeba o sledování porna – píseň navíc končí sloganem: „Tuto kazetu nekopírujte, je to trestné/ trestnější, než si myslíte.“ Poťouchlé šťouchnutí od hudebníka, který razí názor, že kopírování zachraňuje hudbu. Ale tohle album si kupte.